Sarmati

Sarmati (latinsky Sarmatae, Sauromatae, starořecky Σαρμάται, Σαυρομάται) byl původem íránský kočovný a pastevecký lid, příbuzný se Skyty, Médy a Peršany. Jejich kultura vzkvétala od asi 5. století př. n. l. do 4. století našeho letopočtu.

Přibližné rozšíření východoíránských jazyků

Zobrazení Sarmata z římského sarkofágu, 2. století n. l.

První zmínky o Sarmatech pocházejí ze spisů Herodota, Hippokrata a Strabóna. Ve starořeckých dílech je uvedeno, že obývali území na východ od Visly.

Sarmati pocházeli ze středních částí eurasijské stepi a byli součástí širších skytských kultur. Kolem 4. a 3. století před naším letopočtem se začali přesouvat západním směrem a kolem roku 200 před naším letopočtem začali dominovat blízce příbuzným Skytům. V největším rozsahu, kolem 1. století našeho letopočtu, tyto kmeny pokrývaly území od řeky Visly po ústí Dunaje, na východě k Volze až po břehy Černého a Kaspického moře a na jihu po Kavkaz.

Jejich území bylo řecko-římským etnografům známé jako Sarmatia (Sarmátie) a odpovídalo západní části velké Skýtie. Zahrnovala dnešní střední a jihovýchodní Ukrajinu, jižní Rusko, ruskou Volhu a jižní Ural), také v menší míře severovýchodní Balkán a okolí Moldavska). V 1. století našeho letopočtu začali Sarmati ve spojení s germánskými kmeny narušovat území římské říše. Ve 3. století našeho letopočtu bylo jejich dominantní postavení v pontské stepi zlomeno germánskými Góty. V souvislosti s vpády Hunů ve 4. století se mnoho Sarmatů připojilo ke Gótům a jiným germánským kmenům (Vandalům) a usadili se na území západořímské říše. Protože velké části dnešního Ruska, konkrétně území mezi pohořím Ural a řekou Don, byly v 5. století před naším letopočtem ovládány Sarmaty, jsou tyto stepi nazývány také „vlastí Sarmatů“.

Sarmati byl nakonec rázně asimilováni (např. slavizováni) a absorbováni proto-slovanskou populací východní Evropy

Sarmatské kmeny

Hérodotova mapa světa

Mezi sarmatské kmeny náležely Jazygové, Roxolani, Syrakové, Aorsové, Alani a snad i Antové, u nichž se předpokládá smíšený sarmatsko-slovanský původ. Nejstarší Sarmati sídlili v 6. století př. n. l. v povodí dolní Volhy. Vedli kočovný nebo usedlý život na pomezí mezi dnešní Moldávií, Ukrajinou, Polskem a pobřežím Černého moře. Postupně se šířili na východ do oblasti Aralského jezera, přes Kazachstán až k Altaji na jižní Sibiří a na jih k severním svahům Kavkazu. Stopy po jejich pobytu byly odhaleny zejména u přítoků Dněstru, Dněpru, delt Amudarji i Syrdarji, v povodí Volhy, Samary a na Uralu. Stopy po většině sarmatských kmenů mizí v prvních staletích našeho letopočtu. Nejdéle přežili Alani, kteří se zapojili do Stěhování národů. Tehdy pod tlakem Hunů opustili povodí Donu a Volhy, spojili se s germánskými Vandaly a Svéby a putovali na západ. Postupně pronikli až na Pyrenejský poloostrov a do severní Afriky. Část Alanů odešla na jih, do oblasti řeky Kubáně a na severní Kavkaz, kde vytvořili raně středověké království. Ve 12. století bylo jejich území připojeno ke Gruzii. Jejich potomci zde však žijí dodnes jako Oseti.

Způsob života

Sarmati byli především kočovní nebo polokočovní pastevci, ale některé populace žily i usedle. Kočovní Sarmati nezakládali stálé osady, žili v jurtách, umístěných na vozech, chovali koně, skot i ovce, s nimiž kočovali stepí.

Usedlí Sarmati byli méně početní. Obývali především lesostepi v povodí Prutu, Dněstru a Dněpru (Černjachovská kultura), ale patřili k nim i kavkazští Alani. V těchto oblastech byly objeveny zbytky stálých osad s nálezy sarmatských artefaktů. V oblasti lesostepi se mohlo jednat o smíšené sarmatsko-germánské, sarmatsko-bulharské nebo sarmatsko-slovanské (Antové) osídlení.

Válečnictví

Sarmatští katafrakti během dáckých válek vyobrazeni na Trajánově sloupu

Sarmatští válečníci bojovali většinou jako tzv. katafrakti neboli clibanarii, tedy těžká jízda, vyzbrojená kopími a dlouhými meči. Jezdci používali nejčastěji destičkovou, koženou nebo kroužkovou zbroj a žebrové přílby. Podle Pausania vyráběli destičkovou zbroj z koňských kopyt. Na rozdíl od těžké jízdy jiných tehdejších vojsk (Peršané, Číňané, Římané aj.) nepoužívali ochrannou zbroj pro koně. Lehká jízda nebyla vybavená ochrannou zbrojí, používala luky, vrhací oštěpy a lasa, jimiž strhávali z koní nepřátelské jezdce. Pěchotu Sarmati patrně vůbec nepoužívali.

Náboženství

O náboženství Sarmatů dnes není mnoho známo. Římský historik Ammianus Marcellinus psal o uctívání boha války v podobě meče, zabodnutého do hromady klestí (totéž uvádí o několik staletí dříve Hérodotos u Skytů, podobné symboly se objevovaly později i u Hunů). Sarmatské umění často zobrazuje tvory podobné gryfům nebo ptáku Símurgovi z perské mytologie, je proto pravděpodobné, že v jejich mytologii hráli důležitou roli. Písemné památky se dochovaly pouze u Alanů a to až z pozdního období, kdy byly tradiční představy silně promísené křesťanstvím. Jedním z nejdůležitějších bohů byl tehdy Uastyrdží, ztotožněný se sv. Jiřím a Uacilla, ztotožněný se sv. Basilem. Vládce podsvětí Barastyr byl ztotožněn s Ďáblem. Mezi další mytologické bytosti Alanů patřili jednoocí obři Uajugové, podobní antickým Kyklopům nebo podzemní skřeti Kadziové s chodidly obrácenými dozadu.

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Sarmaci na polské Wikipedii.

Související články

• Sarmatismus
• Skýtie
• Kimmeriové

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Sarmati na Wikimedia Commons
• Galerie Sarmati na Wikimedia Commons

Autoritní data	NKC: ph138538 IEU: S\A\Sarmatians NLI: 987007558193305171

Portály: Starověk