Samo Daxner

československý člen československého Národního shromáždění, senátor československého Národního shromáždění a politik slovenské národnosti

Samo Daxner (4.[1][2] nebo 5. května[3]1856 Banská Štiavnica[1][3][2]27. dubna 1949 Tisovec[1][3] Malohont) byl slovenský a československý advokát a politik; poslanec Revolučního národního shromáždění, později senátor za Republikánskou stranu zemědělského a malorolnického lidu.

Samo Daxner
Poslanec Revolučního nár. shromáždění
Ve funkci:
1918 – 1919
Senátor Národního shromáždění ČSR
Ve funkci:
1922 – 1925
Stranická příslušnost
ČlenstvíSNS
SNaRS
agrární strana

Narození5. května 1856 nebo 4. května 1856
Banská Štiavnica
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí27. dubna 1949 (ve věku 92 let)
Tisovec
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
DětiVladimír Daxner
Profesedirigent a politik
CommonsSamo Daxner
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Biografie

editovat

Studoval na gymnáziu v Revúci. Původně se chtěl po absolvování studia věnovat národohospodářství, ale na nátlak matky se stal advokátem. Navštěvoval proto právní školy v Bratislavě a v Pešti. Po složení advokátské zkoušky hospodařil na rodinném statku v Tisovci a vedl advokátní praxi. Často se zabýval politickými kauzami lidí z řad slovenských národovců. V roce 1879 založil Samo Daxner v Tisovci hasičský sbor, roku 1877 zde také ustavil pěvecký spolek. Ovládal několik jazyků a mimo jiné do slovenštiny přeložil Prodanou nevěstu od Bedřicha Smetany a operu Viléma Blodka V studni, které v Tisovci pak sehráli místní ochotníci. V roce 1904 v této obci organizoval první šachový turnaj na Slovensku. V okolí Tisovce sbíral lidové písně. Některé z nich vyšly ve sbírce Slovenské zpevy II. (Martin, 1890).[4]

V 90. letech 19. století patřil mezi nově nastupující politiky Slovenské národní strany. Díky přátelům udržoval kontakt s děním v českých zemích. V listopadu 1918 byl v Tisovci hlavní postavou zdejšího převratu a vedl místní národní radu.[1][5]

Po roce 1918 zasedal v Revolučním národním shromáždění.[6] Na post v tomto zákonodárném sboru rezignoval v roce 1919. Byl profesí advokátem.[7] Brzy po vzniku ČSR byl jmenován Vavro Šrobárem do funkce župana Gemersko-malohontské župy. Zde dohlížel na přebírání moci na jejím území československými úřady a armádou. V květnu 1919 se županského úřadu vzdal.[1]

Na počátku 20. let byl členem Slovenské národní a rolnické strany (SNaRS) a v březnu 1920 se uvádělo, že za ni bude kandidovat v parlamentních volbách v roce 1920 do senátu.[8] Zvolen nebyl, ale senátorem Národního shromáždění byl pak v letech 1922-1925, protože sem dodatečně nastoupil jako náhradník poté, co zemřel Ján Ružiak. Zastupoval za Republikánskou stranu zemědělského a malorolnického lidu, do které se roku 1922 SNaRS sloučila.[9]

Po roce 1948 mu byl odňat jeho statek a hospodářský majetek.[1]

Jeho synem byl právník a důstojník Vladimír Daxner.

Reference

editovat
  1. a b c d e f Štyri generácie advokátov z rodu Daxnerovcov [online]. nasaadvokacia.sk [cit. 2011-11-17]. Dostupné online. (slovensky) 
  2. a b NASKE, Miloslav. Národní shromáždění Republiky Československé: Poslanecká sněmovna, Senát, Národní výbor, Revoluční národní shromáždění. Životopisná a statistická příručka.... [s.l.]: Šmejc a spol., 1924. 247 s. Dostupné online. 
  3. a b c MINÁČ, Vladimír. Malý slovenský biografický slovník: A-Ž. Generálny heslár SBS [online]. Matica slovenská, 1982 [cit. 2015-01-01]. S. 113. Dostupné online. (slovensky) 
  4. Československý hudební slovník osob a institucí I. (A–L), 1963, Státní hudební vydavatelství, Praha, s. 226
  5. kol. aut.: Politické strany, 1861-1938. Brno: Doplněk, 2005. ISBN 80-7239-178-X. S. 521. 
  6. Samo Daxner [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2011-11-17]. Dostupné online. 
  7. jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2011-11-17]. Dostupné online. 
  8. Zo slovenskej národnej a roľníckej strany. Národné noviny. Březen 1920, roč. 51, čís. 66, s. 1. Dostupné online. 
  9. jmenný rejstřík [online]. Senát Parlamentu České republiky [cit. 2011-11-24]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-12-14. 

Externí odkazy

editovat