Pária (opera)
Pária (v polském originále Paria) je opera o třech dějstvích a prologu polského skladatele a zakladatele polské moderní opery Stanisława Moniuszka na libreto dramatika Jana Chęcińského podle stejnojmenné činohry francouzského spisovatele Casimira Delavigne. Jedná se o poslední a nejméně úspěšnou ze šesti Moniuszkových oper. Premiéru měla 11. prosince 1869 ve Velkém divadle ve Varšavě.
| Pária | |
|---|---|
| Paria | |
.jpg) Stanisław Moniuszko, portrét od T. Maleszewského z roku 1865 | |
| Základní informace | |
| Žánr | opera |
| Skladatel | Stanisław Moniuszko |
| Libretista | Jan Chęciński |
| Počet dějství | 3 + prolog |
| Originální jazyk | polština |
| Literární předloha | Casimire Delavigne: Paria |
| Datum vzniku | 1859–1869 |
| Premiéra | 11. prosince 1869, Varšava, Velké divadlo |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Vznik a historie opery
editovatFrancouzský spisovatel Casimir Delavigne (mimo jiné autor libreta Verdiho opery Sicilské nešpory) byl v Polsku poloviny 19. století populární díky svému zájmu o Polsko i konkrétně díky své básni La Varsovienne zasvěcené polskému povstání roku 1831, která v Polsku zlidověla pod názvem Warszawianka. Stanisław Moniuszko se s Delevignovou pětiaktovou tragédií Pária setkal již jako osmnáctiletý (1837) a pořidil tehdy i její (nedochovaný) překlad.[1] Vrátil se k ní koncem 50. let 19. století, když hledal univerzální námět pro svou novou velkou operu. Se žádostí o libreto se obrátil na Jana Chęcińského, libretistu dvou následujících Moniuszkových oper Verbum nobile (1861) a Strašidelný zámek (1865). I když Chęciński dodal libreto (v němž pět aktů zredukoval na tři a doplnil prolog) rychle, skladatelova práce nad operou se táhla celé desetiletí a premiéra se konala teprve roku 1869. Mezitím Moniuszko uplatnil některé části jako scénickou hudbu k Delavigneho původní činohře, která se v té době hrála ve varšavském divadle.[1][2]
Chęcińského a Moniuszkův Pária dramatickou strukturou i hudebním zpracováním následuje vzor pozdní francouzské velké opery[3] i podobných italských děl: kněžka Neala připomene Cherubiniho Vestálku nebo Belliniho Normu, slavná epizoda, v níž rozpoznání syna rodičem při velkém obřadu hrozí způsobit synovi smrt, se nachází v Meyerbeerově Proroku, orientální exotismus sdílí Pária například s Meyerbeerovou Afričankou nebo Bizetovými Lovci perel, vzniklými ve stejné době, a předchází například Verdiho Aidě nebo Delibesově Lakmé.
Pária nebyl přijat obecenstvem nepříznivě (zejména 2. dějství), avšak bez velkého nadšení.[4] Kritik časopisu Kurier Warszawski shrnul dobové výhrady: „Hudba Párii náleží mezi ta díla, která je třeba při poslechu studovat. Tato partitura znamenitě odráží inteligenci svého autora, a právě proto je těžké se tímto dílem nadchnout, i když je možné je obdivovat. Kdyby byl Moniuszko vytvořil zmíněnou operu v tom údobí života, kdy na jeho obzoru plá slunce iluzí plným leskem, kdy věrný duch slepě miluje až k šílenství a žije ve svém monumentálním světě ideálů – jsme si jisti, že by pak Pária zastínil Halku silou dramatického účinku.“[2]
Odtažitý námět nezaujal polské obecenstvo tak jako předchozí Moniuszkovy opery s vlasteneckým tématem, ani nepomohl opeře proniknout na zahraniční scény, jak skladatel doufal.[2] Pária – i přes recenze vesměs příznivé zasloužilému skladateli – opustil scénu po pouhých šesti představeních a uvolnil místo italské opeře; nenaplnil tak Moniuszkova umělecká ani finanční očekávání.[1][5] Skladatel neúspěchu díla, jež považoval za své nejlepší, do smrti litoval a nechápal ho.[1][6]
