Píseň neumírá s Máriem
Píseň neumírá s Máriem, hraná pod názvem Píseň neumírá, je opera o jednom dějství českého skladatele Jiřího Štěpánka na libreto Josefa Pávka.[1] Poprvé byla uvedena 2. června 1985 ve Státním divadle Oldřicha Stibora v Olomouci.
Píseň neumírá s Máriem | |
---|---|
Žánr | opera |
Skladatel | Jiří Štěpánek |
Libretista | Josef Pávek |
Počet dějství | 1 |
Originální jazyk | čeština |
Premiéra | 2. června 1985, Olomouc, Státní divadlo Oldřicha Stibora |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Vznik a charakteristika opery
editovatSkladatel a hudební pedagog Jiří Štěpánek působil v letech 1948–1960 na Pedagogickém institutu v Karlových Varech a poté dlouhodobě na katedře hudební výchovy Pedagogické fakulty v Plzni. Ve své kompoziční tvorbě se soustavně věnoval operní tvorbě a napsal řadu oper na vlastní libreta podle různých literárních předloh, uvedeno však bylo se značným zpožděním až jeho Biblické panoptikum roku 1981 v Plzni. O rok později mu – podle Štěpánkových vzpomínek – jeho přítel, novinář a spisovatel Josef Pávek nabídl své nové libreto již s příslibem uvedení opery v olomouckém divadle a Štěpánek se příležitosti rád ujal, protože nechtěl psát další operu „do šuplíku“.[2] Jednalo se o první Štěpánkovu operu psanou na cizí libreto a nikoli podle předem existující literární předlohy; Pávek se však již předtím osvědčil jako libretista oper Most Jarmila Burghausera a Růže pro Johanku Otmara Máchy.[3][4]
Námět opery pod původním názvem Píseň neumírá s Máriem – příběh zpěváka protestsongů vězněného kdesi na Západě za uměleckou činnost vybízející k sociální revoluci – odpovídal normalizační představě „angažovaného“ umění; Štěpánek se ostatně prorežimní tvorbě nevyhýbal a těsně před touto operou dokončil rozhlasovou operu Lidé v Únoru. Nová opera byla připravována v úzké součinnosti s olomouckým divadlem, na konečném znění libreta se podíleli i předurčený režisér Jiří Glogar a šéf olomoucké opery dirigent Reginald Kefer, který rovněž upravil i partituru. Uvedena byla roku 1985 při příležitosti 40. výročí osvobození Československa Sovětskou armádou.[5] O rok později ji olomoucká opera uvedla i v Praze (v Divadle na Vinohradech) v rámci festivalu Pražské jaro.[6]
Některý tisk dílo hodnotil velmi pozitivně, nejpříznivěji Rudolf Vonásek v Rudém právu.[3] Ten oceňoval skutečnost, že „osou romantického příběhu je hrdina bojující za sociálně spravedlivé myšlenky“, a vyjadřoval souhlas se základní myšlenkou: „Píseň neumírá, jestliže vyjadřuje společné myšlenky lidí bojujících za život proti těm, kteří jej rdousí.“ Vonásek chválil rovnou měrou libretistu i skladatele: „Libreto je jako stvořené k barvitému důmyslnému zhudebnění a inscenování. Bohatá, životná hudba není nikde samoúčelná, není neosobním komentářem dějů, ale zdůvodňuje život na scéně. Nabízí pěvcům, aby zpívali osvobozeně, přirozeně a opravdově.“ Píseň neumírá podle něj ukazuje jednu z cest soudobé opery.
Pozitivně se vyjádřili i například Miloslav Nekvasil v deníku Práce: „Hudba na zajímavý námět je napsána s kompoziční odborností, zaujme původností, a především skýtá příležitost k vytvoření moderního syntetického divadla. A to se podařilo vrchovatou měrou.“[7] Také Dagmar Henžlíková v časopise Květy[8] vyzdvihovala sympatický záměr obou autorů „vytvořit moderní hudební divadlo nejen po stránce formální, ale i námětem ze současnosti“. Oceňovala původnost libreta i formální uspořádání libreta; skladatel podle ní „usiluje v díle o osobitý progresívní hudební projev využitím netradičních kompozičních postupů; výrazným prvkem v jinak jednolitém hudebním proudu jsou kytarová sóla improvizačního charakteru a protest-song několikrát zaznívající v Máriových výstupech“.
