Strach nad Bobří řekou

Strach nad Bobří řekou je román pro mládež českého spisovatele Jaroslava Foglara. Původně vycházel v roce 1989 na pokračování v časopisu Naše rodina, knižně byl poprvé vydán v roce 1990. Navazuje na román Hoši od Bobří řeky a vypráví o osudech sdružení chlapců Hoši od Bobří řeky za okupace jejich země.

Strach nad Bobří řekou
Autor	Jaroslav Foglar
Ilustrátor	Marko Čermák
Země	Československo
Jazyk	čeština
Vydavatel	Olympia
Datum vydání	1990
Počet stran	200
Předchozí a následující dílo
Život v poklusu Nováček Bubáček píše deník
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Příběh

Země, kde žijí Hoši od Bobří řeky, je vojensky obsazena a okupována nejmenovaným Nepřítelem. Stane se tak na jaře, rok po založení tohoto chlapeckého sdružení vedeného Rikitanem, a půl roku po skončení jejich společného letního tábora. Nepřítel začne mimo jiné omezovat a postihovat sdružování mládeže, hoši se však takovým příkazům vzepřou (neboť nejsou žádnou oficiální organizací) a Rikitan se s chlapci snaží co možno nejsvobodněji pokračovat v běžné činnosti. Přijdou však o svoji klubovnu, protože majitel domu se bojí, že by mohl mít kvůli ní problémy s úřady. Usměje se však na ně štěstí a nově se usídlí v nepoužívané Strašidelné věži nad vodním kanálem. Čelí ale stupňujícímu se nebezpečí z prozrazení, ať už ze strany kolaborantské organizace Prapor nebo od Přístavních povalečů, jak Hoši přezdívají partu nepřejících kluků, kteří se je snaží zničit a sami tábořit v jejich Sluneční zátoce.

Když je hochům zabavena a zapečetěna Strašidelná věž, nevzdají se, a i přes smrtelné riziko se Jirka, Vilík a Stopař odvážně vydají dovnitř, aby vynesli ven klubovní stany a kroniku. Hochům se nakonec přes všechna protivenství podaří odjet na svůj tradiční letní tábor do Sluneční zátoky, ale i tam se kolem nich utahuje smyčka, když je několik Povalečů pod vedením Žandy Lubeše vystopuje až do blízké vesnice a téměř až do tábora. Hoši vše překonají a v závěru si slíbí, že zůstanou za všech okolností svorní.

Druhých třináct bobříků

V knize byla představena druhá třináctka bobříků, různobarevných odznaků osvědčujících různé dovednosti, znalosti a vlastnosti. Protože distinktivní barevné odstíny už byly vyčerpány, pro odlišení od první řady (kulatých) byli tito bobříci čtvercoví.

14. bobřík indiánských měsíců – žlutý, ukládá naučit se kreslit a znát indiánské měsíce
15. bobřík hmatu – světle zelený, v časovém limitu poslepu rozčlenit kartičky podle tvaru
16. bobřík paměti – černý, zapamatovat si určité množství čísel ve správném pořadí
17. bobřík žízně – červený, nařizuje vydržet za parného dne šest hodin bez pití
18. bobřík hvězd – tmavě modrý, naučit se poznat deset souhvězdí
19. bobřík ohně – tmavě hnědý, dokázat v dešti rozdělat oheň z mokrého dřeva, aby hořel aspoň pět minut
20. bobřík času – tmavě zelený, odhadnout dobu trvání jedné hodiny s odchylkou maximálně pět minut
21. bobřík barev – oranžový, získat tři různá barviva ze tří rostlin (a určit je) a obarvit tři kusy látky
22. bobřík slepoty – růžový, vydržet dvě hodiny se zavázanýma očima, přitom neopouštět místnost nebo stan
23. bobřík hbitosti – fialový, na určeném prostoru se dokázat vyhnout určitému podílu vrhaných míčků
24. bobřík indiánských signálů – světle modrý, naučit se používat morseovku a semaforovou abecedu
25. bobřík uloupených míst – světle hnědý, nasbírat 50 pohlednic českých měst; ve své době se tento bobřík zaměřoval na pohraničí odstoupené nacistickému Německu
26. bobřík věrnosti – bílý, ukládá být alespoň rok věrným členem svého oddílu nebo klubu

Vznik a vydávání

„Ne – nezestárnete!“ pravil pevně a neochvějně. „Vy budete pořád chlapci – a já budu pořád váš Rikitan.“ […] „A jednou – za hrozně dlouhou dobu – nelekejte se – určitě i všichni umřeme! Ale ani pak nezestárneme! My zůstaneme věčně mladí ve svých příbězích, zapsaných v našich kronikách. Tisíce a desetitisíce nových chlapců přijdou po nás a budou prožívat svoje vzrušená jara, jako my jsme prožívali to první, kdy jsme si založili svoje sdružení – a všem se bude líbit to, co i nám se líbilo: veselé schůzky v klubovně, výpravy za město, táborové ohně a prázdniny kdesi daleko v lesích u vody. Všichni taky budou číst naše příběhy, lovit bobříky a žít podle nás.“

