Rusko-turecká válka (1768–1774)

Rusko-turecká válka (1768–1774)
	Aspindza; Nauplia; Peloponéské povstání; Chios; Larga; Kahul; Patras; Kozludža; Kerč;

Rusko-turecká válka (1768–1774)
	konflikt: Rusko-osmanské války
	Zničení osmanské flotily během bitvy u ostrova Chios roku 1770
Trvání	1768–1774
Místo	Moldavsko, Besarábie, Valašsko, Egejské moře
Příčiny	střet ruských a tureckých zájmů v Polsku
Výsledek	vítězství Ruska, smlouva z Küçük Kaynarca
Strany
Ruské impérium záporožští kozáci; Kartlijsko-kachetské království; Imeretské království; Egyptský bejlik; Palestinský emirát řečtí povstalci; Dánsko-Norsko	Osmanská říše Krymský chanát; Libanonský emirát; Čerkesie Barská konfederace; Alžírské regenství
Velitelé
Kateřina II.; Grigorij Poťomkin; Pjotr Rumjancev; Alexandr Suvorov; Fjodor Ušakov; Michail Kutuzov; Petr Kalnyševský; Šalomoun I.; Ali Bej al-Kabir; Daher el-Omar; Kristián VII.; Frederik Kristián Kaas	Mustafa III. † ; Abdulhamid I.; Ivazzade Halil Paša; Karol Radziwiłł; Casimir Pulaski; Michał Jan Pac; Móric Beňovský; Muhammad V.
Síla
125 000	300 000–600 000
Ztráty
neznámé	neznámé
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Rusko-turecká válka z let 1768 až 1774 byl klíčový válečný konflikt z řady válek mezi Ruským impériem a Osmanskou říší, jehož výsledkem bylo definitivní připojení jižní Ukrajiny, Krymu a severozápadní části Předkavkazska k Rusku. Záminkou k válce na straně Ruska bylo získání přístupu k Černému moři, zatímco Turecko chtělo získat vliv na území Volyně a Podolí. Válce předcházela složitá mezinárodní situace v Evropě, kdy spolu vedly diplomatické spory Francie a Rusko a vnitropolitická krize v Polsku.

Na základě francouzského popudu a pod požadavkem, aby se Rusko vzdalo svých zásahů do polských záležitostí, vyhlásil osmanský sultán Mustafa III. Rusku válku. Na stranu Turecka se přidaly Krymský chanát a Dubrovnická republika. Kromě toho Turecko vojensky podporovalo polské povstalce. Na straně Ruska vedle pravidelné armády a námořnictva bojovali donští a záporožští kozáci. Ruská vojska dosáhla řady velkých vítězství, když obsadila Azov, dobyla Krym a Besarábii.

Roku 1769 podnikli Tataři z Krymského chanátu nájezd na území Nového Srbska, při kterém bylo odvlečeno do otroctví několik tisíc lidí. Během války v roce 1770 vypuklo protiturecké povstání Řeků na Peloponésu a v roce 1771 v Egyptě a Sýrii.

Ruská armáda pod Rumjancevovým a Suvorovovým vedením prošla Moldávií a porazila Turky v Bulharsku. Postupně zvítězila v bitvě u Largy, u Kahulu a u Kozludži. Ruské středomořské loďstvo pod Orlovovým a Spiridovovým vedením porazila turecké námořnictvo v bitvě u ostrova Chios.

Výsledkem války bylo vítězství Ruska, definitivní přístup k Černému moři, územní zisky na severním Kavkaze a protektorát nad Krymským chanátem. Mírová smlouva podepsaná 21. července 1774 potvrdila Rusku obrovské územní zisky – celé severní pobřeží Černého moře od Azova po Dněpr a Jižní Bug. Rusko bylo prohlášeno „ochráncem křesťanů na Balkáně“. Turecko také uznalo ruskou suverenitu nad Kabardou.^[1]

Reference

↑ VOTÁPEK, Vladimír. Kavkazská tragédie - Ruské dobývání Kavkazu 1783-1864. 1. vyd. Praha: Epocha, 2019. 264 s. (Polozapomenuté války sv.43). ISBN 978-80-7557-169-4. S. 255.

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Rusko-turecká válka na Wikimedia Commons

[1] VOTÁPEK, Vladimír. Kavkazská tragédie - Ruské dobývání Kavkazu 1783-1864. 1. vyd. Praha: Epocha, 2019. 264 s. (Polozapomenuté války sv.43). ISBN 978-80-7557-169-4. S. 255.

[1]