Slzy nože
Slzy nože (francouzsky Larmes de couteau), H. 169, je jednoaktová opera Bohuslava Martinů z roku 1928. Poprvé ji provedla až 22. října 1969 Miniopera Státního divadla Brno.[1]
| Slzy nože | |
|---|---|
| Larmes de couteau | |
| Žánr | opera |
| Skladatel | Bohuslav Martinů |
| Libretista | Georges Ribemont-Dessaignes |
| Počet dějství | 1 |
| Originální jazyk | francouzština |
| Datum vzniku | 1928 |
| Premiéra | 22. října 1969, Brno, Státní divadlo Brno (Miniopera) |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Inscenační historie
editovatPo neuvedení v Baden-Badenu se Martinů nepodařilo zajistit ani žádnou inscenaci v Paříži. Od počátku 30. let 20. století přesměrovával svou aktivitu do Československa a roku 1934 nabízel Slzy nože Jindřichu Honzlovi, režisérovi Osvobozeného divadla a sympatizantovi francouzské a české avantgardy, ale bez výsledku.[2] Když se však roku 1945 o inscenování Slz nože zasazoval Martinů přítel, hudební vydavatel a organizátor Karel Šebánek, Martinů s díky odmítl: „Larmes du couteau je už dnes daleko za mnou, byla to příležitostná věc, spíše mi to dnes u nás uškodí“.[3] Skladatel již o jejich uvedení neusiloval a za jeho života k němu nedošlo.
Premiéru této opery – v českém překladu Evy Bezděkové – proto připravila až koncem 60. let 20. století experimentální scéna Státního divadla Brno Miniopera, hrající v divadle Reduta. Konala se 22. října 1969 a inscenace Slz nože byla kombinována se Stravinského Příběhem vojáka, „čteným, hraným a tančeným“ dílem podobné poetiky z roku 1918.[4][5]
V českých zemích ji pak uvedlo:
- roku 1982 Národní divadlo, a to v budově Tylova divadla v originální kombinaci se Služkou paní G. B. Pergolesiho a Eufridem před branami Tymén Josefa Berga,[6]
- roku 1988 Operní studio Akademie múzických umění v Praze v divadle DISK v kombinaci se Zasnoubením při lucernách Jacquese Offenbacha,[7]
- roku 1996 Janáčkova akademie múzických umění v Brně v Bezbariérovém divadle Barka v kombinaci s operou Pimpinone G. P. Telemanna,[8]
- roku 1996 Národní divadlo Brno v divadle Reduta kombinaci a Martinů balety Kuchyňská revue a Podivuhodný let,[9]
- roku 2015 Janáčkova akademie múzických umění v Brně v Divadle na Orlí v kombinaci s operou Zhasnutí Jiřího Najvara.[10]
Ze zahraničních inscenací lze uvést:
- roku 2002 v podání Atelier du Rhin - Théâtre de la Manufacture v Colmaru a následně v Athénée Théâtre Louis-Jouvet v Paříži, v kombinaci s Martinů aktovkou Dvakrát Alexandr,[11]
- roku 2010 v Českém centru v Paříži,[12]
- roku 2012 v podání Long Beach Opera, v kombinaci s operou Prsy Tresiovy Francise Poulenca,[13]
- roku 2015 ve Frankfurtu nad Mohanem, scéna Bockenheimer Depot, spolu s Martinů aktovkami Dvakrát Alexandr a Veselohra na mostě.[14]
Osoby a první obsazení
editovat| osoba | hlasový obor | premiéra (22. října 1969)[15][16] |
|---|---|---|
| Eleonora | soprán | Jaroslava Janská |
| Matka | mezzosoprán (alt) | Libuše Lesmanová |
| Satan | baryton | René Tuček |
| Sousedé, přeludy snu (němé role – tanečníci) | ||
| Dirigent: Václav Nosek | ||
| Režie: Luboš Ogoun | ||
| Scéna: Vojtěch Štolfa | ||
| Kostýmy: Alois Vobejda | ||
Děj opery
editovatUprostřed scény visí oběšenec – soused Saturn. Matka a Eleonora za zvuků triviálního valčíku debatují o hudbě: obě ji milují, ale Eleonora protestuje, že miluje jinou hudbu než matka. Než stačí hádka vzplanout, spatří Eleonora oběšence a ihned se do něj vášnivě zamiluje. Matka ji peskuje, ale nic s ní nepořídí, i když ji nabádá všímat si tělesných aspektů lásky a připomíná jí, že dnes má Eleonoře přijít vyznat lásku fešný pan Satan, po kterém všehny ženy blázní (scéna 1 – dialog J'aime la musique, zpěv matky Songe aux nuits d'amour). Satan přichází s kyticí nasbíranou na hrobech nesmrtelných lásek a vyznává lásku hned matce i dceři, protože miluje všechny ženy. Eleonora však trvá na svém oběšenci. Satan tedy oddává Eleonoru a oběšence před shromážděnými sousedy a pak odvádí matku stranou (scéna 2 – Satanův zpěv Madame! Prenez ces fleurs a svatební obřad Le mariage est une opération).
