Plast

řada syntetických nebo polosyntetických polymerních materiálů
Tento článek je o organických sloučeninách. Další významy jsou uvedeny na stránce Plast (rozcestník).
Na tento článek je přesměrováno heslo Umělá hmota. O české undergroundové skupině pojednává článek Umělá hmota (skupina).

Plasty, známé také pod názvem plastické hmoty nebo pod ne zcela přesným (obecnějším) názvem „umělé hmoty“, označují řadu syntetických nebo polosyntetických organických sloučenin, polymerních materiálů. Často obsahují další látky ke zlepšení užitných vlastností, např. odolnosti proti stárnutí, zvýšení houževnatosti, pružnosti apod. Plasty mohou být formovány do předmětů, fólií, nebo vláken. Jejich název je odvozen z faktu, že mnohé jsou tvarovatelné - mají vlastnost zvanou plasticita. Plasty se vyznačují velkou variabilitou vlastností, jako je např. tepelná odolnost, tvrdost, pružnost. Mezi jejich výhody patří nízká hustota, chemická odolnost, jednotnost složení, struktury a dobrá zpracovatelnost energeticky málo náročnými technologiemi vhodnými pro masovou výrobu (lisování, lisostřik, vstřikování, vyfukování, lití apod.). Díky tomu nalezly použití téměř ve všech průmyslových odvětvích i v domácnostech.

Domácí potřeby z různých druhů plastů
Hračky z plastu

Slovo „plastický“ může též označovat materiál charakterizovaný určitým chováním při deformaci pod smykovým napětím – více informací je obsaženo v článcích plasticita a tažnost.

Z různých plastů se dále vyrábějí slitiny – tzv. polymerní směsi. Využívají se v automobilovém průmyslu (přístrojové desky, součásti interiérů, nárazníky, disky), ve výpočetní a sdělovací technice (kryty mobilních telefonů), v elektronice nebo v elektrotechnice (zástrčky, vypínače).

Historie

editovat
 
Vývoj světové produkce plastů.

Prvním plastem vůbec byl parkesin čili umělá slonovina, chemicky nitrát celulózy, který vynalezl Angličan Alexander Parkes v roce 1855. Prvním plně syntetickým plastem byl bakelitreaktoplast vznikající polykondenzací fenolu a formaldehydu (1909). Například polyethylen byl poprvé připraven Hansem von Peckmannem v roce 1891.

Po první světové válce se začaly vyrábět první vinylové plasty (PVC, polystyren). Ve 30. letech 20. století byla objevena syntéza prvního polyamidu (nylonu). V téže době také začal prudký rozmach výzkumu i výroby většiny dalších plastů používaných vesměs dodnes. Do každodenního života vstoupily plasty (a výrobky z nich) masivně až po druhé světové válce coby levná náhrada klasických materiálů – dřeva, skla, oceli a jiných kovů.

Dělení plastů

editovat

Plasty mohou být klasifikovány několika způsoby, ale nejčastěji se dělí podle použitého monomeru (tedy i chemického složení jejich polymerního řetězce). Mezi nejběžnější plasty z tohoto hlediska patří:

Další dělení plastů

editovat

Podle zpracovatelnosti po ohřátí:

  • termoplasty – po ohřátí na vysokou teplotu, vytvarování a ochlazení jsou po dalším ohřátí znovu tvarovatelné
  • reaktoplasty (dříve termosety) – po vytvarování a vytvrzení je již nelze znovu tvarovat ani za tepla

Podle typu polymerizace, kterou plast vznikl:

  • řetězová polymerizace
  • stupňovitá polymerizace

Podle teploty skelného přechodu (Tg):

  • podle teploty, kdy polymer přechází ze stavu skelného do stavu kaučukovitého

Podle hustoty:

  • existuje několik zkratek od nejnižší (Ultra Low Molecular Weight – ULMW) po nejvyšší (Ultra High Molecular Weight – UHMW)

Podle dopadu na životní prostředí:

Dopady na životní prostředí

editovat
Související informace naleznete také v článcích Znečištění plasty a Velká tichomořská odpadková skvrna.
 
Průměrná doba použitelnosti různých plastových výrobků podle průmyslového sektoru (v letech)

V posledních několika desetiletích ekologové zjišťují, že překvapivě velké množství plastů se v kombinaci s nedostatečnou „recyklační morálkou“ dostává do řek a je vyplavováno do moří a oceánů, kde jsou unášeny mořskými proudy daleko od pobřeží nebo končí v útrobách mořských a přímořských živočichů – ryb, želv, ptáků atd. Znečištění plasty je tak jedním z velkých ekologických problémů, a to i na pevnině.

Některé obchodní řetězce začínají nahrazovat své většinou polyetylenové tašky na přenos nakoupeného zboží variantami z recyklovatelných plastů, popřípadě podporují trvanlivé tašky, např. z juty.

Dopady na zdraví

editovat

Z plastových nádob se uvolňují do jídla a pití různé chemikálie (například endokrinní disruptory) a to především při vyšších teplotách (ohřev) či do obsahu s tuky či olejem.[1] Z plastů se uvolňují mikroplasty. Plasty mohou obsahovat ftaláty.

Reference

editovat
  1. Are plastic containers safe for our food?. www.theguardian.com [online]. [cit. 2023-10-03]. Dostupné online. 

Literatura

editovat
  • SCHRADER, Werner. Zpracování a svařování plastických hmot: vinidur, decelit a igelit: praktické problémy a jejich řešení. 1. vyd. Praha: SNTL, 1956. 281 s. Řada strojírenské literatury.

Související články

editovat

Externí odkazy

editovat