Wikipedie

Pasqualino di Niccolò

italský malíř

Pasqualino di Niccolò, zvaný též Pasqualino Veneto, Pasqualino Veneziano nebo Pasqualino Lamberti (* 1463, Benátky – 6. prosince 1504, Benátky) byl italský renesanční malíř.

Pasqualino di Niccolò
Narození1463
Benátky
Úmrtí1504 (ve věku 40–41 let)
Benátky
Povolánímalíř
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Život

editovat

Původ Pasqualina di Niccolò je nejistý, ale mohl být synem benátského malíře "Francesco de Pasqualin Lamberto, pittore“, který je uváděn v Benátkách dvakrát mezi roky 1549 a 1564. Historici umění obvykle souhlasí s tím, že byl v učení v ateliéru Giovanni Belliniho někdy mezi 1485 a 1490. Z ikonografie Pasqualinových obrazů je zřejmé, že měl blízko k dílům Giovanni Battisty Cima da Conegliano, který měl malířskou dílnu v Benátkách koncem 80. let.[1] O dalším životě Pasqualina di Niccolò chybí informace a jeho působení je známo pouze z datace jeho díla. Obraz Madony z Musea Correr z roku 1496 je nejstarším datovaným a signovaným dílem. Posledním záznamem byla objednávka obrazu Představení Panny Marie v chrámu pro Albergo della Scuola Grande di Santa Maria della Carità di Venezia z roku 1503 a potvrzení objednávky roku 1504. Malíř nestihl dílo odevzdat, když v prosinci roku 1504 zemřel. Objednávku převzal Tizian, který obraz dokončil až roku 1538.[1]

Z celého díla umělce bylo identifikováno pouze několik obrazů, které vynikají technickou a kvalitou malby a stylovou rozmanitostí. Jsou považovány za vzácné.[2]

Dílo

editovat
 
Pasqualino Veneto, P. Maria s dítětem, sv. Maří Magdalénou, se světicemi, sv. Josefem? a donátorem, Národní galerie v Praze

Pouze na základě stylistického rozboru se předpokládá, že Pasqualino di Niccolò byl v kontaktu s dílnou Giovanni Belliniho a později ho ovlivnily malby Cima da Conegliano. Oproti Bellinimu se liší přísnější artikulací objemů a ostřejšími hranami záhybů, i podrobnějším provedením krajin. Od Cima částečně přebírá kompoziční schéma drapérií i charakter obličejů, ale provedení se liší.[1] Na obrazu Madony s dítětem v krajině (Rovigo) je silně zdůrazněn monumentální objem a modelace bohatě řasené drapérie. Madona sedí na kamenném zábradlí a drží v ruce modlitební knížku, ale pohled dítěte směřuje k divákovi. Intenzivní barevnost oděvu i ostré ohraničení Madonu nijak nepropojuje s krajinou v pozadí. Charakter krajiny je odvozen ze severské renesance a vyznačuje se pečlivým provedením detailů.[3]

  • Svatá konverzace mezi světci za přítomnosti dárce obrazu je tématem malby z Národní galerie v Praze. Byl to žánr od konce 15. století v italském, a tím i benátském malířství mimořádně oblíbený a zabývali se jím například Giovanni Bellini nebo Cima da Conegliano. Na tomto obrazu Madona nabízí dítě k adoraci donátorovi, který klečí v pravém dolním rohu. Donátor je konkrétní osobou, která v období baroka upadla v nemilost a na obraze byla zamalována. Původní podobu obrazu vrátilo až restaurování, kdy byly pozdější přemalby odstraněny.[4] identifikace dalších osob vyvolala v dosavadních publikacích různé možnosti: podle zrzavých vlasů a nádoby s mastí (atributu balzamování Ježíšova těla) je jisté zobrazení prvé ženy zleva jako svaté Marie Magdalény. Druhá osoba je sporná. Může to být muž i žena. V případě Jana Evangelisty (Pujmanová) nevyhovuje věk, protože "Jan miláček Páně" byl podle vyobrazení při Poslední večeři ještě chlapec, tedy o několik let mladší než Ježíš, zde by tomu bylo naopak. Nabízí se ztotožnit osobu se svatou Kateřinou, která byla s Ježíšem mysticky zasnoubena a jejíž ruka na Ježíšově rameni by to mohla vyjadřovat podobně jako později vyobrazované předání snubního prstenu. Další světice (vnějškem podobná té předchozí) by v tom případě mohla být identifikována jako svatá Markéta nebo Barbora. Svatý Josef byl určen podle věku, plnovousu a své hole, podle ochranného gesta ruky byl křestním patronem donátora. V této souvislosti bývá zmiňován obraz Svaté konverzace od Alvise Vivariniho [5]

