Sankin kótai
Sankin kótai (japonsky 参覲交代 / 参覲交替, nyní běžně psáno jako 参勤交代 / 参勤交替) byla politika šógunátu Tokugawa po většinu období Edo, vytvořená v roce 1635 šógunem Iemicou Tokugawou[1], s cílem politicky kontrolovat daimjóy a zabránit jim v pokusech o svržení šógunátu. Většina daimjóů musela každý rok střídavě žít na svém panství a v hlavním městě šógunátu Edu. Díky tomu byli daimjóové pod neustálým dohledem bakufu. To také nutilo daimjóy mít rezidence jak ve svém panství, tak v Edu. Náklady na údržbu několika honosných sídel a na cesty do hlavního města a zpět neustále vyčerpávaly finance daimjóů, měly za důsledek značné zvyšovaní kontroly bakufu nad nimi a udržovalo je vojensky slabé. Daimjóové také museli v Edu trvale držet své manželky a děti jako rukojmí.[2]
Historie
editovatHidejoši Tojotomi zavedl podobnou politiku, kdy po svých feudálních pánech vyžadoval, aby jejich manželky a dědicové zůstávali v Ósackém hradě nebo v jeho blízkém okolí jako rukojmí, aby si zajistil jejich loajalitu. Po bitvě u Sekigahary a vzniku šógunátu Tokugawa tato praxe pokračovala v novém hlavním městě Edu jako zvyk. V roce 1635 byla tato povinnost zavedena pro tozama daimjó (外様大名; vnější pány) a od roku 1642 pro fudai daimjó (譜代大名; vnitřní pány). S výjimkou osmiletého období za vlády Jošimuneho Tokugawy zůstával zákon v platnosti až do roku 1862.[3]
Předchůdci
editovatSystém sankin kótai byl přirozeným vyústěním již existujících praktik, které tokugawský šógunát rozšířil, aby podpořil své vlastní politické zájmy.[4] Velkou zásluhu na tom, že nově vzniklý šógunát mohl poraženým daimjóům snadno vnutit sankin kótai, měly právě jeho přímí předchůdci.[5]
Období Kamakura
editovatFilosof z období Edo Banzan Kumazawa napsal ve svém díle Daigaku wakumon (大学或問), že Kamakurský šógunát měl svou vlastní verzi sankin kótai, která nutila gokeniny navštěvovat dvůr šóguna v Kamakuře na padesát dní jednou za tři roky. Kumazawa tvrdil, že jeho popis je založen na záznamech uchovávaných potomky starých rodů z Kamakury, ale moderním vědě se nepodařilo potvrdit existenci takových podrobných pravidel. Existují však důkazy, že v období Kamakura, alespoň teoreticky, gokenini dlužili nějaký druh služby u dvora šóguna. Povinná služba ójuka zavazovala gokeniny sloužit u dvora šóguna po dobu jednoho měsíce. Byli také povinni doprovázet šóguna při zvláštních příležitostech, jako byly svatby a pohřby.[6]
Hlavní povinností gokeninů byla óban' jaku (大番役), což byla periodická strážní služba v Kjótu a Kamakuře. Tato povinnost vznikla jako veřejná služba pro válečnickou třídu, která je nutila vykonávat strážní službu v Kjótu po jeden rok každé tři roky. V roce 1186 učinil Joritomo Minamoto tuto službu povinnou pro gokeniny a zkrátil její trvání na šest měsíců, a později na tři. V roce 1275 byl podobný systém zaveden v Kamakuře, kde gokenini z východního Japonska museli sloužit jeden měsíc ročně. Důležití gokenini, kteří vykonávali strážní službu v Kamakuře často, dokonce i ti ze vzdálenějších oblastí západního Japonska, si v Kamakuře udržovali rezidence. Také bylo běžnou praxí, že šugo a džitó posílali své syny sloužit ke dvoru šóguna jako rukojmí. V některých případech byly celé rodiny drženy v Kamakuře.[7]
Tyto povinnosti gokeninů v Kamakuře měly omezující efekt na místní nezávislost, podobně jako přísnější systém sankin kótai, který vznikl v období Edo. Šimmi Kičidži tvrdil, že dlouhodobá nepřítomnost gokeninů na jejich lénech kvůli jejich povinné přítomnosti v hlavním městě zpozdila rozvoj skutečného feudalismu v Japonsku.[8]
Popis
editovatDetaily se měnily v průběhu 26 dekád Tokugawské vlády, ale obecně platilo, že daimjóové všech han (藩, knížectví) se museli periodicky stěhovat mezi hlavním městem a svým lénem, obvykle trávili střídavé roky na každém místě. Jejich choťe a dědicové měli povinnost zůstávat v Edu jako rukojmí, zatímco byli pryč. Výdaje nezbytné pro udržování přepychových rezidencí na obou místech a pro procesí do a z Eda způsobovaly finanční potíže daimjóům, což jim znemožňovalo vést válku. Časté cestování daimjóů podporovalo výstavbu silnic a stavbu hostinců a zařízení podél cest, což generovalo ekonomickou aktivitu.
