Střekovské víno
Střekovské víno (německy Schreckensteiner, střekovské) bylo víno, které se vyrábělo z hroznů z místní vinice v 19. století na hradě Střekov (v těsné blízkosti Ústí nad Labem).[1]
První zmínka o vinicích na Střekově pochází z roku 1532. V 19. století bylo střekovské víno podáváno pouze ve střekovském hradním hostinci a nedodávalo se na trh, přesto byl jeho kulturní význam poměrně významný.[1]
Kulturní význam
editovatHospůdku na Střekově, kde se mj. podávalo červené střekovské víno, zmiňuje ve svém průvodci České hrady, zámky a tvrze již ve 40. letech 19. století Franz Alexander Heber. Střekovské víno zmiňuje ve svém průvodci Ottovy Čechy, díl VII.: Středohoří i František Adolf Borovský, který zde píše:[2][3]
| „ | Vyhlídka z nejvyššího tohoto bodu hradského není sic obsáhlá, ana téměř jen Labská kotlina odtud se přehlédne, však velice příjemná, a zvláště pohled na řeku s loďmi a vory oživenou velmi je poutavý. Ve vinicích, na nižších částech svahů horských, roste výborné víno Střekovské, jež však ani do obchodu nepřichází. | “ |
Střekovské víno ve své básni Der Schreckensteiner 1886 oslavuje Karl Eichler, ředitel Učitelského ústavu v Ústí nad Labem. Střekovské víno ve své básni Schreckensteiner Wein oslavuje i Josef Bergman, děkan kostela sv. Bartoloměje v Chebu.[4][5]
V němčině se jako Schreckensteiner označuje dodatečná hromádka mincí při hraní německého taroku o peníze. Je možné, že tento název je odvozen právě od střekovského vína.[6]
Reference
editovat- ↑ a b JANEČKOVÁ, Kristýna. Hrad Střekov jako symbol Ústecka v 19. a 20. století. Praha, 2009 [cit. 2025-02-12]. 105 s. Diplomová práce. Pedagogická fakulta Univerzity Karlovy. Vedoucí práce Bohdan Zilynskyj. Dostupné online.
- ↑ Heber: České hrady, zámky a tvrze. Díl druhý. Severní Čechy, str. 373.
- ↑ Borovský (ed.): Čechy.Díl VII. Středohoří, str. 111.
- ↑ Beitrage zur Heimatkunde des Aussig-Karbitzer Bezirkes 4 (1923), str. 174.
- ↑ Beitrlige zur Heimatkunde des Aussig-Karbitzer Bezirkes I (1923), str. 40.
- ↑ Tarok (Sans prendre) (1889), str. 17.