Znovu se Pária na varšavském jevišti hrál až po téměř půl století, dlouho po Moniuszkově smrti, totiž roku 1917. Další inscenace proběhly až po druhé světové válce: ve Vratislavi roku 1951, v Poznani roku 1958, v Bytomi roku 1960, v Gdyni (Baltská opera Gdaňsk) roku 1972, ve Varšavě roku 1980, v Lodži roku 1992 a naposledy ve Štětíně roku 2005; z poslední inscenace pochází i nahrávka, jež byla vydána na CD.[1][7] Jedinou inscenaci mimo Polsko vypravilo roku 1991 operní divadlo v Havaně.[1]
V hudebněvědné literatuře je Pária často označován za dílo v rámci Moniuszkovy tvorby relativně slabé a invenčně vyčerpané, příliš hudebně připomínající jeho nejúspěšnější operu Halka.[8][9] Britský skladatel Robert Hugill v recenzi na operu píše: „Je obtížné rozehřát se pro osud postav této opery. Zápletka se příliš spoléhá na své exotické prostředí a Moniuszkovi se spíše nedaří vzbudit v nás zájem o tyto lidi. Scénář se poněkud příliš opírá o ceremoniály v bráhmanském chrámu a děj je poháněn operními konvencemi a náhodami.“[3]
Kombinace inscenační náročnosti, malé přitažlivosti tématu, dramaturgických nedostatků[2] a nevyrovnané inspirace střídající se s rutinou[8][2] dělá z Párii nejméně hranou Moniuszkovu operu, i když díky skladatelovu postavení zakladatele polské opery z repertoáru zcela nevymizel. Dirigent štětínského nastudování Warcisław Kunc vypočítává přednosti díla „logické a námětově univerzální libreto […], vytvářející efektní inscenační příležitosti, […] velké sborové scény (i za scénou), zvláštní baletní čísla, přitažlivé vokální a čitelně vykreslené party hlavních čtyř sólistů, zajímavou instrumentaci […] a především přímou a logickou stavbu“.[1] Kritika CD nahrávky z časopisu Ruch Muzyczny vyzdvihuje některé árie, zejména však sbory a předehru.[8] Hudebně zůstává Moniuszko ve své poslední opeře věrný svým dosavadním vzorům, francouzské komické opeře (zejména Auberovi) a německým romantikům.[1] Již současníci poznamenávali, případně přímo vytýkali, že hudba Párii přes orientální dějiště neobsahuje orientalismy, naopak je často blízká polskému a litevskému folklóru,[4][2][1][6][3] včetně tak typických polských hudebních prvků jako mazurka a polonéza.[9]
Na rozdíl od opery samotné se v koncertní podobě značně rozšířila předehra opery, položená skladatelem netradičně mezi prolog a první dějství. Již v roce premiéry byla vydána její transkripce pro čtyřruční klavír, ve 20. století však v koncertní praxi nad původní podobou převládla značně přepracovaná verze Grzegorze Fitelberga (1879–1953).[1][2]
Osoby a první obsazení
editovat| osoba | hlasový obor | premiéra (11. 12. 1869)[10] |
|---|---|---|
| Dżares, pária | baryton | Jan Koehler |
| Akebar, velekněz, náčelník kasty bráhmanů | basbaryton | Józef Prohazka |
| Neala, jeho dcera, kněžka | mezzosoprán | Bronisława Dowiakowska |
| Idamor, náčelník kasty válečníků | tenor | Daniel Filleborn |
| Ratef, válečník, Idamorův důvěrník | tenor | E. Suszyński |
| Bráhmani, bráhmanky, válečníci, bajadéry, lid | ||
| Dirigent: | Stanisław Moniuszko | |
Děj opery
editovatOdehrává se v Benáres a okolí kolem roku 1900.