Existovalo několik výjimek pro některé fudai daimjóy v blízkosti Eda, kteří mohli střídat svou přítomnost v Edu každých šest měsíců. Dočasné výjimky byly také občasně udělovány kvůli nemoci nebo extrémním mimořádným okolnostem.
V zásadě byl systém vojenskou službou pro šóguna. Každý daimjó byl povinen poskytnout určitý počet samurajů v souladu s hodnocením kokudaka (石高; zemědělský výnos léna). Tito samurajové doprovázeli daimjóa na procesích do a z Eda a tím demonstrovali sílu knížectví.[9]
S stovkami daimjóů, kteří každoročně vstupovali nebo opouštěli Edo, byla procesí (大名行列, daimjó gjórecu) téměř každodenními událostmi v hlavním městě. Hlavní trasy do provincií se označovaly jako gokaidó. Speciální ubytování, hondžin (本陣), bylo k dispozici daimjóům během jejich cest.
Dopady
editovatNáklady na udržování honosných rezidencí jak v Edu, tak ve svém dominiu, stejně jako nákladné každoroční cesty do a z Eda, byly pro daimjóy katastrofální a výrazně posílily politickou kontrolu uvalenou politikou sankin kótai.[10][2] Hlavním zdrojem peněz pro většinu daimjóy byla především přebytečná rýže, jejíž množství bylo omezeno relativní nepružností produkčních kapacit han, takže příjmy daimjóů nebyly schopny držet krok s jejich rostoucími finančními potřebami, to je nutilo půjčovat si.[11] Výdaje na dodržení povinností plynoucí ze sankin kótai pravidelně tvořily 70 až 80 procent celkových ročních výdajů daimjóů. Ekonomické programy, snahy o zvýšení produkce a zvláštní daně jako byla daň agemai, tedy 1% odvod daimjóů režimu a zkrácení povinného pobytu v Edu na půl roku, nenabídly ale žádné trvalé řešení.[12] Během období Genroku byl prakticky každý daimjó hluboce zadlužen kvůli vysokým výdajům. Dokonce i nejbohatší vazalský klan Maeda z Kagy, začal v této době čelit finančním potížím.[13]
Podobná politika
editovatKrál Ludvík XIV. zavedl podobnou praxi po dostavění svého zámek ve Versailles, kdy vyžadoval, aby francouzská šlechta, zejména starobylá Noblesse d’épée (Šlechta meče), trvala šest měsíců každý roku v paláci, z podobných důvodů jako japonští šógunové. Šlechtici měli za úkol asistovat králi při jeho každodenních povinnostech a státních i osobních funkcích, včetně stravování, večírků a pro privilegované také vstávání z postele a uléhání, koupání a chození do kostela.
Odkazy
editovatReference
editovatV tomto článku byl použit překlad textu z článku Sankin-kōtai na anglické Wikipedii.
- ↑ Sankin kōtai | Feudal Japan, Daimyo, Shogunate | Britannica. www.britannica.com [online]. [cit. 2024-07-27]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ a b Kodet 2024, str. 42
- ↑ BEASLEY, W. G. The Meiji restoration. Stanford, Calif: Stanford University Press, 1972. 513 s. Dostupné online. ISBN 978-0-8047-0815-9.
- ↑ Tsukahira 1966, str. 30.
- ↑ Tsukahira 1966, str. 35.
- ↑ Tsukahira 1966, str. 31–32.
- ↑ Tsukahira 1966, str. 32–33.
- ↑ Tsukahira 1966, str. 33.
- ↑ Kodet 2024, str. 64
- ↑ Tsukahira 1966, str. 81.
- ↑ Tsukahira 1966, str. 83-84.
- ↑ Kodet 2024, str. 67
- ↑ Tsukahira 1966, str. 85.
Externí odkazy
editovat
Obrázky, zvuky či videa k tématu Sankin kótai na Wikimedia Commons
Literatura
editovat- TSUKAHIRA, Toshio. Feudal Control in Tokugawa Japan: The Sankin Kōtai System. [s.l.]: East Asian Research Center Harvard University, 1966. 240 s. Dostupné online. ISBN 9780674299009.
- KODET, Roman. Soumrak samurajů. [s.l.]: Nakladatelství Epocha, 2024. 800 s. ISBN 978-80-278-0189-3.