Odlišně se vyjádřili recenzenti specializovaných kulturních časopisů (např. Vladimír Hudec v Hudebních rozhledech[4] – ale i v olomoucké Stráži lidu[5] – a Eva Herrmannová v Tvorbě[6]). Výhrady se vznesly již k libretu: podle Hudce bylo napsáno „s nespornou kulturou slova“, ale technika paralelních dějů, kterou libretista Pávek využil již v Burghauserově Mostu, tentokrát byla méně zdařilá. Reálná linie měla málo vlastního děje a vyčerpávala se pouhým rozhovorem, zdůrazněn byl více simultánní příběh, ale v něm se o společenské úloze Mária-básníka, která měla být hlavním tématem, jen vypráví a na jevišti se nejvíce prostoru věnuje jeho milostnému příběhu. To, v čem viděla Henžlíková „divadelně působivé romantizující prvky“[8], kritizoval Hudec jako „postupy a scény, které přinejmenším zavánějí operním klišé“, a Hermannová jako děj „nepůvodní, příliš poplatný fabulím staré romantické opery“. Podle ní je navíc „postava dvojníkového Mária značně neujasněná a vlastně velmi pasívní, celek pak vykonstruovaný a notně plakátový“.
Přísnějšího posouzení se dočkala zejména hudba. Štěpánek nevyužil prvky, které libreto nabízelo – například hudební rozlišení reálné a imaginární dějové linie nebo využití některé melodie jako titulní „Máriovy písně“ propojující oper ve funkci leitmotivu nebo refrénu. Hudec soudil, že „Náročného úkolu diferencovat a dramaticky propojit obě paralelní a prolínající se dějové roviny i libretem nabídnuté psychologické a dramatické vazby jejich protagonistů […] se skladatel zhostil dosti rozpačitě a schematicky.“ Civilní scény ve vězení z větší části mluvené, jen Mário je charakterizován „mluvozpěvem jeho protest-songů“ (jeho charakeristiku písničkáře doplňují i kytarová sóla, která v divadle hrál Antonín Schindler mladší[5]), zatímco simultánní příběh Štěpánek „naplnil expresívním parlandem, zatěžkaným přemírou intervalových skoků, ne vždy zdůvodněným dramatizujícím opakováním slov a hutnou instrumentací, tedy prostředky, které vnesly do hudby permanentní neklid, ale její harmonické vyrovnanosti příliš neposloužily.“ Operu obecně označil za „poctivý, ale v mnohém vnějškový experiment“. I Herrmannová zpochybňovala hodnotu Štěpánkovy „sice velmi expresívní, v podstatě však málo invenční a – zřejmě vlivem stereotypních intervalových skoků – jako by stále nervózně těkající hudby“ a při ocenění jistě pracného nastudování obtížného díla si kladla otázku, zda si to Štěpánkova partitura vůbec zasloužila.
Ani poměrně vynalézavá režie s účastí živého vlčáka[6], všeobecně oceňovaná výprava Karla Zmrzlého[6][3][8][4] a skutečnost, že se členové olomouckého divadla „za Štěpánkův pokus o soudobé hudební divadlo angažovaně a zaníceně postavili“[5], nepřinesla opeře Píseň neumírá diváckou oblibu; při pražském představení bylo „hlediště zaplněno jen zpola“[6] a po skončení olomoucké řady repríz se již na žádné scéně neobjevila. Publikace Česká scénografie ji s malým odstupem zmiňuje jako „nepříliš zdařilou současnou operu“.[9] Bezprostředně po zkušenosti s operou Píseň neumírá zhudebnil Štěpánek další Pávkovo libreto Tvář za vějířem na motivy života Boženy Němcové, kterou měla uvést opera v Českých Budějovicích. K inscenaci, plánované na rok 1987, však nakonec nedošlo.[10]
Osoby a první obsazení
editovatosoba | hlasový obor | premiéra (2. června 1985)[11] |
---|---|---|
Marta Demartiniová, obhájkyně | mezzosoprán | Jana Regalová |
Mário | baryton | Jiří Horký / Vladimír Kyas |
Marta, Jakubova žena | soprán | Petruše Cimburková / Olga Koubková |
Prefekt | tenor | Ladislav Malínek |
Sylvie, Máriova žena | soprán | Jana Majtnerová / Irena Vašíčková |
Torelli | bas | Vladimír Třebický |
Hostinský | tenor | Jan Koubek |
Michal | baryton | Hynek Maxa |
David | tenor | Konrád Tuček |
