Po I-po
Po I-po (čínsky pchin-jinem Bó Yībō, znaky 薄一波; 17. února 1908 – 15. ledna 2007) byl čínský komunistický politik. Člen Komunistické strany Číny od roku 1925, získal vliv ve 30. letech a 40. letech během války s Japonskem a čínské občanské války. V Čínské lidové republice v 50. a 60. letech zprvu vedl severočínské stranické organizace, v letech 1949–1967 se podílel na řízení čínského hospodářství z pozice ministra financí, místopředsedy vlády a dalších úřadů ekonomické povahy. Během kulturní revoluce byl obviněn ze zavádění Číny ke kapitalismu a zrady ve 30. letech a na dlouhá léta uvězněn. Po rehabilitaci roku 1978 se vrátil do vlády a ústředního výboru, v letech 1982–1992 byl místopředsedou ústřední poradní komise KS Číny, jako jeden z mimořádně vlivných osmi nesmrtelných komunistických politiků v 80. a 90. letech ovlivňoval základní směřování čínské politiky.
| Po I-po | |
|---|---|
 | |
| Rodné jméno | 薄書存 a 薄東香 |
| Narození | 17. února 1908 Dingxiang County |
| Úmrtí | 15. ledna 2007 (ve věku 98 let) Peking |
| Místo pohřbení | Papaošanský revoluční hřbitov |
| Alma mater | National Pedagogical School of Shanxi province Stranická škola ústředního výboru Komunistické strany Číny Pekingská univerzita |
| Povolání | politik a ekonom |
| Politická strana | Komunistická strana Číny |
| Děti | Po Si-laj Bo Xiyong |
| Příbuzní | Po Si-laj Bo Guagua[1] (vnuk) |
| Funkce | místopředseda Státní rady Čínské lidové republiky |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Život
editovatMládí a počátky politického života
editovatPo I-po se narodil v Tchaj-jüanu, hlavním městě provincie Šan-si. Jeho otec se živil výrobou papíru, rodina byla tak chudá, že byla nucena utopit Po I-poova mladšího novorozeného bratra, protože usoudili, že další dítě neuživí. Jako student byl Po politicky aktivní a jednou zorganizoval protest proti místním pozemkovým daním. Po absolvování střední školy v Tchaj-jüanu navštěvoval Pekingskou univerzitu. Během studia v Pekingu v roce 1925 vstoupil do Komunistické strany Číny.
V letech 1925–1928 působil jako aktivista komunistické strany v Tchaj-jüanu. Poté, co Kuomintang začal od roku 1927 násilně potlačovat komunisty po celé Číně, Po pokračoval v organizování komunistických aktivit ve venkovských oblastech. V roce 1928 byl vyslán stranou, aby pracoval v ilegalitě jako stranický funkcionář v Tchien-ťinu. Kuomintangská policie ho třikrát zatkla, po posledním zatčení v roce 1931 byl na několik let uvězněn.[2] Během věznění v nápravném zařízení pro vojenský personál v Pekingu zodpovídal za organizování komunistických aktivit ve věznici.
Vzestup v bojích s Japonskem a Kuomintangem
editovatKoncem roku 1936 se kuomintangský generál Jen Si-šan, který vládl Po I-poově domovské provincii Šan-si, začal obávat, že Japonsko plánuje invazi do Číny, a vytvořil s komunisty „jednotnou frontu“, aby se Japoncům postavil na odpor a začal lákat rodáky ze Šan-si po celé Číně, aby se vrátili a pracovali pro jeho vládu v různých vlasteneckých organizacích. Mimo jiné zařídil, aby Kuo Jing-i, jeden z Po I-poových bývalých spolužáků a bývalý komunista, který tehdy pracoval pro Jena, odcestoval do Pekingu a zajistil Po Ipoovu spolupráci. Kuovi se podařilo přesvědčit Poa, aby podepsal protikomunistické přiznání a zajistil si tak propuštění (s tichou podporou komunistické strany).
