Politický systém Francie
Současný politický systém Francie je určen ústavou Páté republiky z roku 1958. Podle článku 1 ústavy ze 4. října 1958 je Francie nedělitelná, laicistická, demokratická a sociální republika.
Politické instituce
editovatExekutiva
editovatPolitický systém Francie je založený na exekutivě, v níž jsou pravomoci rozděleny mezi vládu a prezidenta.
Francie je příkladem silného poloprezidentského politického systému.
Prezident
editovatPrezident republiky je hlava státu a je volen lidem na 5 let (quinquennat, od roku 2002, před tím na 7 let, septennat). Jmenuje předsedu vlády a na jeho návrh vládu. Je předseda Rady ministrů a dalších důležitých institucí a vrchní velitel ozbrojených sil. Z moci tohoto úřadu může rozhodnout o nasazení nukleárních zbraní (force de frappe). Francouzský prezident má rovněž právo svolat referendum a jednou za rok rozpustit Národní shromáždění.
V případě výjimečného stavu mu přísluší rozsáhlé pravomoce, díky nimž může rozhodovat téměř neomezeně, nemá však v tomto období právo rozpustit Národní shromáždění, které je automaticky svoláno ihned po zavedení výjimečného stavu.
Zajímavost
editovatFrancouzská hlava státu je také monarchou (diarchou) Andorry.
Vláda
editovatVláda (cabinet, gouvernement) je přímo odpovědna parlamentu v otázkách správy a armády. Hlava vlády je její předseda. Premiér vede vládu, je zodpovědný za obranu země a provádění zákonů. Po srozumění s prezidentem jmenuje vrchní úředníky civilních i vojenských úřadů.
Spolupráce s parlamentem
editovatVe Francii má exekutiva vůči legislativě poměrně mnoho práv. Vláda totiž určuje body jednání parlamentu a všechny oblasti, v kterých má parlament zákonodárnou moc, jsou přímo dané ústavou a ve všech ostatních rozhoduje vláda neomezeně.
Vládu jmenuje prezident, ale parlament ji může svrhnout absolutní většinou hlasů, premiér bývá proto vždy jmenován jen z řad parlamentní většiny. Pokud se stane, že premiér a prezident patří do rozdílných politických táborů, nastává paradoxní situace zvaná kohabitace (Cohabitation). V historie páté republiky nastala kohabitace celkem třikrát: v letech 1986–1988 (gaullisté vyhráli parlamentní volby a socialistický prezident Mitterrand musel jmenovat premiérem Chiraca), v letech 1993–1995 (gaullisté opět získali většinu v legislatuře, Mitterrand však odmítl znovu jmenovat Chiraca a vybral jeho spolustraníka Édouarda Balladura) a v letech 1997–2002 (parlamentní volby vyhráli socialisté a prezident Chirac byl nucen jmenovat premiérem Lionela Jospina). Jednotlivé kohabitace se od sebe výrazně lišily – první a třetí se nesly v duchu rivality prezidenta a premiéra. Prezident si i v případě, že musí trpět opoziční vládu, vyhrazuje dominanci v zahraniční a obranné politice – například premiér Chirac se ale v letech 1986 až 1988 snažil zasahovat i do této Mitterrandovy domény. Kohabitace Mitterrand-Balladur se nesla v mnohem klidnějším duchu, přičemž jednoznačnou kontrolu měl Mitterrand, jenž sice jmenoval do vlády gaullisty a centristy, ale vybral ty z protichiracovského křídla. Třetí kohabitace (1997–2002) způsobená špatně načasovanými předčasnými volbami, kterými si prezident Chirac chtěl zajistit parlamentní většinu až do konce volebního období, se nesla v pravděpodobně nejkonfliktnějším duchu. Sám Chirac ji označil za politickou paralýzu. Tato poslední kohabitace vedla k ústavní změně (schválené roku 2000 v referendu), která zkrátila prezidentský mandát na pět let a synchronizovala prezidentské a parlamentní volby (parlamentní se zpravidla konají pár týdnů po prezidentských). Tím se možnost kohabitace výrazně snížila.
Legislativa
editovatVe Francii přísluší zákonodárství parlamentu, který se od roku 1875 skládá ze dvou komor:
- dolní komora – Národní shromáždění (Assemblée nationale), s 577 poslanci volenými na dobu 5 let (z nichž 22 poslanců je ze zámořských území tzv.kolonií), a
- horní komora – Senát (Sénat), s 348 senátory, kteří jsou voleni nepřímo prostřednictvím sboru volitelů na dobu 6 let. Volby do senátu probíhají každé 3 roky, kdy je volena vždy polovina senátorů.
Parlament kontroluje vládu a vypracovává a schvaluje zákony. Obě komory nejsou rovnocenné, při nejednotě rozhoduje Národní shromáždění. U sporných zákonů se může stát, že si je obě komory navzájem vracejí neschváleny (navette).
Judikativa
editovatHlavní úloha soudnictví je ve Francii definována v ústavě. Podle článku 66 je justice „strážkyní osobní svobody“. Ve francouzském právu se rozlišují dvě základní větve:
- správní právo (veřejné právo) pro spory mezi občany a státními úřady
- běžné právo (občanské právo a trestní právo) pro spory mezi občany.
Trestné činy jsou souzeny podle typu závažnosti třemi různými instancemi:
- Tribunal de police – přestupky
- Tribunal correctionnel – provinění, přečiny
- Cour d'assises – zločiny
Politické strany
editovatExtrémní levice
- Ligue communiste révolutionnaire (LCR – Komunistická revoluční liga)
- Lutte ouvrière (LO)
- Parti des travailleurs
Levice
- Parti communiste français (PCF – Komunistická strana Francie)
- Parti radical de gauche (PRG)
- Parti socialiste français (PS – Socialistická strana)
- Les Verts (Zelení)
- Génération ecologie
- Mouvement écologiste indépendant
Střed
- Union pour la démocratie française (UDF – Unie pro francouzskou demokracii)
Pravice
- Union pour un mouvement populaire (UMP – Unie pro lidové hnutí), následník Rassemblement pour la République, RPR
- Démocratie libérale, spojen s UMP
- Rassemblement pour la France (RPF)
Konzervativní pravice
- Mouvement pour la France (MPF – Hnutí pro Francii)
- Front national (FN – Národní fronta)
Politická kultura
editovatVe Francii je politická kultura značně ovlivněna rozšířenou tendencí ke spontánnímu protestu.
Externí odkazy
editovat
Obrázky, zvuky či videa k tématu politický systém Francie na Wikimedia Commons
