Rebutia marsoneri

druh rostliny

Rebutia marsoneri je jeden ze starých druhů rodu rebucie, který je charakteristický svými karmínově červenými poupaty, ze kterých se vyvíjejí žluté cizosprašné květy.[1] Pojmenován byl na počest jednoho z objevitelů, Oreste Marsonera, který rostliny nalezl při svých cestách společně s Harry Blossfeldem.

Jak číst taxoboxRebutia marsoneri f. marsoneri
alternativní popis obrázku chybí
'Rebutia marsoneri
Vědecká klasifikace
Říšerostliny (Plantae)
Podříše cévnaté (Tracheobionta)
Odděleníkrytosemenné (Magnoliophyta)
Třídavyšší dvouděložné (Rosopsida)
Řádhvozdíkotvaré (Caryophyllales)
Čeleďkaktusovité (Cactaceae)
Rodrebucie (Rebutia)
SekceRebutia
Binomické jméno
Rebutia marsoneri
Werderm., 1937
vnitrodruhové taxony
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Mapa rozšíření R. marsoneri f. marsoneri
Rebutia marsoneri

Rebutia marsoneri Werd. f. marsoneri

editovat

Werdermann, Erich; Kakteenkunde, p, 2, 1937

Sekce Rebutia, řada Marsoneri

Synonyma:

  • Rebutia minuscula K.Sch. var. marsoneri (Werd.) Scholz, Inform.-brief Freundeskreis Echinopseen, 20: 9, 1995

Stonky jednotlivé, v kultuře mírně odnožující, polokulovité, později více protáhlé, asi 45 mm široké a 30 mm vysoké, v kultuře často zřetelně delší, na temeni dosti hluboko snížené, s vláknitými kořeny a světle zelenou pokožkou. Žebra zcela rozložená v nízké, okrouhlé hrbolky, asi 2 mm vysoké, 3,5–4,5 mm navzájem vzdálené; areoly malé, okrouhlé, s krátkou, nahnědlou, vlnatou plstí, usazené na vrcholcích hrbolků. Trnů 30–35, štětinovité, ohebné, těžko rozlišitelné na okrajové a středové; ve spodní části areoly asi 20 bílých a 3–5 mm dlouhých, v horní části areoly 9–15 poněkud silnějších, 8–15 mm dlouhých, rezavě hnědých, zlatožlutých nebo bílých s dlouhou hnědou špičkou, všechny trny zčásti přilehlé až poněkud odstávající, někdy částečně ohnuté k tělu.

Květy hluboko postranní, asi 35–45 mm dlouhé a 30–35 mm široké, cizosprašné; květní lůžko ploše kulovité, asi 4 mm široké, vně světle nazelenale žluté, s trojúhelníkovitými, špičatými, karmínově červenými až olivově zelenými šupinami s málo četnými, drobounkými bílými vlnatými vlasy; květní trubka štíhlá, nálevkovitá, 20–24 mm dlouhá, vně světle nazelenale žlutá, s roztroušenými, trojúhelníkovitými, holými šupinami, na konci trubky až 10 mm dlouhými a 2 mm širokými, olivově zelenými, na vnější straně olivově načervenalými až karmínově červenými na špičce; okvětní lístky kopinaté až úzce kopisťovité, až 24 mm dlouhé a 5 mm široké, nahoře zaokrouhlené s krátkou špičkou, vně bledě žluté, uvnitř sytě zlatožluté až oranžové, vnější často s načervenalou špičkou; nitky světle zlatožluté, nasazené po celé květní trubce, prašníky bledě žluté; čnělka tenká, bledě žlutá, asi 20 mm dlouhá, se 4–6 bělavými, roztaženými, asi 2 mm dlouhými rameny blizny nad úrovní nejvyšších prašníků. Plod kulovitý, asi 5 mm velký, nahnědle žlutý, pokrytý trojúhelníkovitými, nahnědlými, 1 mm dlouhými šupinami, v jejichž paždí se vyskytují 3–5 mm dlouhé, bílé až nažloutlé, tuhé štětiny a bílá vlnatá plst. Semena čepičkovitá, asi 1 mm dlouhá, s poněkud vystupujícím bílým hilem a nálevkovitou mikropylární jamkou; testa leskle černá, ploše, na kýlu silněji bradavčitá.

