Onnagata
Onnagata, či ojama (japonsky 女形 nebo 女方, „ženská role“, doslova „ženská podoba“) je označení pro mužského herce japonského divadla kabuki (a divadel z něj vycházejících), který se specializuje, většinou po celou svoji hereckou kariéru, na ženské role v ženském kostýmu, paruce a nalíčen. Nejde ale o čistou imitaci ženství, během několika staletí se ustálily techniky a pravidla specifická pro tuto pozici. V období Edo se společenská role onnagatů částečně prolínala s prostituty. Ačkoliv zákaz žen v kabuki, zavedený v roce 1629, od konce 19. století neplatí, toto divadlo zůstalo téměř výhradně mužské a tzv. ženské onnagaty se prosadily pouze dočasně. Protiklady jsou mužská role tačijaku a role staříka ojadžigata.
Pozadí vzniku
editovatŽeny ve feudálním Japonsku neměly zakázáno vystupovat na veřejnosti, profesionální herci nó ale byli výhradně muži a záznamy o ženských nebo smíšených souborech jsou ojedinělé. Výjimku tvořily kněžky miko a nevidomé hudebnice goze.[1] Ke konci období Heian se objevily společnice širabjóši, které v mužském oděvu a s meči bavily tancem a zpěvem dvořany.[2] Tato tradice zmizela na začátku období Muromači.[3] Po období válčících států se objevili výstřední měšťané a mladí samurajové, kterým se říkalo kabukimono. Ti se na začátku období období Edo stali námětem pro veselé a smyslné taneční představení pro široké publikum kabuki odori, které podle tradice přinesla do Kjóta Izumo no Okuni. V kabuki odori ženy z okraje společnosti, většinou prostitutky, hrály mužské role[4] a muži v souboru vypomáhali s vedlejšími rolemi a hudbou.[5]
První herci onnagata
editovatPo zákazu ženského kabuki z důvodu kažení dobrých mravů v roce 1629 se rozšířilo wakašú kabuki, ve kterém hráli dospívající chlapci (wakašú)[4] a bylo méně populární než kabuki odori.[6] Chlapci ze samurajských rodin byli v poručnictví starších samurajů, kteří z nich měli vychovat muže a válečníky a povaha jejich vztahu byla většinou intimní. Měli ale stále mužské rysy. Wakašú v trvajícím období míru a v divadelním světě se chovali podle sbírky Velkého zrcadla mužské lásky Saikakua Ihary z roku 1687 zženštile a oblékali se jako prostitutky.[7] Ze stejného důvodu jako ženám zakázal šógunát v roce 1652 hrát kabuki i chlapcům a ženských rolí se ujali dospělí herci (jaró),[4] kteří začínali hrát jako nezletilí. Tradice onnagata tedy původně vycházela z androgynie nezletilých chlapců, nikoliv přímo z nutnosti nahradit ženy.[6] Protože zletilost nebyla dána věkem, ale účastí na obřadu plnoletosti, po kterém změnili neutrální kimono s dlouhými rukávy za mužské kimono a dlouhé vlasy za mužský účes, tedy oholené temeno hlavy, někteří wakašú obcházeli zákaz oholením.[7] Oholenou část hlavy si herci zakrývali fialovým šátkem.[8] Prvním uznávaným onnagatou byl Ukon Genzaemon, narozený kolem roku 1622,[9] o jehož vystoupeních jsou dochovány záznamy z let 1648, 1657, 1662 a 1676[10] a v ilustrovaném díle o hercích Kokon jakuša monogatari z roku 1678 o něm bylo napsáno, že „ačkoliv je muž, stejně jako Ariwara no Narihira vypadá jako žena.“[11] Do začátku 18. století si herci nedávali příliš záležet na líčení a účesech, teprve následující generace přešla z neurčité až matoucí androgynie k feminitě a význam slova onnagata se posunul z „ten, který hraje ženské role“ na „vzor ženskosti“.[12]
Kanonizace technik a obyčejů
