Reyner Banham
Peter Reyner Banham (2. března 1922 Norwich – 19. března 1988 Londýn)[1] byl anglický architekt. Získal doktorát na Courtauld Institute of Art v Londýně, byl členem redakce britského magazínu Architectural Review. Vyučoval na University College v Londýně, než se rozhodl odstěhovat do Spojených států amerických, aby se stal předsedou oddělení studií designu na State University v Buffalu. Poté se stal profesorem historie umění na University of California v Santa Cruz.[2]Z tohoto zaměstnání odešel do důchodu v 66 letech poté, co mu byla diagnostikována rakovina.
| Reyner Banham | |
|---|---|
| Rodné jméno | Peter Reyner Banham |
| Narození | 2. března 1922 Norwich |
| Úmrtí | 19. března 1988 (ve věku 66 let) Londýn |
| Alma mater | Courtauld Institute of Art Norwich School |
| Povolání | historik umění, historik architektury, vysokoškolský učitel, architecture critic a kritik |
| Zaměstnavatelé | Univerzitní kolej v Londýně Kalifornská univerzita v Santa Cruz Univerzita v Buffalu |
| Ocenění | společník Královského institutu britských architektů |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek. | |
Banham publikoval stovky textů týkajících se primárně architektury a designu, mezi nejznámější z nich pak patří např. Los Angeles: The Architecture of Four Ecologies, nejvýrazněji pro-losangeleská publikace své doby, vydaná v roce 1971.[3][4]
Banham zemřel na rakovinu v roce 1988 v Londýně. Zůstala po něm žena Mary, syn Ben a dcera Debby.[5][6]
Mládí
editovatNarodil se 2. března 1922 v Norwichi Percy Banhamovi a Violet Frances Maud Reyner (Banhamové). Jeho otec byl instalatér, o matčině zaměstnání nejsou dostupné žádné informace. Jako dítě navštěvoval školu King Edward VI School v Norwichi ve Spojeném království. Vzhledem k tomu, že v době průběhu druhé světové války byl ještě příliš mladý, než aby se stal vojákem, začal pracovat v rámci učňovského stipendia jako motorový inženýr v Bristol Aeroplane Company. V okolí Norwiche také přednášel o umění a místní historii, psal recenze divadelních her a výstav do lokálních novin a po návratu z Bristolu se stal členem místního divadla Maddermarket Theatre, kde po určitou dobu pracoval jako asistent režiséra.[7] V roce 1946 se oženil s Mary Mullettovou, se kterou se seznámil právě v Maddermarket Theatre. V roce 1949 Banham nastoupil na Courtauld Institute of Art na Londýnské univerzitě, aby studoval historii umění a architektury. Doktorát získal po dokončení svých studií vedených průkopníkem moderní historie architektury, Sirem Nikolausem Pevsnerem, v roce 1958 (jeho doktorská práce Theory and Design in the First Machine Age byla v roce 1960 vydána jako kniha). Na začátku své kariéry byl ve spojení s intelektuály, umělci a kritiky, kteří se seskupovali jako tzv. Independent Group. Jednalo se o skupinu lidí, poznamenaných druhou světovou válkou, která se potkala na Institute of Contemporary Arts v Londýně a která chtěla vnést diskuzi do převládajícího modernistického přístupu ke kultuře, za důležitý faktor v chápání modernismu považovali historii technologie a vědy a oslavovali zmatek lidské existence.[8] Stál také u vzniku výstavy This Is Tomorrow v roce 1956, která bývá nazývána „zrozením Pop artu“. [5][9][10]
Kariéra
editovatV roce 1950 byl díky Siru Nikolausi Pevsnerovi přijat do redakce časopisu Architectural Review, kde pracoval na částečný úvazek jako literární editor. V roce 1952 byl povýšen na pozici asistenta senior editora (a to i díky své předchozí praxi v psaní recenzí jak pro lokální noviny, tak i pro např. ArtReview)[11][12] V Architectural Review pak dále pracoval až do roku 1964.