Wikipedie

Sapfó

starořecká básnířka

Sapfó, řecky v attickém dialektu Σαπφώ, v aiolském dialektu Ψάπφω (mezi 630 př. n. l. a 612 př. n. l. – po roce 600 př. n. l.), byla starořecká básnířka z Mytilény na ostrově Lesbos, kulturním centru 7. století př. n. l., vedla zde dívčí internátní školu.

Sapfó
Narození7. století př. n. l.
Lesbos
Úmrtí570 př. n. l.
Lefkada
Povoláníbásnířka, hudební skladatelka, autorka a spisovatelka
Tématapoezie
Významná dílaModlitba k Afroditě
Sappho fr. 31 Voigt
PříbuzníCharaxus[1] (sourozenec)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Claude Ramey: Sapfó (mramor, 1801)
Enrique Simonet: Sapfó

Biografie

editovat

Sapfó se údajně narodila v Eresu (dnes vesnice nese název Skala Eressos) na ostrově Lesbos v Egejském moři a v Mytileně (Mytilini) na stejném ostrově prožila většinu života. Pocházela z aristokratické rodiny, která se angažovala v politickém životě. Provdala se za bohatého kupce z ostrova Andros – Kerkilase, s nímž měla dceru Kleis a po němž zdědila značné jmění. Boje o moc ji roku 604 př. n. l. přiměly k útěku na Sicílii, do Syrakus. Pobývala tam snad v letech 603–595. Ještě za jejího života ji v Syrakusách vztyčili sochu.[2] Ze Sicílie se vrátila na rodný ostrov krátce před svou smrtí.

S jejím životem je spojena řada legend. S jistotou lze tvrdit, že není pravdou, že z nešťastné lásky ke krásnému mladíku Faónovi skočila z Leukadské skály do moře, ačkoli je toto místo dodnes cílem mnoha turistických výprav. Tuto pověst o její smrti rozšířil Ovidius. Další legendy se vážou k její sexualitě. Sapfó vedla dívčí kroužek, který uctíval hudbou a poezií bohyni lásky Afroditu a devět Múz (bohyně umění, věd a literatury). Do obecného povědomí se Sapfó zapsala upřímnou a citovou náklonností ke členkám svého kroužku, která vyzařuje z dochovaných písní a básní. Jméno básnířčina rodiště (Lesbos) dodnes přežívá v označení ženské homosexuality – lesbická láska či lesbismus (v minulosti se užíval i termín sapfismus). Sám ostrov Lesbos je dodnes centrem lesbické komunity.[3] Sapfó však pravděpodobně nebyla vyhraněná lesba, což naznačuje její manželství. Doklady o kontaktu s opačným pohlavím lze najít i v literatuře, milostné dopisy si s ní vyměňoval například básník Alkaios.

Dílo

editovat

Sapfó byla představitelka tzv. sólové lyriky. V její době to značilo ještě opravdu skutečnost, že se sama doprovázela na lyru (časem se význam pojmu lyrika změnil). Lze ji ovšem vnímat i jako zakladatelku lyriky v moderním smyslu: byla patrně vůbec prvním básníkem, který psal v první osobě o svých pocitech.[2]

Z jejího díla se zachovala jediná kompletní báseň (Modlitba k Afroditě) a dále už jen zlomky milostných a svatebních písní (česky ve výboru Písně z Lesbu[4]). Ještě v helénistické Alexandrii (2.-3. století př. n. l.) bylo její dílo rozděleno do devíti knih.[5] Dramatické dějiny však vedly k jeho ztracení. V 9. století už byly známy jen citace z něj v pracích jiných autorů. To, že se originální dílo neztratilo zcela, je dílem šťastné náhody: roku 1898 byly nalezeny části textů Sapfó v Egyptě - na papyrech, které sloužily jako obaly pro mumie, posvátná zvířata a rakve.