Po I-po se pak v říjnu 1936 vrátil do Šan-si, kde ho Jen Si-šan pověřil vedením Ligy vlastenecké oběti, která se věnovala organizování odporu proti japonské invazi. Po I-po ji současně využíval k propagaci komunistických idejí. Pod Poovým vedením liga vyrostla v početnou organizaci o sto tisíci členech.[2] Po I-po využil svých dobrých vztahů s Jen Si-šanem, aby ho přesvědčil k propuštění komunistů držených ve vězení (mimo jiné Wang Žuo-feje).[2] Poté, co Japonci v roce 1937 obsadili severní Šan-si a zlikvidovali většinu Jenovy armády, Po shromáždil přeživší členy své organizace a vedl protijaponské partyzánské operace v jižním Šan-si. Když v roce 1939 skončila spolupráce mezi Jenem a komunisty, připojil se Po se svými lidmi ke komunistické 8. pochodové armádě. Poté až do kapitulace Japonců v roce 1945 bojoval proti Japoncům v Šan-si, Che-peji, Šan-tungu a Che-nanu, kde působil jako velitel a politický komisař v komunistických vojscích a místopředseda vlády komunisty ovládaných území (pohraniční oblasti Ťin-Ťi-Lu-Jü, komunistická vojska v regionu vedl Liou Po-čcheng s pomocí komisaře a stranického tajemníka Teng Siao-pchinga).[3]
Politik Čínské lidové republiky v 50. a 60. letech
editovatRoku 1945 byl na VII. sjezdu KS Číny byl zvolen do ústředního výboru strany. V pozdějších fázích čínské občanské války, v letech 1946–1949, úzce spolupracoval s Liou Šao-čchim a generálem Nie Žung-čenem, když sloužil jako politický komisař severočínského vojenského okruhu[4] a místopředseda severočínské lidové vlády (1948–1949), byl druhým (1948–1949) a prvním (1949–1954) tajemníkem severočínského byra ÚV KS Číny.
Po vítězství komunistů v občanské válce a zřízení Čínské lidové republiky v roce 1949 se stal členem její ústřední lidové vlády (1949–1954), členem státní administrativní rady a místopředsedou jejího finančního a ekonomického výboru (1949–1954) a ministrem financí (1949–1953). V letech 1954–1956 byl místopředsedou Státní plánovací komise.[2] Od roku 1954 byl opakovaně volen poslancem Všečínského shromáždění lidových zástupců.[2] Na VIII. sjezdu KS Číny roku 1956 byl opět zvolen do ústředního výboru strany a vzápětí i kandidátem politbyra (1956–1967). Koncem roku 1956 byl jmenován místopředsedou státní rady (vlády) a předsedou Státní ekonomické komise,[2] zřízené aby se snížila administrativní zátěž Státní plánovací komise. Jako ekonom prosazoval umírněnou hospodářskou politiku.
Věznění za Kulturní revoluce
editovatV raných fázích kulturní revoluce patřil k té části vedení strany a vlády, která oponovala radikálům z ústřední skupiny pro kulturní revoluci. Naopak radikálové ho zařadili mezi politiky směřující Čínskou lidovou republiku k návratu kapitalismu. Nakonec byl v únoru 1967 zatčen a uvězněn. Svými žalobci byl obviněn ze zrady, které se měl dopustit ve 30. letech. Obviněn ze zrady a polupráce s Kuomintangem byl nejen Po I-po, ale velká skupina takzvaných „61 zrádců“, komunistických funkcionářů propuštěných z kuomintangských vězení v severní Číně v letech 1936–1937 v souvislosti s dohodami mezi Kuomintangem a Komunistickou stranou Číny o obnovení jednotné fronty a společném boji proti Japonsku. Také jeho manželka a děti byli zatčeni anebo posláni na převýchovu na venkov.