[5] Mezi lety 1964–1966 se v rámci studijního pobytu Graham Foundation Scholarship podíval do USA, což v něm pravděpodobně podpořilo fascinaci americkou kulturou – vnímal USA jako zdroj budoucnosti, která slibovala jednoduše dosažitelné potěšení a naprostou volnost. Od roku 1964 zároveň vyučoval na Bartlett School of Architecture na Londýnské univerzitě, profesorem architektury se ale stal až v roce 1969. Ve stejném roce nalezl své životní poslání v obdivování a pochopení amerického Los Angeles. Banham hrál významnou roli v rozvoji studií historie a designu v Británii – prosazoval konání konferencí o historii designu např. na vysokých školách Newcastle Polytechnic v roce 1975, nebo na Middlesex Polytechnic v roce 1976. Po úspěších mnoha jeho publikací v USA dostává v roce 1976 nabídku, aby vyučoval na The State University of New York v Buffalu. Nabídku přijal a nastoupil na oddělení studií designu. V roce 1980 byl jmenován profesorem historie umění na University of California v Santa Cruz. V roce 1988 se stává profesorem (Sheldon H. Solow Professor) historie umění na fakultě v Institute of Fine Arts na newyorské univerzitě, zde již ale bohužel nikdy nevyučoval.[13][14][15]
Publikační činnost
editovatReyner Banham za svou 36 let dlouhou kariéru napsal okolo 750 článků, přesné číslo neznáme, ale je možné, že jich vzniklo i mnohem více.[16] Mezi jeho nejznámější publikace se pak řadí např. The New Brutalism: Ethic or Aesthetic (1955, text o vzniku a významu brutalismu), jeho výše zmíněná doktorská práce Theory and Design in the First Machine Age (1960, o modernismu a funkcionalismu),[17] The Architecture of the Well‐Tempered Environment (1969, předvídá druhou vlnu strojů a masového konzumu),[17] Los Angeles: The Architecture of Four Ecologies (1971), Age of the Masters: A Personal View of Modern Architecture (1975, hodnocení dopadu modernistického hnutí v architektuře),[18] Megastructure: Urban Futures of the Recent Past (1976, kniha o konceptu „megastruktur“, obrovských víceúčelových budov, obsahujících všechny funkce, které jsou vyhledávané ve městech – designový trend 50. a 60. let 20. století),[19] Scenes in America Deserta (1982, publikace pojednávající o amerických pouštích, od jejich základní fyzické formy až k jejich konceptuálnímu pojetí jako lidstvem vytvořeného prostoru)[20] anebo The Concrete Atlantis (1986, kniha porovnává americkou industriální architekturu s evropským modernismem).[21][22][6]Jedno z jeho nejkontroverznějších děl je právě již zmíněná kniha Los Angeles: The Architecture of Four Ecologies, vydaná v roce 1971 – zde Banham mluví o tomto kalifornském městě s nesmírnou, na tehdejší poměry až přehnanou pozitivitou a rozděluje Los Angeles na 4 „ekosystémy“ – Surfurbia (pláže a plážová města), Foothills („podhůří“, propracovanější a dražší rezidence), Plains of Id („jediná část Los Angeles dost plochá a nudná, aby se dala porovnávat s městy na středozápadě“, obyčejné čtvrti střední třídy) a Autopia (systém dálnic). Text přesně reflektuje atmosféru a ducha města a vyzdvihuje jeho zvláštnosti, jako například fakt, že má Los Angeles více center než jen jedno, že se v rámci města dá snadno přesouvat a všechny jeho části jsou si rovné a srovnatelně dostupné, protože se město víceméně neustále společně vyvíjí a roste a že je navíc jako celek neformální, ne tolik seriózní. Na motivy tohoto textu byl pak v roce 1972 odvysílán v produkci BBC dokument Reyner Banham Loves Los Angeles, ve kterém Banham diváka provází městem a zároveň svou teorií o jeho dělení.[23][24][25]
Ocenění
editovatZa svůj přínos ve vzdělávání v oblasti designu získal v roce 1988 ocenění Sir Misha Black Award.[17]
Odkazy
editovatReference
editovat- ↑ David Cope – Virginia Jansen – Douglas McClellan – Keith Muscutt, Peter Reyner Banham, Santa Cruz: Art History, in: 1988, University of California: In Memoriam, 1988, http://texts.cdlib.org/view?docId=hb967nb5k3;NAAN=13030&doc.view=frames&chunk.id=div00005&toc.depth=1&toc.id=&brand=calisphere, vyhledáno 18. 10. 2019.
