Pyrenejským mírem byla uzavřena válka mezi Francií a Španělskem probíhající v letech 1635–1659, která byla původně součástí širšího konfliktu, třicetileté války. Byl podepsán na Bažantím ostrově, říčním ostrově rozkládajícím se na hraničním toku, řece Bidasoa. Králové Ludvík XIV. a Filip IV. byli zastoupení svými prvními ministry, kardinálem Mazarinem a Donem Luisem de Haro.

Francouzský král Ludvík XIV. a španělsko-portugalský král Filip IV. Španělský během setkání dvou králů na bažantím ostrově
Geopolitické důsledky pyrenejského míru (1659)

Souvislosti

editovat

Francie vstoupila do třicetileté války po španělských úspěších ve 20. letech 17. století během osmdesátileté války v Nizozemí a hlavně v bitvě u Nördlingenu proti Švédům a Sasům v roce 1634. Ve 40. letech Francie začala zasahovat do španělské politiky přispěním pomoci povstání v Katalánsku. Portugalské povstání (od roku 1640), vedené vévodou Braganza bylo finančně podporováno kardinálem Richelieu. Po katalánském povstání Francie ovládala Katalánsko od ledna 1641, když kombinované katalánské a francouzské síly porazily španělskou armádu v bitvě u Montjuïc, až do roku 1652.[1] Naproti tomu Španělsko odpovědělo napomáháním Frondě ve Francii v roce 1648. Během jednání o vestfálském míru v tomtéž roce Francie získala Alsasko a biskupství Méty, Toul a Verdun a odřízla Španělům přístup do Nizozemí z Itálie a rakouských zemí, což vedlo k otevřené válce mezi Francií a Španělskem.

Po deseti letech konfliktu zvítězily spojené anglo-francouzské síly v roce 1658 v rozhodné Bitvě v Dunách, v jejímž důsledku byl uzavřen pyrenejský mír.

Obsah mírových smluv

editovat
 
Mapa historického Katalánska ukazující rozdělení tohoto území po pyrenejském míru

Na severovýchodní hranici Francie získala Montmédy a další části Lucemburska, Artois a několik měst ve Flandrech, včetně Arrasu, Béthune, Gravelines a Thionville. V Pyrenejích byla ustanovena nová hranice se Španělskem.[2] Francie zde získala Roussillon a Perpignan. Přesněji to byly tyto oblasti: Roussillon, Conflent, Vallespir, Capcir a severní Cerdaňa (v Katalánsku zvaná „severní Katalánsko“).

Mír však stanovil pouze to, že všechny vesnice severně od Pyrenejí se stanou součástí Francie. Z tohoto důvodu zůstala v této části Francie španělská exkláva, město Llívia, považovaná tehdy za město a nikoliv za vesnici, tudíž zůstala pod španělskou kontrolou. Hranice nebyla úplně jasná až do uzavření bayonnských dohod roku 1856.

Španělsko bylo přinuceno uznat a stvrdit všechny zisky náležející Francii podle vestfálského míru.[2]

Výměnou za španělské teritoriální ztráty se Francie zaručila, že ukončí podporu Portugalska a odvolá svůj nárok na Barcelonské hrabství, které si francouzská koruna nárokovala již od dob katalánského povstání.[2]

Mír také připravil sňatek mezi Ludvíkem XIV. a Marií Terezou, dcerou Filipa IV.[2] Marie Tereza byla přinucena vzdát se španělského trůnu výměnou za finanční kompenzaci v rámci jejího věna. Ujednaná částka však nikdy nebyla vyplacena, což vedlo v letech 166768 k devoluční válce.

Angličané obdrželi Dunkerque.[2]

Důsledky

editovat

Pyrenejský mír byl posledním velkým diplomatickým počinem kardinála Mazarina. Společně s vestfálským mírem umožnil Ludvíku XIV. dosáhnout mimořádné stability (oslabení nejvýznamnějšího protivníka na vnitřním poli, Ludvíka II. Bourbona, Prince de Condé) a strategických výhod (odsouhlasené věno se stalo jedním z klíčových diplomatických prvků Ludvíkovy strategie nátlaku na významně oslabené Španělsko).

Celkově vzato, v roce 1660, když skončila švédská okupace Polska, se celý evropský kontinent ocitl v mírovém stavu a moc Bourbonů převážila poprvé nad mocí Habsburků.

Reference

editovat
  1. PENDRILL, Colin. Spain 1474 - 1700. Redakce Martin Collier, Erica Lewis. [s.l.]: Heinemann Advanced History, The Triumphs and Tribulations of Empire, 2002. ISBN 9780435327330. S. 142–143. 
  2. a b c d e MALAND M.A., David. Europe in the Seventeenth Century. Second. vyd. [s.l.]: Macmillan, 1991. ISBN 0333335740. S. 227. 

Externí odkazy

editovat