80. léta a závěr politické kariéry
editovatRehabilitován byl až roku 1978 úsilím Teng Siao-pchinga a Chu Jao-panga, byl propuštěn z vězení a v červenci 1979 jmenován místopředsedou vlády, v září 1979 kooptován do ústředního výboru KS Číny. V únoru 1980 – květnu 1982 vykonával funkci předsedy státního výboru pro strojírenství.[2] V květnu 1982 přešel z úřadu místopředsedy vlády (s většinou kolegů-místopředsedů) do nově zřízené funkce státního poradce a současně se stal místopředsedou státního výboru pro reformu ekonomického systému.[2] Na XII. sjezdu KS Číny v září 1982 již nebyl zvolen do ÚV, náhradou s mnoha dalšími zasloužilými politiky přešel do nově zřízené ústřední poradní komise, přičemž byl zvolen místopředsedou komise. S koncem funkčního období vlády v červnu 1983 odešel z úřadu státního poradce a nadále působil již pouze v ústřední poradní komisi, místopředsedou které byl do jejího zrušení na XIV. sjezdu KS Číny v říjnu 1992. Od roku 1992 již nezaujímal žádné veřejné funkce.
Po I-po byl na počátku 80. let významným zastáncem a realizátorem ekonomických reforem, zastával však spíše umírněné až konzervativní postoje v otázkách politické liberalizace. Podpořil i odstavení generálního tajemníka Chu Jao-panga od moci v lednu 1987. Poté byl členem ad hoc ustavené pětky Čao C’-jang, Po I-po, Jang Šang-kchun, Wan Li a Chu Čchi-li, která do XIII. sjezdu v říjnu 1987 převzala od sekretariátu ÚV každodenní řízení strany.
Během protestů na náměstí Nebeského klidu v roce 1989 zpočátku podporoval umírněné stranické představitele, kteří vyzývali ke kompromisu s protestujícími, ale nakonec podpořil rozhodnutí použít k potlačení demonstrací sílu. Po roce 1989 opakovaně podpořil politiku další ekonomické (nikoliv však politické) liberalizace. I poté, co v 90. letech zcela odešel do důchodu, zůstal mimořádně vlivnou osobností, která ovlivňovala řešení nejvýznamnějších politických problémů. Byl a je proto počítán k takzvaným osmi nesmrtelným komunistickým politikům. Svého vlivu využil k podpoře vzestupu Ťiang Ce-mina, který se v roce 1989 stal generálním tajemníkem KS Číny. Po se v roce 1993 se stal spoluautorem knihy o rané historii Komunistické strany Číny.
Po I-po úzce podporoval politickou kariéru svého syna Po Si-laje, ministra obchodu a později člena politbyra a tajemníka městského výboru KS Číny v Čchung-čchingu, jehož politickou kariéru ale ukončil skandál Wang Li-ťüna v roce 2012.
Po I-po Zemřel v Pekingu 15. leden 2007. Jeho ostatky byly uloženy na Papaošanském revolučním hřbitově vedle jeho manželky Chu Ming.
Reference
editovatV tomto článku byl použit překlad textu z článku Bo Yibo na anglické Wikipedii.
- ↑ With Official’s Conviction, China Calls Attention to Its Crackdown on Corruption. The New York Times. 22. září 2013. Dostupné online. [cit. 2014-08-18].
- ↑ a b c d e f g h BARTKE, Wolfgang. Who was who in the People's Republic of China. Volume 1. A – O. München: K. G. Saur, 1997. ISBN 3-598-11331-5. S. 16–17. (anglicky)
- ↑ WHITSON, William W.; HUANG, Chen-Hsia. The Chinese High Command. A History of Communist Military Politics, 1927–71. Santa Barbara, California: Praeger, 1973. ISBN 978-1-349-01982-3. S. 79. (anglicky) [Dále jen Whitson].
- ↑ Whitson, s. 356.
Externí odkazy
editovat
Obrázky, zvuky či videa k tématu Po I-po na Wikimedia Commons