Eleonora osamí se svým novomanželem na líbánkách, nedaří se jí však přesvědčit ho, aby opětoval její vášeň (scéna 3 – árie Oh, miel de lune). Objeví se Satan, předvádí Eleonoře bušení svého srdce a přesvědčuje ji, že k lásce je třeba alespoň tří, jenže Eleonora ho nervózně odbývá (scéna 4 – Un, deux, trois…). Když se Satan vzápětí znovu objeví v podobě černošského cyklistického závodníka, napadá Eleonoru laškovat s ním, aby vzbudila žárlivost svého muže. I její matka nalézá v cyklistovi zalíbení. Pak ale cyklistova hlava pukne a je vidět ďáblovu tvář; Eleonora s hrůzou klesá, zatímco matku to nevyvede z rovnováhy (scéna 5 – dialog Quel est ce machiniste?).
Eleonora si stěžuje, že nedokázala vzbudit vášeň ve svém oběšeném choti, a probodne se. Oběšenec začíná snít o dámských nožkách pokopávajících si s Eleonořinou hlavou (scéna 6 – zpěv Eleonory En vain j'ai voulu faire battre a snová pantomimická scéna). Matka se vrací a nalézá Eleonoru mrtvou; obviňuje oběšence z vraždy. Jeho provaz se přetrhne, oběšenec spadne, obživne a sklání se nad Eleonorou, načež ožívá i ona. Eleonora oběšenci vyznává lásku a oba spočinou v milostném objetí. Matka jejich cukrování se zalíbením sleduje. Tu se i oběšencova hlava rozpraskne a ukáže se Satan. Eleonora je zděšena a chytí se za srdce. I matka se zhrozí ďábla, ale musí uznat, že je stále přitažlivý. Pobavený Satan oběma posílá vzdušné polibky a prchá. Matka laje nevěrníkovi, zatímco Eleonora pláče: „Jsem ubohá nepochopená žena!“ (závěrečná scéna 7 se zpěvem matky Une mère est sans repos, zpěvem Satana Oh! Amour! Ouais!, milostným duetem Oh, mon pendu a závěrečným tercetem Ah mon Dieu / Quel horreur).
Instrumentace
editovatKlarinet, hoboj, altsaxofon, fagot, dvě trubky, dva pozouny, tam-tam, banjo, klavír, dvoje housle, violoncello + akordeon za scénou.[16][17]
Odkazy
editovatReference
editovat- ↑ JANOTA, Dalibor; KUČERA, Jan P. Malá encyklopedie české opery. Praha, Litomyšl: Paseka, 1999. ISBN 80-7185-236-8. S. 237.
- ↑ Databáze pramenů Institutu Bohuslava Martinů – Korespondence – Dopis Bohuslava Martinů Jindřichu Honzlovi z 30. listopadu 1934 [online]. Praha: Institut Bohuslava Martinů, 2012 [cit. 2021-01-17]. Dostupné online.