Prolog
editovatPosvátný háj před rozbřeskem. Na místo přichází vítězný vojevůdce Idamor. Na dotaz svého průvodce Ratefa prozrazuje, že zde doufá při ranní pobožnosti zahlédnout Nealu, dceru velekněze a představeného kasty bráhmanů (scéna Wśród cieniów nocy, smętny, ponury). Tu sem dolehne hluk rozvášněného davu vojáků, který někoho pronásleduje a chce zabít (sbor Chwytać go! Chwytać go! Podłe plemię!). Na Idamorovu otázku vojáci křičí, že do háje vstoupil příslušník nejnižší kasty – pária – a tím ho znesvětil, proto musí být zabit. Idamor je zastaví a pod záminkou, že posvátný háj nesmí být poskvrněn krví, pronásledovaného zachrání. Vojáci jsou rozkazem svého vojenského velitele překvapeni, ale s reptáním se rozejdou.
Idamor o samotě přemýšlí o žalostném osudu páriů. On sám pochází z této kasty, ač to nikdo netuší. Kdysi opustil svého otce a svůj lid a vydal se hledat vlastní osud. Štěstí mu přálo a stal se slavným válečníkem, dnešní příhoda v něm však znovu vzbudila pocit přináležitosti k páriům (recitativ a kavatina Paria! To jeszcze jeden z tej kasty wzgardzony…).
1. dějství
editovatStejné místo za východu Slunce. Bráhmanské kněžky vzývají ochranného boha (sbor Z pod gwiaździstej noc opończy). Mezi nimi je Neala, jež na chvíli posílá své družky pryč. Tíží ji rozpor mezi kněžskými povinnostmi a pozemskou láskou, která ji zajala, a modlí se ke Slunci o ochranu (recitativ a píseň se sborem Czystego ducha wznosić korne modły!... Słońce wspaniałe, twój święty blask).
Objeví se Idamor a oba milenci si padnou do náručí a obnovují si vyznání lásky. Ale Neala je velmi rozrušená, neboť otec postřehl, že se její mysl zabývá pozemským světem, a dnes se hodlá otázat bohů, zda má být Neala propuštěna z kněžského slibu a provdána – a za koho. Idamor ji utěšuje a ujišťuje o své věrnosti a odhodlání (duet Mój drogi! O droga!... Niech więc uderzy, droga Nealo!).
Přichází sbor bráhmanů a zpívá chvalozpěv Súrjovi (sbor O! Suria wspaniały). Nealin otec, velekněz Akebar, je svolal k důležité poradě: po nedávných vítězstvích vzrostla moc a sebevědomí kasty válečníků natolik, že ohrožuje výsadní pstavení kasty bráhmanů. Neala správně tuší, že největším trnem v oku je bráhmanům vojevůdce Idamor. Bráhmani jsou pobouřeni a Idamora proklínají (scéna vzývání Braminowie, wezwałem was w ważnej sprawie). Akebar je zadržuje: zná nejúčinnější prostředek, jak vojevůdce donutit pokleknou před bráhmany, i když to pro velekněze osobně bude znamenat velkou oběť. Než Akebar tento prostředek odhalí, musí se poradit s bohy, zda jsou úmyslu naklonni (recitativ a árie Wstzymajcie wyrok wasz… Jest jedno słowo co tak wielką władzę ma).
Akebar a bráhmanští kněží i kněžky se modlí k Bohu a prosí o věštbu; Neala po straně prosí Boha o ochranu Idamora (ansámbl Przedwieczny!) Dva bráhmani pak čtou věštecký výrok: nechť Akebar svůj úmysl uskuteční, a to ještě než skončí dnešní den, a dostane se mu přízně bohů.
Objevuje se Idamor, kterého dal velekněz předvolat. Neala se bojí o jeho osud. Ona i Idamor pak ztuhnou, když Akebar oznamuje, že bohové propouštějí Nealu ze své služby a ta se ještě dnes má provdat. Vyvoleným ženichem není nikdo jiný než – Idamor. Vwichni jsou překvapeni, ale Idamor i Neale jsou na vrcholu blaha a děkují Akebarovi. Ten je potěšen jak poslušností své dcery, tak náhlou pokorou hrdého vojevůdce. Velekněz, kněží a kněžky i zaslíbený pár vzdávají díky Bohu (finále Idamor! s duetem Nealy a Idamora Twym głosem Przedwieczny przemawia a sborem O panie! Twe słowo to niebios natchnienie!).