editovatI po zákazu wakašú kabuki byla lidová divadla oficiálně považována za místa nevalné pověsti na stejné úrovni jako nevěstince, protože představení sloužila jako reklama na sexuální služby onnagatů,[13][14] takže elitám nepříslušelo je navštěvovat. Zároveň nebylo představení cenově dostupné pro chudé a byl regulován počet divadel, která čelila dalším občasným zákazům činnosti, většina nadšenců si proto musela vystačit se čtením brožur s recenzemi, programů a knih o hercích.[15]
Nejvýznamnějším onnagatou období Genroku (1688–1704), charakterizovaného kulturním rozmachem a prosperitou, byl v Kjótu aktivní Ajame Jošizawa I. (1673–1729).[4] Ajame pocházel ze samurajské rodiny, ve věku pěti let byl ale prodán jako dětský prostitut.[16] V dospělosti se naplno věnoval zdokonalování performativní feminní genderové role a v dobových recenzích byl označován jako nejzdatnější herec ženských rolí v celém Japonsku, zvlášť vyzdvihována byla jeho schopnost hrát válečnice. S postupujícím věkem v roce 1721 upustil od hraní mladých žen a pokusil se dva roky hrát mužské role, načež se k radosti kritiků vrátil jako onnagata.[17]V posmrtně vydaném díle Ajamegusa[pozn. 1] popsal ve 29 sekcích teorii hraní ženských rolí a kodifikoval několik technik a je proto považován za patrona tradice.[19]
Doporučoval například, aby onnagatové vystupovali jako ženy nejen během představení, věnovali se ženským rolím po celý život, vypadali koketně, ale aby jejich mysl zůstala cudná, nesnažili se rozesmát publikum, nebyli k vidění v doprovodu manželky a dětí a usilovali o mladistvý vzhled. Dále radil, jak přesně se pohybovat.[20] Ajame nepožadoval úplné opuštění „vnitřní maskulinity“, sám měl manželku a čtyři jeho synové byli rovněž herci.[21] Největší poctou pro onnagatu bylo, když si někdo mimo jeviště myslel, že je žena.[22] Onnagatové častěji než herci mužských rolí používají techniku napodobování loutek během určitých scén, vycházející z divadla bunraku, které sdílí s kabuki hry.[23] Pojednání Ajamegusa lze zpětně považovat za dílo zabývající se genderem – představuje jednotnou (v období Edo byla roztříštěna třídními a věkovými rozdíly) feminitu, která je na spektru v opozici k maskulinitě.[24] Jeho následovníkem byl další významný teoretik Kikunodžó Segawa I. (1693–1749). Ten ve svém díle, které vyšlo jako součást antologie hereckých spisů v roce 1772, popisoval, jak se ženy chovají v různých situacích.[25] Segawa měl i na své smrtelné posteli kimono s dlouhými rukávy, vyhrazené pro mladistvé.[26]
Tato díla se již v 18. století stala základem umělecké formy onnagata a jejich vliv zůstal silný i po přeměně kabuki v klasické divadlo, onnagatové 20. a 21. století z nich stále vychází, byť jako ženy vystupují pouze na jevišti.[27]
Role
editovatVěhlasní herci ženských rolí se těšili stejné popularitě jako herci mužských rolí, ženské role ale byly v historických dramatech (džidaimono) vedlejší. Doménou onnagatů byla naopak taneční představení.[28] Kromě panen, manželek samurajů, kurtizán a princezen (role babic jim nenáležela) hráli počínaje polovinou 18. století onnagatové také silné postavy – většina[29] starších her byla pro ozvláštnění repertoáru divadel přepsána tak, že z mužného, udatného protagonisty se stala protagonistka, případně dostaly vedlejší ženské postavy, tedy manželky nebo příbuzné hrdiny, větší prostor. Některé z těchto frašek byly psány známým onnagatům na míru.[28] Katalog univerzity Ricumeikan k roku 2011 obsahoval 202 her z období Edo, jejíž název začíná znakem 女 (žena), což bylo tradičním označením takto upravených nebo nově napsaných her.[30] Nejstarší zaznamenanou verzí hry s ženskou hlavní rolí je Onna Narukami z roku 1696,[29] jejíž původní verze je z roku 1684. Popularita těchto přepsaných her klesla v období Meidži,[31] jedním z mála stále hraných představení je například Onna Šibaraku, verze hry Šibaraku (1697) přibližně z roku 1746.[29][32]