- ↑ Databáze pramenů Institutu Bohuslava Martinů – Korespondence – Dopis Bohuslava Martinů Karlu Šebánkovi z 25. prosince 1945 [online]. Praha: Institut Bohuslava Martinů, 2012 [cit. 2021-01-17]. Dostupné online.
- ↑ ŠAFRÁNEK, Miloš. Divadlo Bohuslava Martinů. Praha: Supraphon, 1979. 437 s. S. 45, 417.
- ↑ Virtuální studovna – Inscenace – Slzy nože, Příběh vojáka [online]. Praha: Institut umění – Divadelní ústav [cit. 2021-01-17]. Dostupné online.
- ↑ Virtuální studovna – Inscenace – Komorní triptych (Služka paní. Slzy nože. Eufrides před branami Tymén.) [online]. Praha: Institut umění – Divadelní ústav [cit. 2021-01-17]. Dostupné online.
- ↑ Virtuální studovna – Inscenace – Slzy nože, Zásnuby [online]. Praha: Institut umění – Divadelní ústav [cit. 2021-01-17]. Dostupné online.
- ↑ Virtuální studovna – Inscenace – Slzy nože - Pimpinone [online]. Praha: Institut umění – Divadelní ústav [cit. 2021-01-17]. Dostupné online.
- ↑ Virtuální studovna – Inscenace – Kuchyňská revue, Slzy nože, Podivuhodný let [online]. Praha: Institut umění – Divadelní ústav [cit. 2021-01-17]. Dostupné online.
- ↑ Virtuální studovna – Inscenace – Slzy nože, Zhasnutí [online]. Praha: Institut umění – Divadelní ústav [cit. 2021-01-17]. Dostupné online.
- ↑ Larmes de couteau / Alexandre Bis [online]. Montpellier: Les Archives du Spectacle [cit. 2021-01-17]. Dostupné online. (francouzsky)
- ↑ Bohuslav Martinů – Aktuality – Opera Slzy nože, H 169 v Českém centru v Paříži! [online]. Praha: Nadace Bohuslava Martinů, 2010-10-14 [cit. 2021-01-17]. Dostupné online.
- ↑ Long Beach Opera Presents Martinů's Tears of the Knife [online]. New York: Schott Music Corporation & European American Music Distributors Company, 2012-02-28 [cit. 2021-01-17]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ COUDEYRAT, Florent. Martinů ter [online]. Paris: ConcertoNet.com, 2015-07 [cit. 2021-01-17]. Dostupné online. (francouzsky)
- ↑ Národní divadlo Brno – Online archiv – Slzy nože [online]. Brno: Národní divadlo Brno [cit. 2021-01-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2021-01-23.
- ↑ a b Databáze pramenů Institutu Bohuslava Martinů – Katalog skladeb – Slzy nože [online]. Praha: Institut Bohuslava Martinů, 2012 [cit. 2021-01-16]. Dostupné online.
- ↑ Larmes de couteau [online]. Mainz: Schott Music GmbH & Co. KG [cit. 2021-01-16]. Dostupné online. (anglicky)
Literatura
editovat- ŠAFRÁNEK, Miloš. Divadlo Bohuslava Martinů. Praha: Supraphon, 1979. 437 s.
- ŠÍP, Ladislav. Česká opera a její tvůrci. Praha: Supraphon, n. p., 1983. 400 s. Kapitola Bohuslav Martinů, s. 240–241.
- JANOTA, Dalibor; KUČERA, Jan P. Malá encyklopedie české opery. Praha, Litomyšl: Paseka, 1999. ISBN 80-7185-236-8. S. 237.
- HOSTOMSKÁ, Anna a kol. Opera – Průvodce operní tvorbou. 11. vyd. Praha: NS Svoboda, 2018. 1466 s. ISBN 978-80-205-0637-5. S. 843–844.
Externí odkazy
editovat- Slzy nože v Katalogu skladeb Bohuslava Martinů
- Slzy nože v databázi Archivu Národního divadla
