Osobní asistence

Osobní asistence je placená sociální služba pomáhající osobám, které z důvodu zdravotního postižení, věku nebo nemoci potřebují pomoc v běžných činnostech života. Osobní asistent pomáhá klientovi v oblastech, ve kterých potřebuje pomoc druhé osoby, jež zahrnují hygienu, sebeobsluhu, chod domácnosti, kontakt se sociálním prostředím a veškerou pomoc při prosazování zájmů a práv daného člověka.

Osobní asistence patří do terénních sociálních služeb, stejně jako pečovatelská služba. Podle odborníků se pečovatelská služba zaměřuje více na obstarávání domácnosti, péči o tělo a stravování. Osobní asistent, jak už bylo uvedeno, pomáhá klientovi s čímkoli, co ten člověk chce nebo potřebuje dělat, ale nezvládne to sám.

Česká právní úprava

Osobní asistenci upravuje § 39 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, který tuto službu řadí mezi služby terénní sociální péče. Služba se poskytuje bez časového omezení, probíhá v přirozeném sociálním prostředí osob a při činnostech, ke kterým potřebují pomoc jiné fyzické osoby. Jsou zde definovány následující základní činnosti, které služba obsahuje:

• pomoc při zvládání běžných úkonů péče o vlastní osobu,
• pomoc při osobní hygieně,
• pomoc při zajištění stravy,      
• pomoc při zajištění chodu domácnosti,
• výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti,
• zprostředkování kontaktu se společenským prostředím a
• pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záležitostí.

O jaké úkony jde, konkrétně rozvádí § 5 prováděcí vyhlášky č. 505/2006 Sb., kde je uvedena i maximální výše úhrady za poskytování osobní asistence, jež činí 130 Kč za hodinu.

Historie

Osobní asistence má počátek v Kalifornii, kde Ed Roberts, student univerzity v Berkeley a sám těžce tělesně postižený, na začátku 60. let spolu s dalšími tělesně postiženými spolužáky založil hnutí Independent Living. Ideou této skupiny mladých studentů bylo usilovat o to, aby tělesně postižení nemuseli žít v nemocnicích, či ústavech, ale mohli žít kvalitní život a mít právo na sebeurčení.

V Česku se začaly podobné projekty objevovat až na počátku 90. let. Mezi prvními vlaštovkami byl projekt Pražské organizace vozíčkářů, jejíž pracovníci se v roce 1991 rozhodli vycházet ze švédského a holandského konceptu. O rozšíření osobní asistence po celé republice se zasloužila mimo jiné Ing. Jana Hrdá.

Cíl osobní asistence

Hlavním cílem osobní asistence je podpora soběstačnosti a samostatnosti člověka v jeho vlastním prostředí. Vychází z jeho individuálních potřeb a přání.

Osobní asistence je určena osobám, které mají z důvodu zdravotního postižení, chronického onemocnění, nebo věku, sníženou soběstačnost a vyžadují tak péči další osoby. Nárok na osobní asistenci mají osoby starší 7 let.

Typy osobní asistence

Sebeurčující osobní asistence

Člověk, který potřebuje asistenta, si jej sám sjedná a koordinuje jeho činnost. Specifikum je v tom, že není nutná žádná odborná příprava. Hrdá uvádí, že nemusí být vždy snadná pro klienta ani pro asistenta. Záleží na něm, zda si zvolí vhodného asistenta, který naplní jeho požadavky.

Řízená osobní asistence

Opakem výše zmíněné je asistence vycházející z toho, že klient není schopen sám koordinovat činnost svého asistenta. Výhodou je, že asistenti jsou odborně vyškoleni na práci s klienty, kteří potřebují pomoc specializovanou. Vhodná je především pro klienty se smyslovým postižením a mentálním či psychickým postižením.

Všeobecná osobní asistence

Tento typ asistence je zaměřen na každodenní problémy, se kterými se člověk využívající službu potýká. Není tedy určen jen na oblasti, s kterými asistent i klient počítají, ale i takové, které nelze předvídat, ale je nutné je aktuálně řešit.

Speciální osobní asistence

Asistence je zaměřená na určité činnosti, při kterých klienti potřebují podporu z důvodu funkční poruchy nebo problému. Zařazují se sem například asistence pro matky se zdravotním postižením, prosociální asistence, pomoc lidem, kteří pečují o jinou osobu a pedagogické či pracovní asistence.

Člen rodiny jako asistent

Pečující osobou je velmi často člen rodiny. Tato pomoc je podporována státem a má své výhody i úskalí. Je především závislá na možnostech pečujícího, který nemusí být vždy k dispozici (např. z hlediska zaměstnání) a vytváří velkou zátěž na rodinu. Vypomáhat takto mohou i přátelé a známí.

Dobrovolná a společenská osobní asistence

Dobrovolná asistence může být sjednána přímo klientem, ale může mu být zprostředkována i organizací. Osobní asistent je dobrovolníkem, který není  finančně odměněn. Společenská osobní asistence poskytuje především společenský kontakt, ať už jím je například doprovod, rozšíření kulturního a společenského života jedince, či rozhovor.

Kdo může být osobním asistentem

Osobním asistentem může být kdokoli, kdo má v první řadě motivaci k práci s danou cílovou skupinou. Měl by být přesvědčen o smyslu služby a znát její principy a cíle a být s nimi v souladu. Zároveň by se mělo jednat o zralou a vyrovnanou osobnost s dobrými komunikačními dovednostmi.

Rizikem této práce je, že se stane snadno stereotypní, také bývá velmi namáhavá a vyžaduje nasazení, což si osobní asistent nemusí vždy uvědomovat. Z těchto důvodů by měl být osobní asistent v určité fyzické kondici, disponovat dobrou vůlí a vytrvalostí a schopností empaticky vnímat druhé. I k tomu může, mimo jiné, pomoci odborná způsobilost a vedení.

Odbornou způsobilostí se myslí minimálně základní vzdělání a absolvovaný kurz, jehož kritéria jsou stanovena prováděcí vyhláškou č. 505/2006 Sb.

Poskytovatelé osobní asistence v Česku

V Česku se službám osobní asistence věnuje několik neziskových organizací:

• Maltézská pomoc
• Hewer
• Asistence
• Paspoint
• Prosaz
• Polovina nebe
• Sue Ryder
• Charita
• Eliada
• Arpida
• Kosatec
• a další

Odkazy

Reference

Autoritní data	NKC: ph348292