Herečky v kabuki
editovatDíky popularitě kabuki začaly některé ženy imitovat módní styl onnagatů[13] a do určité míry přejímaly jejich idealizovanou ženskost.[33] Počínaje 70. lety 18. století, během vrcholu popularity kabuki, některé ženy vyučovaly tanec případně pořádaly menší soukromé produkce kabuki v sídlech samurajů a daimjóů a ve vnitřním paláci šóguna, kam nebyl povolen vstup mužům. Představení se hrála v salonu, nejbohatší z mecenášů si nechali postavit malá domácí divadla, včetně typické vedlejší scény hanamiči.[34] Během reforem Meidži přišly o bohaté feudální patrony a začaly herečky (onna jakuša) zakládat ženské soubory, které hrály v menších divadlech, protože ta hlavní byla nadále vyhrazena pro herce.[35] Jako první dostala svolení k veřejnému tanečnímu vystoupení Jačijo Inoue III. v roce 1872.[36] Zákaz byl formálně zrušen roku 1890, tedy po 261 letech.[37]
Nejúspěšnější z hereček byla Kumehači Ičikawaová (1846–1913), žákyně nejznámějšího herce mužských rolí období Meidži Dandžúróa Ičikawy IX., která jeho styl kopírovala tak věrně, že se jí přezdívalo „Onna Dandžúró“.[38] Ičikawaová začínala v salónním kabuki a hrála kromě mužských rolí i ženské,[39] byla tedy jednou z tzv. ženských onnagat, tedy hereček napodobujících muže, kteří vystupují jako idealizované ženy.[40] Uznání se jim nedostávalo za zvládnutí ženské role, ale za to, že je nelze rozlišit od mužských onnagatů.[41] Na začátku 20. století se v divadelních časopisech vedly debaty o tom, zdali mohou tyto herečky se svou „přirozenou ženskostí“ být onnagaty.[42] Herečky se neprosadily do největších divadel kabuki a do 30. let 20. století přešly do jedné z nově vzniklých škol japonského divadla (šinpa, Takarazuka Revue) a klasické kabuki zůstalo téměř výhradně mužské.[38] Jednou z mála hereček, které po druhé světové válce vystupovaly se soubory kabuki, byla divadelní a filmová (Krvavý trůn, Jódžinbó) herečka Isuzu Jamadaová (1917–2012), dcera herce divadla šinpa.[43]
Moderní kabuki jako klasické divadlo
editovatBěhem reforem Meidži se kabuki dostalo do krize – ve své současné podobě nemohlo být vládou podporováno. Až do přelomu 19. a 20. století, kdy se změnil pohled japonské společnosti na gender (určení binarity muž–žena) a sexualitu (homosexuální styk začal být považován za perverzi), se dalo kabuki a onnagatové považovat za queer divadlo.[44][45] Dramatik Kisui Takešiba (1847–1923) v roce 1920 napsal, že „divadlo se za posledních 40–50 let naprosto změnilo a největší změnou prošli onnagatové.“[46] Za posledního velkého onnagatu, který úspěšně usiloval o ženskou prezentaci mimo divadlo, je považován Hanširó Iwai VIII. (1829–1882).[47]
Vůdčí osobností celého kabuki se na přelomu století poprvé stal onnagata – jejich postavení bylo do té doby nižší než postavení herců mužských rolí – konkrétně Utaemon Nakamura V. (1865–1940). Během tohoto období, dle slov jeho syna a nástupce Utaemona Nakamury VI., začala být feminita onnagatů chápána jako čistě umělecká, oddělená od každodenní feminity žen.[48] Oba zastávali názor, že ženy proto nemůžou být onnagaty[49] a během 20. století se pro onnagaty rozšířil epiteton „ženštější, než ženy“.[47] Současný herec mužských i ženských rolí Ennosuke Ičikawa IV (* 1975) uvádí, že od žen nepřebírá při hraní nic a naopak ženy by se měly inspirovat onnagaty.[50]
