Superobyvatelné světy
Superobyvatelný svět je hypotetický typ planety nebo měsíce, který je pro život vhodnější než Země. Koncept superobyvatelných světů byl poprvé představen v roce 2014 v práci René Hellera a Johna Armstronga, kteří kritizovali geocentrické a antropocentrické přístupy k hledání obyvatelných exoplanet.[1]
.jpg)
Charakteristiky superobyvatelných světů
editovatSuperobyvatelná planeta by měla mít vlastnosti podporující větší biodiverzitu a stabilnější podmínky pro život než Země. To zahrnuje:
Hvězdné charakteristiky
editovatSuperobyvatelné světy by měly obíhat hvězdy typu K, tzv. oranžové trpaslíky. Tyto hvězdy mají delší životnost než žlutí trpaslíci typu G, jako je Slunce, a vyzařují dostatečné množství světla a tepla pro podporu biologických procesů, přičemž produkují méně škodlivého ultrafialového záření. To z nich činí ideální kandidáty pro podporu života.[1]
Oranžoví trpaslíci mají typickou životnost mezi 18 a 34 miliardami let, což poskytuje více času pro vznik a vývoj života.[2] Navíc vyzařují méně škodlivého záření než masivnější hvězdy.
Geologické a atmosférické podmínky
editovatSuperobyvatelné světy by měly mít větší povrchovou plochu a vyšší míru geologické aktivity než Země. Aktivní desková tektonika je klíčem k udržení rovnováhy oxidu uhličitého v atmosféře, což pomáhá regulovat teplotu planety.[3] Hustější atmosféra by mohla přispět k rovnoměrnější distribuci teplot a stabilnějším klimatickým podmínkám. Předpokládá se, že ideální teplota pro biologickou rozmanitost je přibližně 25 °C.[1]
Rozložení vody
editovatSuperobyvatelné světy by měly mít větší podíl mělkých oceánů a rovnoměrněji rozmístěné pevniny. Mělké vody podporují biologickou aktivitu a rozmanitost života díky většímu množství světla a živin dostupných v těchto oblastech.[4]
Stabilita klimatu
editovatDíky menším teplotním výkyvům a hustší atmosféře by superobyvatelné světy mohly mít stabilnější klima než Země. Větší oblačnost by mohla přispívat k ochraně povrchu před škodlivým zářením a regulovat teplotu prostřednictvím skleníkového efektu.[1]
Další podmínky
editovatPřítomnost silného magnetického pole by mohla chránit atmosféru a povrch planety před kosmickým zářením a slunečními erupcemi. Dále se předpokládá, že superobyvatelné světy by měly mít mírnou rotaci a dostatečně hustou atmosféru, aby chránily povrch před extrémními teplotními výkyvy.
Výzkum superobyvatelných světů
editovatV roce 2020 vědci vedení Dirkem Schulze-Makuchem identifikovali 24 potenciálně superobyvatelných exoplanet. Kritéria zahrnovala věk planety (5–8 miliard let), hmotnost (1,5–2krát větší než Země), poloměr, povrchovou teplotu a oběžnou dráhu v obyvatelné zóně hvězdy.[5]
Jedním z příkladů je exoplaneta Kepler-1126b, která má hmotnost přibližně 3,6krát větší než Země a teplotu povrchu kolem 25 °C. Dalším kandidátem je Kepler-69c, i když její potenciální obyvatelnost je zpochybněna možností skleníkového efektu.[1]
Vědci také předpokládají, že některé z těchto světů by mohly mít rudou nebo oranžovou vegetaci, přizpůsobenou nižší intenzitě světla oranžových trpaslíků.[6]
Odkazy
editovatReference
editovat- ↑ a b c d e HELLER, René; ARMSTRONG, John. Superhabitable Worlds. Astrobiology. 2014, roč. 14, čís. 1, s. 50–66.
- ↑ SCHULZE-MAKUCH, Dirk. In Search for a Planet Better than Earth. Astrobiology. 2020, roč. 20, čís. 12, s. 1394–1404.
- ↑ VAN DER MEER. Plate tectonic controls on atmospheric CO2 levels since the Triassic. PNAS. 2014, roč. 111, čís. 12, s. 4380–4385.
- ↑ COWAN, Nicolas B. Water Cycling between Ocean and Mantle. The Astrophysical Journal. 2014, roč. 781, čís. 1.
- ↑ SCHULZE-MAKUCH. In Search for a Planet Better than Earth. Astrobiology. 2020, roč. 20, čís. 12, s. 1394–1404.
- ↑ KIANG, Nancy. The color of plants on other worlds. Scientific American. 2008, roč. 298, čís. 4, s. 48–55.