- ↑ Paul Goldberger, Reyner Banham, Architectural Critic, Dies at 66, New York Times, New York, March 22, 1988, sekce B, s. 5, https://www.nytimes.com/1988/03/22/obituaries/reyner-banham-architectural-critic-dies-at-66.html?scp=2&sq=reyner%20banham&st=cse, vyhledáno 18. 10. 2019.
- ↑ Barbara Penner, The Man Who Wrote Too Well, Places Journal, září 2015, https://placesjournal.org/article/future-archive-the-man-who-wrote-too-well/?cn-reloaded=1, vyhledáno 19. 10. 2019.
- ↑ Jocelyn Gibbs – Emmabeth Nanol, Reyner Banham papers (finding aid), http://archives2.getty.edu:8082/xtf/view?docId=ead/910009/910009.xml;chunk.id=ref13;brand=default, vyhledáno 19. 10. 2019.
- ↑ a b c Viz David Cope et al. (pozn. 1).
- ↑ a b Viz Paul Goldberger (pozn. 2).
- ↑ Bruce D. Epperson, The Moulton Bicycle: A History of the Innovative Compact Design, Jefferson 2018, s. 25—27.
- ↑ Anne Massey, The Independent Group: Modernism and Mass Culture in Britain, 1945–1959, New York 1995, s. 33.
- ↑ Lee Sorensen, Banham, Reyner, in: Dictionary of Art Historians, http://arthistorians.info/banhamr Archivováno 6. 11. 2018 na Wayback Machine., vyhledáno 19. 10. 2019.
- ↑ Sir Misha Black Awards, Sir Misha Black Medal 1988 – Reyner Banham, http://www.mishablackawards.org.uk/medal/banham, vyhledáno 20. 10. 2019.
- ↑ Viz Bruce D. Epperson (pozn. 7).
- ↑ Sam Jacob, From Commons to Ruins, ArtReview, May 2016, https://artreview.com/opinion/may_2016_opinion_sam_jacob_from_commons_to_ruins/, vyhledáno 19. 10. 2019.
- ↑ Oxford Index, (Peter) Reyner Banham, https://oxfordindex.oup.com/view/10.1093/oi/authority.20110803095444953 Archivováno 27. 6. 2018 na Wayback Machine., vyhledáno 19. 10. 2019.
- ↑ Viz Lee Sorensen (pozn. 9).
- ↑ Viz Sam Jacob (pozn. 11).
- ↑ Viz Barbara Penner (pozn. 3).
- ↑ a b c Viz Sir Misha Black Awards (pozn. 11).
- ↑ Ayumi Higuchi, Age of the Masters: A personal view of modern architecture, Mediamatic.net, June 21, 2008, https://www.mediamatic.net/en/page/33883/age-of-the-masters, vyhledáno 20. 10. 2019.
- ↑ Pro-qm.de, Reyner Banham – Megastructure, Urban Futures of the Recent Past, https://www.pro-qm.de/megastructure-urban-futures-recent-past, vyhledáno 20. 10. 2019.
- ↑ Reyner Banham – edited by TRANSFER, Scenes in America Deserta by Reyner Banham, TRANSFER Global Architecture Platform, March 24, 2016, https://www.transfer-arch.com/monograph/scenes-america-deserta/, vyhledáno 20. 10. 2019.
- ↑ Viz Oxford Index (pozn. 15).
- ↑ Paul Davies, Reyner Banham (1922–1988), The Architectural Review, June 4, 2019, https://www.architectural-review.com/essays/reputations/reyner-banham-1922-1988/10042859.article, vyhledáno 19. 10. 2019.
- ↑ Colin Marshall, A ‘radical alternative’: how one man changed the perception of Los Angeles, The Guardian, August 24, 2016, https://www.theguardian.com/cities/2016/aug/24/radical-alternative-reyner-banham-man-changed-perception-los-angeles, vyhledáno 19. 1. 2019.
- ↑ Cecilia Obiol, On the Boulevard:Learning from loving L. A., TRANSFER Global Architecture Platform, February 26, 2016, https://www.transfer-arch.com/reference/on-the-boulevard/, vyhledáno 19. 10. 2019.
- ↑ Christopher Hawthorne, Reading L. A.: A Reyner Banham classic turns 40, Los Angeles Times, April 22, 2011, https://latimesblogs.latimes.com/culturemonster/2011/04/reading-la-banhams-four-ecologies-turns-40.html, vyhledáno 19. 10. 2019.
