Robert Stopford
Sir Robert Stopford (5. února 1768 – 25. června 1847 Richmond, Anglie) byl britský admirál. U královského námořnictva sloužil od dětství a jako příslušník vysoce postaveného šlechtického rodu prodělal rychlou kariéru, již ve dvaadvaceti letech dosáhl hodnosti kapitána (1790). Vyznamenal se válkách proti revoluční Francii a později napoleonských válkách, kdy byl guvernérem a námořním velitelem v různých částech britské koloniální říše. V roce 1825 dosáhl hodnosti admirála a svou kariéru završil jako vrchní velitel ve Středomoří (1837–1841).
| Admirál Sir Robert Stopford | |
|---|---|
 Admirál Sir Robert Stopford jako vrchní velitel ve Středomoří (Frederick Richard Say, 1840, Národní námořní muzeum, Greenwich) | |
| Vrchní velitel RN ve Středozemním moři | |
| Ve funkci: 1837 – 1841 | |
| Předchůdce | Sir Josias Rowley |
| Nástupce | Sir Edward Owen |
| Vrchnív velitel v Portsmouthu | |
| Ve funkci: 1827 – 1830 | |
| Předchůdce | Sir George Martin |
| Nástupce | Sir Thomas Foley |
| Vojenská služba | |
| Služba | .svg){kind=small} Spojené království |
| Složka |  Royal Navy |
| Hodnost | admirál 1825, viceadmirál 1812, kontradmirál 1808, komodor 1802 |
| Narození | 5. února 1768 Richmond |
| Úmrtí | 25. června 1847 (ve věku 79 let) |
| Místo pohřbení | East Greenwich Pleasaunce |
| Titul | Sir 1815 |
| Choť | Mary Fanshawe (od 1809) |
| Rodiče | James Stopford a Mary Stopford, Countess of Courtown |
| Děti | Robert Fanshawe Stopford Christiana Fanshawe Stopford Henrietta Maria Stopford James John Stopford Charlotte Anne Stopford Arthur Fanshawe Stopford |
| Příbuzní | Edward Stopford[1], James Stopford[1] a Richard Bruce Stopford (sourozenci) Arthur Fanshawe (švagr) Montagu Stopford (synovec)[1] Edward Stopford (synovec) Richard Henry Stopford (synovec)[1] Mary Louisa Stopford[2], Eleanor Anna Stopford[2], Robert Wilbraham Stopford[2], Arthur Bouverie Stopford[2], William Edward Stopford[2], Frederick George Stopford[2] a Francis James Stopford[2] (vnoučata) |
| Alma mater | Etonská kolej |
| Profese | námořní důstojník a politik |
| Ocenění | Řád lázně, Řád sv. Michala a sv. Jiří |
| Commons | Robert Stopford (Royal Navy officer) |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Životopis
editovat
Pocházel z irského šlechtického rodu, narodil se jako třetí syn Jamese Stopforda, 2. hraběte z Courtownu (1731–1810) a jeho manželky Mary, rozené Powys (1736–1810), po matce byl mimo jiné synovcem vlivného politika vikomta Sydneye.[3] Studoval v Etonu a v roce 1780 vstoupil do námořnictva jako kapitánský sluha, již o rok později byl praporčíkem. Nejprve sloužil u Gibraltaru, v rámci války proti USA se zúčastnil bitvy u Saintes (1782). Poté působil u břehů Kanady a ve Středozemním moři, kde již získal velení menších plavidel. V roce 1785 byl povýšen na poručíka a v roce 1789 získal hodnost komandéra. V době španělského vyzbrojování v roce 1790 získal v pouhých dvaadvaceti letech hodnost kapitána a krátce velel řadové lodi III. třídy HMS Fame s posádkou 550 mužů, poté ale velel znovu menším lodím.
V době válek proti republikánské Francii se zúčastnil bitvy Slavného 1. června (1794)[4] a následné bitvy u ostrova Groix (1795), v letech 1794–1799 velel řadové lodi HMS Phaeton s posádkou 270 mužů. Poté byl velitelem lodi HMS Excellent (1799–1802),[5] s níž se odplavil do Karibiku a v hodnosti komodora zastával několik měsíců v roce 1802 funkci dočasně úřadujícího guvernéra na Závětrných ostrovech.[6] Jeho další vlajkovou lodí byla HMS Spencer s posádkou 640 námořníků (1803–1808).[7] V té době byl přidělen k flotile admirála Nelsona a s doživotními následky byl zraněn v bitvě u San Dominga (1806).[8] Po návratu do Evropy se zúčastnil druhé bitvy u Kodaně (1807) a poté podnikl útok na francouzský přístav Rochefort.