Známá díla

editovat
  • Madona s dítětem (počátek 90. let?), Bonnefantenmuseum, Maastricht
  • Madona s dítětem a Maří Magdalenou, 1496, Museo Correr, Benátky, Itálie
  • Madona s dítětem, pův. soukromá sbírka[6]
  • Svatá konverzace (Madona s dítětem, sv. Máří Magdalenou, sv. Janem Evangelistou nebo sv. Kateřinou, světicí, sv. Josefem (?) a donátorem), po 1502, Národní galerie v Praze
  • Madona s dítětem, světci a donátorem, 1504, Ermitáž, St. Petersburg
  • Madona s dítětem, Harvard University Art Museums, Fogg Art Museum, Cambridge (MA)[7]
  • Madona s dítětem, malým Janem Křtitelem a sv. Kateřinou
  • Madona s dítětem v krajině, Rovigo, Pinacoteca dell'Accademia dei Concordi[3]
  • Kojící Madona s dítětem, La chiesa del SS. Redentore, Benátky
  • Madona s dítětem a malým Janem Křtitelem, sbírka Dr. Kisters, Kreuzlingen[8]
  • Madona s dítětem a malým Janem Křtitelem, (připsáno, nebo též Francesco di Bernardo de' Vecchi), Museo Civico Sartorio[9]

Odkazy

editovat

Reference

editovat
  1. ↑ a b c Mattia Biffis, 2014
  2. ↑ Trieste, Orti di Venezia (2015): Možná nejcennější malbou sbírky je Madonna s dítětem Pasqualina Veneto. www.freshplaza.it [online]. [cit. 2017-11-08]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2017-06-12. 
  3. ↑ a b Alesia Vedova, 2008/2011
  4. ↑ Olga Kotková, in: M. Winzeler (ed.), 2016, s. 28-29
  5. ↑ Ermitáž Petrohrad
  6. ↑ Madonna s dítětem, hledání původního majitele, Stichting Nederlands Kunstbezit. www.herkomstgezocht.nl [online]. [cit. 2017-11-08]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2019-02-25. 
  7. ↑ Fredericksen B.B./ Zeri F., Census of Pre-Nineteenth-Century Italian Paintings in North American Public Collections, 1972, 159, 569
  8. ↑ Madona s dítětem a malým Janem Křtitelem
  9. ↑ Madona s dítětem a malým Janem Křtitelem

Literatura

editovat
  • Marius Winzeler (ed.), 50 mistrovských děl, Sbírka starého umění ve Šternberském paláci Národní galerie v Praze, Národní galerie v Praze 2016, ISBN 978-80-7035-610-4
  • Olga Pujmanová, Petr Přibyl, Italian painting c. 1330-1550, Národní galerie v Praze 2008, ISBN 978-80-7035-369-1
  • R. Rusoli (ed.) "Pasqualino di Nicolò", in Dizionario Enciclopedico dei Pittori e degli Incisori Italiani, 3rd edition, Milan 1990, pp. 356–357.
  • R. Palluchini, "Giunte al Catalogo di Pasqualino", in Arte Veneta, 1957, p. 199
  • Federico Zeri, Elisabeth E. Gardner: Italian Painting Venetian School, the collection of the Metropolitan Museum of Art. New York 1973, s. 35n.

Externí odkazy

editovat
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Pasqualino_di_Niccolò&oldid=23455215“