Nejuznávanější žijící onnagata je Tamasaburó Bandó V. (* 1950), rodným jménem Šin’iči Juhara a původem z neherecké rodiny. Ve věku šesti let se začal učit kabuki u herce mužských rolí Kanji Mority XIV (1907–1975), který v mládí vystupoval jako Tamasaburó Bandó IV, a debutoval jako sedmiletý. V roce 1964 slavnostně přijal umělecké jméno adoptivního otce. Velké role začal hrát v devatenácti letech a po náročném začátku kariéry se věnoval také choreografii a režírování. Jeho nejoslavovanější rolí je princezna Širanuihime ze hry Činsecu jumi harizuki. Ovládá rovněž hru na šamisen, kokjú a koto. Má za sebou několik turné po Evropě a Spojených státech a ve filmu Nastasja polského režiséra Andrzeje Wajdy na motivy Idiota z roku 1994 ztvárnil knížete Myškina a Nastasju Filippovnu. Odehrál také ženskou roli v opeře Pavilón pivoněk divadla kchun-čchü v čínštině a s čínskými herci.[51][52]
Seznam významných onnagatů
editovatJako ostatní herci kabuki, také onnagatové předávají umělecká jména a vědomosti na syny, ať už biologické, nebo adoptované. Při výběru dědice šlo o dovednost, adoptovaný syn mohl dostat přednost před biologickým synem, druhorozený syn před prvorozeným, apod. Takto se utvořily významné rodové linie, trvající v některých případech až patnáct generací.[53][pozn. 2]
- Ajame Jošizawa I. (1673–1729)
- Kikunodžó Segawa I. (1693–1749)
- Kikunodžó Segawa III. (1751–1810)
- Hanširó Iwai VIII. (1829–1882)
- Utaemon Nakamura V. (1865–1940)
- Baikó Onoe VI. (1870–1934)
- Šóčó Ičikawa II. (1886–1940)
- Baikó Onoe VII. (1915–1995)
- Utaemon Nakamura VI. (1917–2001)
- Šikan Nakamura VII. (1928–2011)
- Tódžuró Sakata IV. (1931–2020)
- Tamasaburó Bandó V. (* 1950)
- Daigoró Tačibana (* 1987)
Galerie
editovat-
Kikugoró Onoe IV. (1808–1860) na deskotisku Kunijošiho, 1852
-
Baikó Onoe VI. (1870–1932) jako Omicu a nenalíčen, před r. 1915
-
Utaemon Nakamura VI. (1917–2001), nejvýznamnější poválečný onnagata, leden 1951
-
Herec Daigoró Tačibana během představení taišú engeki, uvolněného moderního divadla vycházejícího z kabuki, listopad 2007
-
Tamasaburó Bandó V. (uprostřed), nejuznávanější onnagata 21. století, během představení, prosinec 2012
-
Onnagata oblekán do kostýmu v zákulisí Japonského národního divadla, duben 2013
-
Visual kei hudebník a módní návrhář Mana, jehož styl napodobuje onnagaty, 2019
Odkazy
editovatPoznámky
editovatReference
editovat- ↑ GABROVSKA, Galia Todorova. Onna Mono: The "Female Presence" on the Stage of the All-Male Traditional Japanese. S. 393–394. Asian Theatre Journal [online]. University of Hawai'i Press, 2015. Roč. 32, čís. 2, s. 393–394. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ GOODWIN, Janet R. Shadows of Transgression: Heian and Kamakura Constructions of Prostitution. S. 341. Monumenta Nipponica [online]. Sophia University, 2000. Roč. 55, čís. 3, s. 341. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ STRIPPOLI, Roberta. Dancer, Nun, Ghost, Goddess: The Legend of Giō And Hotoke in Japanese Literature, Theater, Visual Arts, and Cultural Heritage. Leiden: Brill, 2018. ISBN 9789004356320. (anglicky)
- ↑ a b c d HOLÝ, Petr; VOSTRÁ, Denisa. Z historie divadla kabuki. S. 44–47. Nový Orient: Odborný čtvrtletník orientálního ústavu AV ČR [online]. Orientální ústav, 1999. Roč. 54, čís. 2, s. 44–47. Dostupné online. ISSN 0029-5302.