Mezitím získal čestnou hodnost plukovníka námořní pěchoty (1805) a v letech 1806–1807 byl krátce také poslancem Dolní sněmovny.[9] V parlamentu patřil ke straně whigů a zastupoval město Ipswich, ve volbách v roce 1807 již nekandidoval.[10] V roce 1808 byl povýšen do hodnosti kontradmirála a jako velitel řadové lodi HMS Caesar vedl eskadru dvou řadových lodí a pěti fregat, s nimiž operoval ve Středozemním moři. V roce 1810 byl převelen do jižní Afriky a stal se velitelem námořní základny v Kapském Městě (Commander-in-Chief, Cape Good Hope Station), odkud řídil bojové operace na Jávě. Po návratu do Evropy byl povýšen do hodnosti viceadmirála (1812), za zásluhy na Jávě obdržel poděkování parlamentu a dalších čtrnáct let strávil mimo aktivní službu. Jako nositel Řádu lázně získal nárok na šlechtický titul Sir (1815; jako mladší syn hraběte zároveň od mládí měl nárok na oslovení Honourable). V roce 1825 byl povýšen na admirála[11] a v letech 1827–1830 byl vrchním velitelem v Portsmouthu,[12] jeho vlajkovou lodí byla v té době slavná HMS Victory.[13]
Do aktivní služby se naposledy vrátil v roce 1837, kdy byl jmenován vrchním velitelem Royal Navy ve Středozemním moři (Commander-in-Chief, Mediterranean Fleet),[14] při této příležitosti zároveň obdržel velkokříž Řádu sv. Michala a sv. Jiří. Jako velitel ve Středomoří v roce 1840 významně zasáhl do konfliktu mezi egyptským místokrálem Muhammadem Alím a Osmanskou říší (označovaném jako tzv. druhá syrská válka). Stopford v součinnosti s tureckým a rakouským loďstvem vedl bombardování přístavu Akko (1840) a v následujícím roce byla válka ukončena. Admirál Stopford za tyto zásluhy obdržel mimo jiné čestné občanství v Londýně (1840) a v roce 1841 odešel definitivně do penze. V letech 1841–1847 zastával čestnou funkci guvernéra špitálu v Greenwichi. Zemřel v Richmondu (dnes součást Londýna), pohřben byl v Greenwichi.
Rodina
editovat
V roce 1809 se oženil s Mary Fanshawe (1788–1866), která pocházela z početné rodiny kapitána Roberta Fanshawa (1740–1823). Z manželství se narodilo pět dětí, nejstarší syn Robert Fanshawe Stopford (1811–1891) dosáhl u námořnictva hodnosti admirála (1871).[15] Námořním důstojníkem byl také mladší syn James John Stopford (1817–1868), který dosáhl hodnosti kontradmirála (1861).[16] Nejmladší z potomstva byla dcera Charlotte Anne (1825–1904), která byla manželkou vlivného anglikánského kněze Roberta Gregoryho (1819–1911), děkana katedrály sv. Pavla a člena londýnské školské rady.
Robertův nejstarší bratr James George Stopford, 3. hrabě z Courtownu (1765–1835), byl před vstupem do Sněmovny lordů dlouholetým poslancem Dolní sněmovny a zastával funkce ve vládě, v letech 1793–1806 a 1807–1812 byl pokladníkem královského dvora (Treasurer of the Household). Další bratr Edward Stopford (1766–1837) sloužil v armádě, v závěru napoleonských válek byl těžce zraněn ve Francii (1814) a později dosáhl hodnosti generálporučíka (1821). Nejmladší z bratrů Richard Bruce Stopford (1774–1844) byl církevním hodnostářem, kanovníkem ve Windsoru a osobním kaplanem královny Viktorie.
Odkazy
editovatReference
editovat- ↑ a b c d STOPFORD, G.C.B., G.C.M.G., K.R.E.. In: A Naval Biographical Dictionary.
- ↑ a b c d e f g Darryl Roger Lundy: The Peerage.
- ↑ Sir Robert Stopford na webu thepeerage dostupné online
- ↑ KRÁLÍČEK, Václav: Lvi na vlnách. Anatomie námořních bojů Velké Británie s Francií v letech 1789–1794 v Atlantiku; Praha, 2018; s. 189 ISBN 978-80-7557-145-8
- ↑ Seznam velitelů HMS Excellent dostupné online
- ↑ Seznam guvernérů na Závětrných ostrovech na webu worldstatesmen dostupné online
- ↑ Seznam velitelů HMS Spencer dostupné online
- ↑ KOVAŘÍK, Jiří: Salvy pod plachtami, 2. díl Revoluční a napoleonské války na moři; Praha, 2022; s. 336–342 (kapitola Bitva u Santo Dominga) ISBN 978-80-7497-418-2
- ↑ Sir Robert Stopford na webu The History of Parliament dostupné online
- ↑ Volební obvod Ipswich na webu The History of Parliament dostupné online
- ↑ Služební postup Sira Roberta Stopforda na webu threedecks dostupné online
- ↑ Seznam velitelů v Portsmouthu dostupné online
- ↑ Seznam velitelů HMS Victory dostupné online
- ↑ Seznam vrchních velitelů Royal Navy ve Středozemním moři dostupné online
- ↑ Profesní biografie admirála Roberta Fanshawe Stopforda dostupné online
- ↑ Profesní biografie admirála Jamese Johna Stopforda dostupné online
Literatura
editovat- KOVAŘÍK, Jiří: Salvy pod plachtami, 2. díl (Revoluční a napoleonské války na moři); Praha, 2022; 396 s. ISBN 978-80-7497-418-2
- KRÁLÍČEK, Václav: Lvi na vlnách. Anatomie námořních bojů Velké Británie s Francií v letech 1789–1794 v Atlantiku; Praha, 2018; 200 s. ISBN 978-80-7557-145-8
- ŠŤOVÍČEK, Michal: Francie proti Evropě. Války revoluční Francie 1792–1802; Praha, 2017; 504 s. ISBN 978-80-7557-041-3
