Stohánek
Stohánek je zaniklý skalní hrad v katastrálním území Svébořice města Ralsko v okrese Česká Lípa v Libereckém kraji. Existoval po krátkou dobu v první polovině patnáctého století a jeho pozůstatky byly využity v osmnáctém století ke zřízení poustevny. Skalní suk je chráněn jako přírodní památka Stohánek.
| Stohánek | |
|---|---|
 | |
| Základní informace | |
| Výstavba | 1427–1431 |
| Materiál | dřevo |
| Stavebník | Beneš z Vartenberka |
| Poloha | |
| Adresa | Ralsko,  Česko |
| Souřadnice | 50°40′27,2″ s. š., 14°50′34,8″ v. d. |
 | |
| Další informace | |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Historie
editovatHrad založil Beneš z Vartenberka někdy v letech 1427–1431 na pozemcích, které pro něj byly vyčleněny z děvínského panství po smrti jeho otce Petra z Vartenberka na Děvíně.[1] K hospodářskému zázemí hradu tehdy patřily pravděpodobně vsi Svébořice, Ploužnice a Ostrov.[2] První písemná zmínka o hradu pochází z roku 1431. O devět let později byl Stohánek připojen zpět k Děvínu, byť nejspíše zůstal samostatnou správní jednotkou. Zánik hradu bývá, bez opory v historických pramenech, spojován s vojenským tažením lužického Šestiměstí do Čech v roce 1444. Poslední zmínka o hradu z roku 1453 je uvedena v přídomku Janaše ze Stohánku, který byl pravděpodobně manem Jana z Vartenberka.[1] V popisu děvínského panství z roku 1544 není Stohánek vůbec uveden.[2]
V letech 1760–1773 sloužily zbytky hradu jako poustevna.[3] První poustevník na Stohánku postavil dřevěný domek a u schodiště vysekal šestnáct výklenků pro obrázky křížové cesty. V roce 1768 ho nahradil Johann Wenzel Steinfelder z Holiček, známý též jako bratr Jeroným, který poustevnu opustil po pěti letech. V roce 1775 se ve Svébořicích oženil a ještě téhož roku zemřel. Vrchnost potom nechala poustevnu zbořit a z jejího dřeva vybudovat svébořický dům čp. 44. Poslední úpravy skály proběhly v době zpřístupňování vrcholu turistům.[2]
Poustevnu v povídce Poslední poustevnice popsala Karolina Světlá. Skálu v ní označila jako Strouhánek, přepisem z německého Strohanke. V povídce líčila, jak pomocník jednoho poloslepého poustevníka byla přestrojená žena, která sem utekla ve strachu z kupce, kterému sloužívala. Pak ji nahradila jiná pomocnice a poustevník Jetoným pro nemravný život musel roku 1773 odejít a poustevna osiřela.[4]
Archeologie
editovatPovrchovými sběry na skalním suku a na jeho úpatí byl získán nevelký soubor keramických střepů datovaných do doby od přelomu čtrnáctého až patnáctého století do poloviny patnáctého století. Část keramiky je uložena v českolipském muzeu. Úpravy v osmnáctém století zcela zničily archeologickou situaci na vrcholové plošině.[5]
Stavební podoba
editovat
Pískovcový suk převyšuje terén vrchu o 23–25 metrů. Na místě zcela chybí pozůstatky malty nebo stavebního kamene, takže lze předpokládat, že stavební konstrukce byly postaveny především ze dřeva. U paty skalního útvaru se nacházelo předhradí. Jeho reliktem je na severní straně skály vysekaný výklenek a podobně upravený, jedenáct metrů dlouhý, prostor na východě.[5]
Na vrcholovou plošinu se původně vstupovalo skalní spárou, která začíná čtyři metry nad úrovní terénu.[5] Spáru uzavíraly dveře, po nichž se zachovala kapsa nadpražního překladu a kapsa po závoře.[2] Plató je poznamenané několika novověkými zásahy do skály. Největší je obdélný objekt, využívaný v osmnáctém století jako kaple, který může být středověkého původu.[5]
Přístup
editovatSeverně od hradního vrchu vede zeleně značená turistická trasa z Hamru na Jezeře k Malému Jelenímu vrchu, kde se napojuje na červeně značenou trasu do Stráže pod Ralskem. Podél východního úpatí vede účelová komunikace, po níž je značena cyklotrasa č. 3046.[6]
Odkazy
editovatReference
editovat- ↑ a b GABRIEL, František; PANÁČEK, Jaroslav. Hrady okresu Česká Lípa. Praha: Argo, 2000. ISBN 80-7203-295-X. S. 22–23. Dále jen Gabriel, Panáček (2000).
- ↑ a b c d GABRIEL, František; PANÁČEK, Jaroslav. Hrad Stohánek. In: DURDÍK, Tomáš. Castellologica bohemica. Praha: Archeologický ústav AV ČR Praha, 1993. ISBN 80-901026-6-2. ISSN 1211-6831. Svazek 3. S. 145.
- ↑ DURDÍK, Tomáš. Ilustrovaná encyklopedie českých hradů. 2. vyd. Praha: Libri, 2002. 736 s. ISBN 80-7277-003-9. Heslo Stohánek, s. 518.
- ↑ MUDROVÁ, Ivana. Kam značky nevedou. Praha: NLN, 2004. ISBN 80-7106-716-4. Kapitola Děvín a poustevnice na Stohánku, s. 162.
- ↑ a b c d Gabriel, Panáček (2000), s. 130.
- ↑ Seznam.cz. Turistická mapa [online]. Mapy.cz [cit. 2024-11-03]. Dostupné online.
Externí odkazy
editovat
Obrázky, zvuky či videa k tématu Stohánek na Wikimedia Commons
