Podmalba na skle
Podmalba na skle (die Hinterglasmalerei) je technika malby na sklo za studena, zpravidla prováděná temperovými barvami. Vyskytovala se již v Byzantské říši, odkud byla přenesena ve 13. a 14. století do Itálie.[1] K největšímu rozkvětu této techniky na českém území došlo od II. poloviny 18. století do konce 19. století, kdy při sklárnách v pohraničních oblastech vznikaly malířské dílny a tato technika zlidověla. Námětem podmaleb byly téměř výhradně náboženské motivy – výjevy s postavou Ježíše Krista, Panny Marie, svatých patronů. Obrázky se prodávaly na poutních místech a staly se neodmyslitelnou součástí interiéru venkovských stavení. Jedná se o jednu z nejsvéráznějších forem výtvarného projevu lidových vrstev.[2]
Technika podmalby
editovatJedná se o malířství „neprůsvitné“, prováděné na rubu skleněné tabulky (na rozdíl např. od vitráží). Při této technice je malba nanášena na „zadní stranu“ skla obrazu, je tedy nutné postupovat v opačném pořadí než při malbě na plátno (malíř podloží pod sklo předlohu, nejprve nakreslí kontury, detaily, které opticky vystupují do popředí malby a po zaschnutí pokračuje vybarvením plochy, úplně na závěr namaluje pozadí). Tato technika je zvláštní tím, že neumožňuje dodatečné korekce a předloha je vzhledem k finálnímu dílu zrcadlově obrácená, což může být někdy půvabně patrné u lidových obrázků, které obsahují text (stranově obrácená písmena nebo i celé nápisy). Hotový obraz je chráněn sklem, na kterém je namalován.[3]
Územní rozšíření středisek výroby podmaleb
editovatNejstarší zaznamenaná podmalba na území střední Evropy pochází z roku 1442 z rakouského poutního místa Mariazell.[4] Tradice a obliba podmaleb se brzy rozšířila i do dalších poutních míst. Malířské dílny potřebovaly ke své prosperitě zdroj skla a odbyt. Výhodou tedy byla blízkost sklárny, blízkost poutního místa, nebo alespoň místa konání pravidelných jarmarků. Zároveň tyto dílny vznikaly v oblastech, které byly méně úrodné a kde byli obyvatelé nuceni hledat si k zemědělství ještě další způsob obživy.
Mezi nejznámější střediska výroby patřily oblasti: Novohradsko, Šumava (především Kvilda, Pohoří, Raimundsreut), Domažlicko, Chebsko, oblast kolem Nového Boru, České Kamenice, Jablonecko, Jilemnicko, Kladsko a oblast kolem Herálce na Českomoravské vrchovině. V každé z těchto oblastí se postupně utvořil specifický styl, technika malby i typické ornamenty.[5]
Ukázky prací lidových umělců a profesionálních výtvarníků
editovat-
Panna Marie s dítětem, Nizozemsko (1400-1450) -
"Zármutek", lidová malba, Španělsko (19. století) -
Hans-Jacob Sprüngli: "Zkouška víry", Švýcarsko (1610-1620) -
Svatý Josef s Ježíškem, jižní Čechy (konec 19. století) -
"Symboly náboženské reformy", Alsasko (kolem roku 1800) -
Sv. Jadwiga, expozice v Domě Kołodzieja, Zgorzelec, Polsko -
William Matthew Prior: George Washington, USA (kolem r. 1860) -
"Dáma s vodní dýmkou", západní Indie (19. století) -
"Mladý muž chladící víno", neznámý umělec, Německo (18. století) -
"Dvorní dáma jako Diana na koni", Rakousko (18. století) -
"Portrét muže", Musée Borély, Marseille, Francie (19. století) -
Regina Reim: "Bez názvu", Německo (21. století)
Odkazy
editovatReference
editovat- ↑ MELNIK - PAPOUŠKOVÁ, Naděžda Filaretovna. Československé lidové malířství na skle. [s.l.]: Státní grafická škola v Praze, 1938. 35 s.
- ↑ KAFKA, Luboš. Lidové obrázky na skle z jižních a západních Čech. [s.l.]: Muzeum Šumavy v Sušici, 1998. S. 38.
- ↑ MELNIK - PAPOUŠKOVÁ, Naděžda Filaretovna. Československé lidové malířství na skle. [s.l.]: Státní grafická škola v Praze, 1938. 35 s.
- ↑ VYDRA, Josef. Die Hinterglasmalerei. Prag: Artia, 1957. 63 s. (němčina)
- ↑ KAFKA, Luboš. Lidové obrázky na skle z jižních a západních Čech. [s.l.]: Muzeum Šumavy v Sušici, 1998. 38 s.
Externí odkazy
editovat
Obrázky, zvuky či videa k tématu Podmalba na skle na Wikimedia Commons
