Psychohistorie
Psychohistorie je věda, která se zabývá psychologickými motivacemi historických událostí.[1] Využívá poznatků z psychoterapie a metodologii sociologie, aby pomohla porozumět důvodům sociálního a politického jednání skupin a národů v minulosti i současnosti. Zatímco běžná historiografie se věnuje sledu politických událostí, psychohistorie se snaží dobrat příčin stavu dané kultury v delším časovém období. Klade důraz na způsoby zacházení s dětmi v různých dobách a na dynamiku dětství u různých významných historických osob.[1]
Významným představitelem psychohistorie je americký novinář, psychoanalytik a zakladatel Institutu psychohistorie Lloyd de Mause (en:Lloyd deMause).[2]
Oblasti psychohistorického zájmu
editovatPsychohistorie se zabývá především následujícími oblastmi:
- Historie dětství si klade otázky po výchově dětí, složení rodiny, změnu významu a hodnoty dětí ve společnosti, proč dochází ke změně pohledu na zneužívání dětí a jejich zanedbání apod.
- Psychobiografie se snaží porozumět konkrétním historickým postavám a jejich místu v dějinách.
- Skupinová psychohistorie se snaží porozumět motivacím jednání velkých skupin a národů jak v politických dějinách, tak v každodenním životě.
Odkazy
editovatReference
editovat- ↑ a b GROF, Stanislav. Za hranice mozku. Praha: Gemma89, 1992. ISBN 80-85206-12-9. Kapitola Poznámky - Epilog: současná globální krize a budoucnost vývoje vědomí, s. 329.
- ↑ GROF, Stanislav. Za hranice mozku. Praha: Gemma89, 1992. ISBN 80-85206-12-9. Kapitola Epilog: současná globální krize a budoucnost vývoje vědomí, s. 311.