2. dějství
editovat
Když Akebar oslovil Idamora „synu“, vyvolalo to ve vojevůdci vzpomínky na jeho skutečného otce Dżarese. Idamor se ho zřekl a tím spáchal hřích, nechce nyní zatížit své svědomí tím, že by lhal i své nastávající (moolog „Synu“! On moim ojcem?) Když pak přispěchá Neala, zavede Idamor řeč na nejnižší, opovrhovanou kastu. Neale se hnusí i pouhé pomyšlení na ni a přerušuje svého snoubence, ale Idamor neustává, dokud jí neodhalí svůj původ a osud. Zhrozená a zmatená Neala neví, co dělat, a posílá Idamora pryč, ale ten ji přesvědčuje, aby se rozhodla ne podle předsudků, ale podle hlasu svého srdce. Láska v Nealině mysli nakonec zvítězí nad odporem (scéna Idamor! Więc dziś jeszcze żoną twą zostanę s ariosy Neale Powiedz niebiańska istoto a Idamora Idź za uczuć świętym głosem).
Idamor odchází, přicházejí ostatní bráhmanky. Nerady se s Nealou loučí, ale jsou rády, že si bere někoho, koho miluje, a přejí jí štěstí. Neala má však plno obav a činí slavný slib, že bude s Idamorem sdílet všechno zlé, byť by to měla být i smrt (sbor bráhmanek Nealo, Nealo! Czemuś ty nie z nami?... Dziel odgłos uwielbienia). Své obavy i odhodlání následovat svou lásku pak může Neala vyslovit volněji, když osamí (recitativ a romance Paria! On Paria!... Snują się z dala groźne widziadła).
Idamorův pobočník Ratef oznamuje Neale, že ke chrámu přišel nějaký starý a zřejmě bláznivý žebrák. Neala chce být na svůj šťastný den pohostinná a nechává žebráka přivést. Ten zpívá o tom, že hledá poklad, který mu svěřili bohové a vzali lidé (Dżaresova píseň Znam gród wspaniały, największy on z miast). Prý jen jeden člověk ví, kde se jeho poklad nalézá – vrchní velitel vojsk, který si říká Idamor. Zatímco Dżares hořekuje nad ztraceným pokladem, Neala, Ratef a bráhmanské kněžky litují pomateného starce (tercet se sborem Lecz próżno, ach próżno tak chodzę).
Když ostatní odejdou, setkává se Dżares s Idamorem, ve kterém poznává svého syna. Raduje se ze shledání a chce syna odvést s sebou. Idamor se bojí, že pokud by se tajemství jeho původu prozradilo, přijdou oba o život. Svěřuje se otci, že se dnes má oženit s bráhmanovou dcerou. Ale Idamorovu neochotu jej ihned následovat nese Dżares velmi těžce, až mu nakonec vojevůdce musí slíbit, že se s ním setká dnes v noci a odejdou spolu. Přitom však tuší, že jeho naděje na štěstí se v důsledku tohoto nenadálého setkání zcela rozplynula (duet To on! Tak to on! On sam! … Pójdź, pójdź mój kiju!).
3. dějství
editovatObětníci chystají svatební obřad na břehu řeky Gangy (sbor Już oltarz gotów pod gwiazdę światą… Weselem świata krańce brzmią). Akebar pronáší k nevěsě a ženichovi oddací modlitbu (árie Bogowie miłości, bogowie roskoszy), tančí se obřadní tance (balet)
Obřad přeruší zmatek v davu, když se jím prodírá Dżares. Hledá syna, vidí svatební oděvy a má za to, že jej jeho „poklad“ opustil, a proto žádá o smrt. Bráhmani jsou překvapeni a Akebar posílá starce pryč: svaté místo nesmí být poskvrněno krví. Ale když Dżares vykřikuje, že je pária, Akebar a bráhmani mění názor (scéna Co widzę? To mój ojciec! s ariosem Akebara Tych świętych miejsc krew).
Idamor vystoupí na starcovu ochranu a prohlašuje ho za svého otce (i když to Dżares, který si konečně uvědomí nebezpečí, popírá). Hrdě se hlásí ke svému původu a připomíná všem, že to byl on, pária, kdo je svou statečností v boji zachránil před nepřátelským vpádem a komu jsou zavázáni vděčností (árie Tak! Ja jestem Paria!). Akebar a bráhmanové reagují na Idamorovou prohlášení zuřivě a vrhnou se na něj; vojevůdce brzy klesá ubit jejich ranami.