- ↑ Gabrovska (2015), s. 393
- ↑ a b ISAKA, Maki. Onnagata: A Labyrinth of Gendering in Kabuki Theater. Seattle: University of Washington Press, 2016. 272 s. ISBN 9780295806242. S. 23–24. (anglicky)
- ↑ a b Isaka (2016), s. 24–27
- ↑ Isaka (2016), s. 36
- ↑ Isaka (2016), s. 22
- ↑ Isaka (2016), s. 25
- ↑ Isaka (2016), s. 27
- ↑ Isaka (2016), s. 27, 34
- ↑ a b KANO, Ayako. Acting like a Woman in Modern Japan: Theater, Gender and Nationalism. New York: Palgrave Macmillan, 2001. ISBN 9780312292911. S. 5. (anglicky)
- ↑ Isaka (2016), s. 35, 64
- ↑ Isaka (2016), s. 68
- ↑ Isaka (2016), s. 35
- ↑ Isaka (2016), s. 39
- ↑ Isaka (2016), s. 175
- ↑ Isaka (2016), s. 37
- ↑ Isaka (2016), s. 41
- ↑ Isaka (2016), s. 56
- ↑ Isaka (2016), s. 82–83
- ↑ Isaka (2016), s. 104–109
- ↑ Isaka (2016), s. 48–49, 55
- ↑ Isaka (2016), s. 58–59
- ↑ Isaka (2016), s. 38
- ↑ Isaka (2016), s. 60–61
- ↑ a b Gabrovska (2015), s. 405
- ↑ a b c Gabrovska (2015), s. 401
- ↑ Gabrovska (2015), s. 400
- ↑ Gabrovska (2015), s. 404
- ↑ LEITER, Samuel L. From Gay to Gei: The Onnagata and the Creation of Kabuki's Female Characters. S. 509. Comparative Drama [online]. Western Michigan University, 2000. Roč. 33, čís. 4, s. 509. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Isaka (2016), s. 70–71
- ↑ Isaka (2016), s. 114
- ↑ Gabrovska (2015), s. 395–396
- ↑ Isaka (2016), s. 110
- ↑ Gabrovska (2015), s. 397
- ↑ a b Gabrovska (2015), s. 396
- ↑ Isaka (2016), s. 119
- ↑ Isaka (2016), s. 19–21
- ↑ Isaka (2016), s. 112–113
- ↑ Isaka (2016), s. 134
- ↑ Isaka (2016), s. 159–161
- ↑ Isaka (2016), s. 133
- ↑ Kano (2001), s. 60
- ↑ Isaka (2016), s. 137
- ↑ a b Isaka (2016), s. 152
- ↑ Isaka (2016), s. 142
- ↑ Isaka (2016), s. 159
- ↑ Isaka (2016), s. 153
- ↑ HOLÝ, Petr. Bandó Tamasaburó a ženské role v divadle kabuki. S. 155–160. Disk [online]. DAMU, 2010. Čís. 33, s. 155–160. Dostupné online.
- ↑ Isaka (2016), s. 164
- ↑ Isaka (2016), s. 143
Související články
editovatExterní odkazy
editovat- Obrázky, zvuky či videa k tématu onnagata na Wikimedia Commons