Ofenpass

horský průsmyk

Ofenpass (rétorománsky Pass dal Fuorn) je horský průsmyk v nadmořské výšce 2149 m nalézající se ve švýcarském kantonu Graubünden mezi Zernezem v Engadinu a údolím Val Müstair, který odděluje horskou skupinu Sesvenna (orograficky vlevo) od horské skupiny Ortles (vpravo).

Ofenpass

StátŠvýcarskoŠvýcarsko Švýcarsko
Map
Souřadnice
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ze Zernezu vede silnice H 28 přes Švýcarský národní park na severní straně a na vrchol průsmyku se dostanete po 19,1 km těsně mimo hranice parku. Jen o 7,1 km dříve můžete odbočit do tunelu Munt-la-Schera a dojet do italského Livigna.

V Atlase Tyrolensis z roku 1774 je průsmyk nazýván Tschirfser Jöchl podle obce Tschierv v Münstertalu.

Historie

editovat
 
Vrchol průsmyku od jihu.
 
Ofenský průsmyk s Munt la Schera v pozadí, historická letecká fotografie Wernera Friedliho (1954).

Doba kamenná

editovat

Povodí průsmyku Ofenpass, které je navzdory odlesnění stále zalesněné, bylo vždy přechodem z údolí Etschtal do údolí řeky Inn. Nálezy z Ova Spinu, 11 km severozápadně od vrcholu průsmyku, mají neolitický charakter, což naznačuje, že lokalita byla využívána již v té době.

Římská doba

editovat

Římané nevybudovali silnici, ale přes průsmyk vedla soumarská cesta, která spojovala Via Claudia Augusta s dnešním katonem Graubünden.

Středověk

editovat
 
Zřícenina vápenky severozápadně od dnešního hostince Il Fuorn. V provozu byla až do 19. století

V raném středověku vzrostl význam stezky spojující Engadin a Vinschgau, i když není jasné, zda zpočátku skutečně vedla stezka přes průsmyk Ofenpass. Protože v karolinské době je na trase z Churu přes Julierpass do Müstairu zmiňována taberna Ardez, mohla být tehdejší doprava jiná, a tak (možná) vedla z Val S-charl přes průsmyk Pass da Costainas do Val Müstair objízdná trasa.

Těžba

editovat

Název průsmyku Ofenpass je odvozen od bývalých železářských hutí, které kdysi zpracovávaly železnou rudu z okolních dolů v blízkosti průsmyku. Nedaleko dodnes používaných silnic jsou v krajině vidět jejich pozůstatky a zříceniny; obzvlášť nápadné jsou cihlové vysoké pece. Potřeba dřeva pro hutě i doly byla obrovská, a proto byly kdysi četné lesy daleko kolem průsmyku vykáceny. I přes pozdější zalesnění jsou škody patrné dodnes.

V roce 1332 udělil churský biskup Ulrich von Lenzburg rodině von Planta právo těžit v oblasti Ofenského průsmyku v Munt Buffalora. Díky tomu bylo pomocí kladiv a železa nebo zapálením vybudováno několik štol, jejichž celková délka se odhaduje na 14 kilometrů. Na dnešní pastvině Alp Buffalora se nacházela osada horníků a řemesel spojených s těžbou (uhlíři, lesní dělníci, hutníci, dopravci), která čítala asi 20 budov.

V roce 1489 založil Sigismondo de Zenoni z Bormia další důlní společnost v průsmyku Ofenpass v oblasti Murteras da Grimmels, která musela po šesti letech ukončit činnost kvůli nedostatečnému výnosu. Švábská válka způsobila, že od roku 1499 těžba zcela ustala.