Ratef a druzí Idamorovi spolubojovníci byli odhalením zhrozeni stejně jako ostatní, ale pak přece jen s jistým váháním odnášejí Idamorovu mrtvolu na čestnou pohřební hranici.
Akebar a ostatní přítomní litují Nealu, jíž osud připravil tak nešťastné překvapení (Akebarovo arioso Dzięce ukochane! Tu twej radości kres). Neala se však k otci obrací zády a odvádí Dżarese. Jeho teď uznává za svého otce a chce mu být po zbytek života oporou místo ztraceného syna (kavatina Pójdź, drógi ojcze). Akebar jen stěží zabrání bráhmanům, aby Nealu i Dżarese na místě nezabili, a posílá oba do věčného vyhnanství. Dżares a Neala spěšně odcházejí, bráhmanové a bráhmanky za nimi metají kletby a přání mnoha běd a brzké smrti (finále Śmierć im!... Na wieczne wygnanie twa miłość odtrąca).
Nahrávka
editovat- 2008 (CD DUX 0686/0687) Zpívají (Dżares) Leszek Skrla, (Akebar) Janusz Lewandowski, (Neala) Katarzyna Hołysz, (Idamor) Tomasz Kuk, (Ratef) Andrzej Lampert. Orchestr a sbor Opery na Zamku řídí Warcisław Kunc (živá nahrávka z Opery na Zamku ve Štětíně).
Reference
editovat- ↑ a b c d e f g h i j KUNC, Warcisław. Stanisław Moniuszko – Paria (booklet k CD nahrávce). Warszawa: DUX Recording Producers, 2008. 75 s. S. 16–17. (polsky)
- ↑ a b c d e f g Stanisław Moniuszko, "Paria" [online]. Warszawa: Polskie Centrum Informacji Muzycznej, Związek Kompozytorów Polskich, 2004-02 [cit. 2015-04-13]. Dostupné online. (polsky)
- ↑ a b c HUGILL, Robert. Stanislaw MONIUSZKO (1819 - 1872) : Paria (1869) (Review) [online]. London: Musicweb International, 2010-01-10 [cit. 2015-04-13]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ a b CLÉMENT, Félix; LAROUSSE, Pierre. Dictionnaire lyrique ou Histoire des opéras (reprint). [s.l.]: [s.n.], 1876–1881. ISBN 2-05-101696-8. S. 805. (francouzsky)
- ↑ PONIATOWSKA, Irena. Das Große Theater in Warschau in der zweiten Hälfte des 19. Jahrhunderts und das nationale Opernrepertoire. In: LOOS, Helmut; MÖLLER, Eberhart. Musikgeschichte in Mittel- und Osteuropa, Heft 3. Leipzig: Universität Leipzig, 1998. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-09-24. S. 105. (německy) Archivováno 24. 9. 2015 na Wayback Machine.
- ↑ a b CHYLEWSKI, Andrzej. Moniuszko nieco egzotyczny. Głos Wielkopolski. 2010-11-05. Dostupné online [cit. 2015-04-13]. (polsky)
- ↑ Paria - wszystkie realizacje [online]. Warszawa: Teatr w Polsce – polski wortal teatralny (Instytut Teatralny im. Zbigniewa Raszewskiego) [cit. 2015-04-20]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-04-27. (polsky)
- ↑ a b c KAŃSKI, Józef. MONIUSZKO - Paria. Ruch muzyczny. 2009-06-14, roč. LIII, čís. 12. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-04-13. (polsky)
- ↑ a b SAMSON, Jim. Moniuszko, Stanisław. In: The New Grove Dictionary of Music and Musicians. London: Oxford University Press, 2007. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-03-29. (anglicky) Archivováno 29. 3. 2020 na Wayback Machine. (omezený přístup)
- ↑ WALKOWSKA, Katarzyna Walkowska. Prapremiery oper Moniuszki. Trubadur (vydává Ogólnopolski Klub Miłośników Opery "Trubadur" Pod Patronatem Programu II Polskiego Radia) [online]. [cit. 2015-04-16]. Roč. 2001, čís. 2 (19). Dostupné online. (polsky)