Variety a formy

editovat

R. marsoneri je dosti proměnlivý druh, což se vztahuje zejména k jejímu otrnění. I v našich sbírkách můžeme nalézt rostliny R. marsoneri s trny dlouhými jen několik málo mm, ale také trny dlouhé až 20 mm a často výrazně silnější. Značné rozdíly existují také ve vybarvení trnů, od čistě bílé, přes různě odstíny žluté a nahnědlé až po dosti sytě hnědou. Rovněž uspořádání trnů nad areolami a kolem těla se u jednotlivých klonů liší, stejně jako odstín vybarvení květů, kde sice vždy převládá žlutá, ale může být světlá i mnohem sytější, a někdy také s mnohem větším zastoupením červené. Existující odchylky většinou nejsou geneticky ustálené, často lze rozdíly u otrnění i v barvě květů pozorovat i mezi rostlinami z jediného výsevu.

Řada z výše uvedených odchylek byla obchodně rozšiřována pod samostatnými obchodními jmény, většinou jako zvláštní variety nebo formy, bez platného popisu. Z celého tohoto příbuzenského okruhu byl platně popsána, původně jako zvláštní druh (R. sieperdaiana) čistě bíle otrněná forma s charakteristickými květy R. marsoneri. Vzhledem ke skutečnosti, že pro tuto odchylku není známa samostatná populace, bude jí asi odpovídat spíše úroveň formy než variety. Jako R. marsoneri byl nověji s určitou nejistotou označen sběr K. Knížete KK 818.

Výskyt a rozšíření

editovat

Přesné místo původu R. marsoneri není zcela jednoznačné, všeobecně je v literatuře uváděno jako severní Argentina, provincie Jujuy, nejspíše v oblasti Volcan Chani.

Poznámky

editovat

Jak již bylo uvedeno dříve, R. marsoneri byla popsána na základě rostlin sbíraných O. Marsonerem a H. Blossfeldem a poslaných jimi do Evropy již v meziválečném období. Různé formy, které jednoznačně ukazovaly na R. marsoneri pak byly nabízeny v 50. a 60. letech pod názvem R. spec. Vatter, mezi nimi se vyskytovaly i zcela bílé formy, které odpovídaly R. marsoneri f. sieperdana. Ve sbírkách je možno dodnes občas nalézt rostliny pocházející z obou těchto zdrojů, ale podobně jako u většiny linií pocházejících z původních starých rostlin stále vzácněji.

Pěstování

editovat

R. marsoneri stejně jako většina ostatních rebucií, obzvláště těch ze sekce Rebutia, nemá v kultuře žádné mimořádné nároky. Roste dobře pravokořenná a také pravidelně kvete, určité problémy existují v tvorbě semen. Květy jsou cizosprašné, bez opylení pylem geneticky odlišného jedince se semena nevytvoří, a někdy je tvorba semen omezena, i při opakovaném opylování je některý rok násada plodů bohatá, a jindy žádná. Ale podobný problém existuje často i u jiných výrazně cizosprašných druhů např. v rodu Lobivia a souvisí asi s vyzrálostí a životností pylu v závislosti na podmínkách kultury a prostředí.

Jako základní podmínky pro úspěšnou kulturu nutno uvést dobře propustný substrát mírně kyselé reakce, v době vegetace dostatečná, ale nárazová zálivka lépe vždy až po předchozím vyschnutí substrátu a v době vrcholících letních veder její omezení, aby nedošlo k poškození kořenů při letní stagnaci. Dostatek čerstvého vzduchu zejména v částečně volné kultuře toto nebezpečí snižuje. V době zimního vegetačního klidu je nutné úplné sucho a teploty 5–10 °C, aby nedocházelo k předčasnému probouzení rostlin.

Reference

editovat
  1. KUNTE, Libor. Encyklopedie kaktusů. 1. vyd. Dobřejovice: Rebo productions, 2002. 288 s. ISBN 80-7234-216-9. S. 216. 

Literatura

editovat
  • Backeberg, Curt; Die Cactaceae, 3: 1548, 1959
  • Backeberg, Curt; Das Kakteenlexikon, p. 384, 1966
  • Crkal, Karel; Atlas kaktusů, tab. 68, 1988
  • Donald, John Donald; Ashingtonia, 2:67, 1975
  • Krainz, Hans; Die Kakteen, 14: CVc, 1960
  • Pilbeam, John; Rebutia (ISBN 0-9528302-2-1), p. 56, 1997
  • Šída, Otakar; Rod Rebutia (ISBN 80-901383-5-7), p. 44, 1997

Externí odkazy

editovat