Jakub | bas | Josef Šulista |
Martina matka | mezzosoprán | Amálie Kadlčíková / Olga Koubková |
První rybář | tenor | Ondřej Doležal |
Druhý rybář | tenor | Zdeněk Kadlčík |
Třetí rybář | bas | Adolf Loub |
Josef | tenor | Augustin Horký |
Dirigent: | Reginald Kefer | |
Režie: | Jiří Glogar | |
Scéna: | Karel Zmrzlý | |
Kostýmy: | Iva Benáčková | |
Choreografie: | Kateřina Pelzerová |
Děj opery
editovatDěj opery se odehrává ve dvou rovinách, které se v jejím průběhu prolínají způsobem filmového střihu. První z nich tvoří převážně rozhovory mezi revolucionářem a písničkářem Máriem, který byl za své politické protestsongy proti reakčnímu režimu zatčen a ve věznici očekává svůj proces, a jeho ex offo obhájkyní Martou. Mário se snaží Martu přesvědčit o správnosti svých ideálů a na ilustraci jí vypráví příběh starý údajně několik století o básníkovi Máriovi, který vede vzbouření chudých jadranských rybářů proti vykořisťování a bezpráví. I v něm vystupuje Marta, avšak jako Máriova milenka a žena strážce majáku, zatímco Máriova zrádná žena Sylvie – ve vyprávěném příběhu stejně jako zřejmě i ve skutečnosti – si dává dostaveníčka s policejním prefektem, představitelem moci, který dal Mária uvěznit. Když v příběhu dojde na bombu, která má prefekta zabít (která je vlastně zbytečná, protože prefekt krátce před výbuchem podlehl srdečnímu záchvatu), zazní skutečné rány: signál, že Máriovi příznivci přepadli věznici s úmyslem písničkáře osvobodit. Ale pokus se nezdaří a Mário – stejně jako v příběhu – i ve skutečnosti umírá, zasažen kulkou z policejního samopalu. Mezitím se mu však postupně podařilo získat porozumění a náklonnost advokátky Martu, která konstatuje, že Máriova píseň bude žít dále.[5][6][4]
Instrumentace
editovatDvě flétny, dva hoboje, dva klarinety, dva fagoty; čtyři lesní rohy, dvě trubky, tři pozouny, tuba; tympány, bicí souprava; kytara; smyčcové nástroje (housle, violy, violoncella, kontrabasy).[1]
Reference
editovat- ↑ a b DILIA: Katalog – Díla – Píseň neumírá s Máriem [online]. Praha: DILIA, divadelní, literární, audiovizuální agentura, z.s. [cit. 2021-12-12]. Dostupné online.
- ↑ -BH-. Československá premiéra v Olomouci – Píseň neumírá. Stráž lidu. 1985-05-25, roč. 65, čís. 60, s. 4. Dostupné online [cit. 2021-12-12]. ISSN 1805-0190.
- ↑ a b c VONÁSEK, Rudolf. Jedna z cest soudobé opery. Rudé právo. 1985-07-04, roč. 65, čís. 155, s. 5. Dostupné online [cit. 2021-12-12]. ISSN 0032-6569.
- ↑ a b c d HUDEC, Vladimír. Štěpánkova operní novinka na olomoucké scéně. Hudební rozhledy. 1958-12-12, roč. 39, čís. 2, s. 69–70. Dostupné online [cit. 2021-12-12]. ISSN 0018-6996.
- ↑ a b c d e HUDEC, Vladimír. Československá premiéra v olomouckém divadle – Píseň neumírá. Stráž lidu. 1985-06-11, roč. 65, čís. 67, s. 4. Dostupné online [cit. 2021-12-12]. ISSN 1805-0190.
- ↑ a b c d e f HERRMANNOVÁ, Eva. Dvě nové opery. Tvorba. 1986-06-25, roč. 28, čís. 25, s. 10. Dostupné online [cit. 2021-12-12]. ISSN 0139-5513.
- ↑ Citováno podle ONDREJKOVÁ, Alice. Hudební divadlo – opera. In: VIČAR, Jan. Hudba v Olomouci 1945-2013. Olomouc: Vydavatelství UPOL, 2014. ISBN 978-80-244-3629-6. S. 37.
- ↑ a b c HENŽLÍKOVÁ, Dagmar. Z první řady. Květy. 1985-07-18, roč. 35, čís. 29, s. 40. Dostupné online [cit. 2021-12-12]. ISSN 0023-5849.
- ↑ BERGEROVÁ, Marcela. Operní scénografie dnes. In: Česká scénografie 56–57. Praha: Divadelní ústav, 1987. Dostupné online. ISBN 80-7008-006-X. S. 79.
- ↑ A co vy? U aparátu Josef Pávek, spisovatel a divadelní kritik. Květy. 1987-01-08, roč. 37, čís. 2, s. 41. Dostupné online [cit. 2021-12-12]. ISSN 0023-5849.
- ↑ Virtuální studovna – Inscenace – Píseň neumírá [online]. Praha: Institut umění - Divadelní ústav [cit. 2021-12-12]. Dostupné online.