Nový pokus o těžbu se uskutečnil v roce 1580 pod vedením Johannese von Salis-Samedan. Z technologického hlediska došlo k významnému pokroku, protože předchozí závodní pece byly nahrazeny vysokými pecemi a bylo možné vyrábět tekuté surové železo. Protože ložiska železné rudy v těžebních oblastech Munt Buffalora a Murteras da Grimmels již byla vyčerpána nebo nebyla dostatečně produktivní, byla ruda potřebná k tavení dopravována z oblasti Bormia do průsmyku Ofenpasstotiž . Na rozdíl od oblasti Bormio zde byla stále k dispozici dostatečná zásoba dřeva pro tavbu. Postupem času se však tato doprava ukázala jako nerentabilní, a tak se na počátku 17. století opět přestalo s tavením.

V roce 1684 zahájil Johann Heinrich von Planta, další člen rodu von Planta, poslední období těžby v průsmyku Ofenpass. Von Planta nechal v Il Fuornu postavit novou vysokou pec na základech staré pece. Rudy potřebné k tavbě pocházely opět převážně z Bormia. Po několika letech však byla pravděpodobně i tato tavba ukončena. Zbytky pece z roku 1684 se dochovaly dodnes.

Doprava

editovat

Výstavba silnic

editovat
 
Buffalora (1968 m n. m.) na severní rampě průsmyku, asi 2 km před vrcholem. Pohled na západ směrem k Zernezu, do národního parku. Piz dal Fuorn (2906 m n. m.) v pozadí vpravo.

Ještě v polovině 19. století vedla po severní rampě původní soumarská cesta pro mezky z Ova Spinu přes Champlönch na vrchol průsmyku Süsom Givé.

V roce 1871 byla postavena současná silnice. Dnes kopíruje hlavní údolí a Ova dal Fuorn ("Ofenbach"), je sice exponovaná, ale s mnohem menším sklonem. Stavba souvisí s výstavbou moderní silnice Engadinským údolím z roku 1865, dnešní hlavní silnice 27, a také s výstavbou silnice do průsmyku Flüelapass z roku 1867.

Ofenberská železnice

editovat

V letech 1895 až 1914 se objevily nikdy nerealizované myšlenky na vybudování Ofenberské železnice, která by spojila švýcarské Dolní Engadiny s jihotyrolským regionem Vinschgau přes Ofenpass.

Národní park

editovat

Švýcarský národní park byl založen v roce 1914 v oblasti, která byla až do konce 19. století obývána vlky a medvědy a byla bohatá na divokou zvěř. Úsek průsmykové cesty z Ova Spin přes Il Fuorn do Buffalory na severní rampě je součástí dnešního národního parku jako jeho jediná silnice. Vrchol průsmyku a jižní rampa se nacházejí mimo park.

Flóra a fauna

editovat
  • V roce 2004 byl poblíž průsmyku Ofenpass objeven největší klon václavky v Evropě. Průměr houby, která je stará asi 1000 let, se odhaduje na 500 až 800 metrů.
  • V červenci 2005 byl v průsmyku pozorován medvěd hnědý. Medvědi byli ve Švýcarsku vyhubeni od roku 1904.

Reference

editovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Ofenpass na německé Wikipedii.

Literatura

editovat
  • Martin Bundi: Ofenpass. In: Historisches Lexikon der Schweiz. 15. Juni 2015.
  • Daniel Schläpfer: Die Eisenberge am Ofenpass – Homens da(l) fier al Pass dal Fuorn. Neue Beiträge zur Geographie und Geschichte des Bergbaus und der Erzverhüttung im Schweizerischen Nationalpark und in der Biosfera Val Müstair. (= Nationalpark-Forschung in der Schweiz, 101.) Haupt-Verlag, Bern 2013, ISBN 978-3-258-07820-5.
  • Steffan Bruns: Alpenpässe – Geschichte der alpinen Passübergänge. Vom Inn zum Gardasee. 1. Auflage. Band 3. L. Staackmann Verlag KG, München 2010, ISBN 978-3-88675-273-7, S. 53.
  • Hans Stäbler: Bergbau am Ofenpass. In: Bergknappe – Mitteilungen Nr. 7 des Vereins der Freunde des Bergbaus in Graubünden, Heft 3–4/1978, S. 7–12.

Externí odkazy

editovat