Zpráva o dosud neznámých textech se objevila i v roce 2014, objev ohlásil americký papyrolog Dirk Obbink. Jeho unikátnost má spočívat v tom, že jde o objev druhé plně dochované básně Sapfó.[6][7] I v tomto případě byl papyrus nalezen v Egyptě, kde je pro uchování starých papyrů dobré klima. Překvapivým je ovšem téma básně: rozhovor dvou mužů o tom, zda se jim zdaří jejich námořní výprava. Dosud se soudilo, že Sapfó psala výhradně o lásce a nikdy o politice, obchodu či náboženství, a to navzdory tomu, že se pohybovala mezi politicky aktivními a vzdělanými lidmi. Pojmenování námořníků v básni možná odkazuje k bratrům básnířky (měla nejméně dva, Laricha a Charaxa).

Pro období, kdy Sapfó tvořila, byla charakteristická závislost na pravidlech ústní (orální) poezie, ze které autoři čerpali náměty, větnou skladbu i literární pravidla. Vliv Sapfó na další řeckou milostnou lyriku byl poměrně velký a prakticky po celé trvání starořecké poezie se k její tvorbě řada básníků vracela. Je známo, že Sapfó skládala v aiolském nářečí řečtiny a že psala především elegie a hymny. Je po ní pojmenovaná jedna z nejoblíbenějších (v antice) metrických staveb verše, tzv. sapfická strofa.[8]

Ohlas

editovat

Sapfó byla již ve starověku označována (Platónem) jako „desátá Múza“, Antipatros ji nazval „Homérem ženského rodu“ a Lúkianos „sladkou chloubou ostrova Lesbos“. Solón, potom co slyšel jednu z jejich skladeb, prý řekl "Chci se jí naučit a zemřít."

O její pozici ve společnosti svědčí, že na Lesbu byly nalezeny mince s její podobiznou. Avšak tato úcta nevydržela dlouho, již tvůrci třetí fáze řecké komedie, autoři tzv. nové komedie, se Sapfó vysmívali a učinili z ní burleskní figurku. Křesťané ji později zavrhli zcela, Tacián Syrský ji nazval "děvkou, která zpívala o své vlastní prostopášnosti". Řehoř Naziánský a Řehoř VII. nařídili její díla spálit.[9]

Sapfó každopádně ovlivnila výrazné osobnosti antické poezie římské (Catullus, Ovidius, Horatius) i básnictví epochy romantismu (Friedrich Gottlieb Klopstock, Friedrich Hölderlin, Franz Grillparzer, Rainer Maria Rilke). Hru o Sapfó napsala roku 1821 francouzská spisovatelka Madame de Staël. Román o ní napsala Erika Jongová, a to pod názvem Sappho's Leap (česky vyšlo jako Desátá múza Sapfo[10]).

Odkazy

editovat

Reference

editovat
  1. ↑ Strabón: Γεωγραφικά.
  2. ↑ a b Sapfó. Antickysvet.cz [online]. 2015-04-08 [cit. 2024-12-13]. Dostupné online. 
  3. ↑ PERLÍNOVÁ, Dominika. Tady muže skoro nepotkáte. Řecká vesnička s krásnými plážemi je domovem leseb. Aktuálně.cz [online]. 2024-08-04 [cit. 2024-12-13]. Dostupné online. 
  4. ↑ SAPFÓ. Písně z Lesbu. Překlad Ferdinand Stiebitz. Praha: Československý spisovatel, 1978. 
  5. ↑ Sappho. Britannica.com [online]. 2024-12-07 [cit. 2024-12-13]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. ↑ Objevil jsem dosud neznámá díla antické básnířky Sapfó, tvrdí vědec. iDNES.cz [online]. 2014-02-01 [cit. 2024-12-13]. Dostupné online. 
  7. ↑ PETR, Jaroslav. Objev nových básní Sapfó. Plus [online]. Český rozhlas, 2014-02-11 [cit. 2024-12-13]. Dostupné online. 
  8. ↑ Sapfó. Cojeco.cz [online]. [cit. 2024-12-13]. Dostupné online. 
  9. ↑ Sappho. The Poetry Foundation [online]. [cit. 2024-12-13]. Dostupné online. 
  10. ↑ JONG, Erica. Desátá múza Sapfo. Praha: Lika klub, 2007. ISBN 978-80-86069-43-2. 

Související články

editovat

Externí odkazy

editovat
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Sapfó&oldid=24481847“