Rikitanova řeč v kapitole „Rikitanovo proroctví“

Zmínka o pokračování Hochů od Bobří řeky se objevila v roce 1969 v přehledu foglarovek, které plánovalo vydat nakladatelství Olympia. V tomto seznamu byl román uveden pod pracovním názvem Hoši od Bobří řeky, II. díl. Roku 1970 se v Zápisníku 13 bobříků objevilo „Rikitanovo proroctví“, které se později stalo poslední kapitolou Strachu nad Bobří řekou. V dalších letech však již Jaroslav Foglar nemohl publikovat a ani do psaní pokračování své prvotiny se mu nechtělo. Začal ho tvořit teprve v roce 1984, zpočátku pomalým tempem a až roku 1986 mu šlo psaní od ruky. Román dokončil v říjnu 1986, byť nějaké úpravy prováděl až do července 1987. Mezi vznikem Hochů od Bobří řeky, které Foglar dokončil počátkem 30. let 20. století, a jejich pokračování, Strachu nad Bobří řekou, tedy uplynulo více než 50 let.

Stejně jako u prvního dílu, tak i u Strachu bral Foglar inspiraci ze svého života a z činnosti svého druhého pražského oddílu, tentokrát za německé okupace po roce 1939. Dvojka pod Foglarovým vedením rovněž nepřerušila činnost a scházela se a tábořila v utajení. Také měla klubovnu v Malostranské vodárenské věži, kterou jim nacisté zapečetili a odkud členové oddílu poté tajně vynesli kroniky. Žádná jiná foglarovka nebyla světem dospělých ovlivněna tak jako Strach nad Bobří řekou.

V prosinci 1986 byla v týdeníku Hlas revoluce otištěna upoutávka na nový Foglarův román, který měl být v časopise vydáván. Ovšem roku 1987 se na stránkách Hlasu revoluce neobjevil a teprve v lednu 1988 zde vyšla na ukázku kapitola „Cesta do brány smrti“. Redakce sice měla o Foglara zájem, ovšem vedení Československého svazu protifašistických bojovníků, vydavatele časopisu, se obávalo publikovat autora, který byl za normalizace v nemilosti komunistického režimu. Šanci mu následně dal týdeník Naše rodina, vedený bývalým skautem a Foglarovým odchovancem Jiřím Navrátilem. V tomto časopisu vycházel Strach nad Bobří řekou na pokračování od ledna do listopadu 1989. Po sametové revoluci vyšlo roku 1990 první knižní vydání románu v nakladatelství Olympia, nicméně v prodeji bylo až od února 1991.

Knižní česká vydání

Přehled knižních vydání v češtině:

• 1990 – 1. vydání, nakladatelství Olympia, ilustrace Marko Čermák, ISBN 80-7033-042-2
• 1993 – 2. vydání, nakladatelství Olympia, ilustrace Marko Čermák, ISBN 80-7033-255-7 (edice Sebrané spisy, sv. 9)
• 1995 – 3. vydání, nakladatelství Olympia, ilustrace Marko Čermák, ISBN 80-7033-353-7 (edice Sebrané spisy, sv. 9)
• 1999 – 4. vydání, nakladatelství Olympia, ilustrace Marko Čermák, ISBN 80-7033-583-1 (edice Sebrané spisy, sv. 9)
• 2001 – dotisk 4. vydání, nakladatelství Olympia, ilustrace Marko Čermák, ISBN 80-7033-583-1 (edice Sebrané spisy, sv. 9)
• 2006 – 5. vydání, nakladatelství Olympia, ilustrace Marko Čermák, ISBN 80-7033-975-6 (edice Sebrané spisy, sv. 9)
• 2022 – 6. vydání, nakladatelství Albatros, ilustrace Ticho762, příloha: Druhých 13 bobříků, ISBN 978-80-00-06438-3 (řada Foglarovky)

Adaptace

Roku 1993 četl v Českém rozhlase román na pokračování Alfred Strejček. V roce 2024 vyšla v nakladatelství Albatros audiokniha, román čte Martin Zahálka.

Odkazy

Literatura

• BAUER, Zdeněk. Klub zvídavých dětí : Jaroslav Foglar a Protektorát : čtenářské kluby, zakázaný skauting a Kuratorium pro výchovu mládeže. Praha: Zdeněk Bauer, 2018. 411 s. ISBN 978-80-906755-6-8. 
• NOSEK-WINDY, Václav. Jestřábí perutě : Povídání o foglarovkách. Praha: Olympia, 1999. 236 s. ISBN 80-7033-618-8. S. 50–53. 

Externí odkazy

• Strach nad Bobří řekou, foglarweb.skauting.cz
• Strach nad Bobří řekou, foglarovec.cz

Portály: Literatura