Portál:Starověký Egypt/ČLÁNEK MĚSÍCE/2012/12
Faraon (ve starší literatuře také někdy farao) je titul používaný pro starověké vládce Egypta v hebrejském a později i v řeckém prostředí. Dnes je toto slovo široce používáno právě díky použití v bibli a u řeckých a římských autorů; obvyklý originální egyptský titul byl nisut-bitej, pod vlivem řečtiny překládaný jako „král Horního a Dolního Egypta“.
Slovo pochází z egyptských slov per aa – „velký dům“, tedy „královský palác“. Už v nejstarších pramenech má „palác“ také význam slova „vláda“ a stylizované znázornění průčelí paláce, serech, je používáno jako výsostný symbol pro zápis králova jména; později se toto spojení stalo neoficiálním titulem krále jako označení zastávaného úřadu. První doložené použití obratu v tomto významu se týká Thutmose III. z 18. dynastie, před kartuší se zapsaným královským jménem se poprvé objevuje za 22. dynastie.
V literatuře (zejména starší) se uvádí, že faraoni byli pokládáni za potomky bohů a tedy také bohy. Tato interpretace se ovšem ve světle nových pramenů ukazuje jako zjednodušená. Dnes v egyptologii převažuje názor, že Egypťané své panovníky chápali jako bytosti dvojí podstaty – božské i lidské současně (tak to vyplývá například z Naučení Amenemheta I. synovi nebo z Loajalistického naučení, významných literárních děl z žánru Knih moudrých rad do života z doby 12. dynastie). Božství krále bylo dáno především božstvím jeho úřadu – věčné královské moci.