Nomokánon (řecky Νομοκανών, Nomokanōn; z řeckého slova nomos – zákon a kánon – měřítko) je sbírka právních předpisů obsahující prvky z obojího práva – římského i kanonického práva.

Nomokánon
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Byzantské nomokánony

editovat

Sbírky tohoto druhu byly pouze východního práva. Konstantinopolská církev měla pouze dvě základní nomokanonické sbírky.

Nomokánon cyrilometodějský

editovat

Jedná se o sbírku církevních ustanovení a profánních zákonů, napsaných ve staroslověnštině a majících vztah k církvi. Vznik kodexu je kladen do období před rokem 880,[1] z řečtiny jej přeložil a editorem konečného znění byl starší ze soluňských bratří, slovanský věrozvěst sv. Metoděj.[2] Formou i jazykem navazuje na starší právní spis Zákon sudnyj ljudem, který v tehdejší právní praxi tvořil civilní složku tohoto souboru.

Charakteristika Nomokánonu

editovat

Jeho text se zachoval ve dvou staroruských rukopisech z přelomu 13.–14. (Usťužský neboli Rumjancevský) a začátku 16. století (Joasafovský)[2], předlohou pro překladatele se stala byzantská církevněprávní příručka Synagoga Jana Scholastika (v letech 565577 konstantinopolský patriarcha Jan III. Scholastikos). Ve staroslověnské úpravě však došlo k vypuštění více než třetiny textu původního dokumentu, zejména kánonů pro moravské poměry buď méně aktuálních nebo opakujících závěry různých synod k téže věci.

Úvod obsahuje krátkou historii všeobecných církevních sněmů od 1. (nikajského) do 4. ekumenického koncilu v Chalkedonu, v jeho závěru je zmíněno 68 kánonů Basileila Velikého (330-379). Na něj navazuje přehled názvů všech zákonných ustanovení (titulů), v třetí části následuje jejich výklad s podpůrnými citacemi platných kánonů přijatých jednotlivými synodami.
Jazyk překladu se odlišuje od cyrilometodějských biblických textů zejména preferencí jejich srozumitelnosti před doslovností, slovní zásoba poměrně široce zohledňuje a využívá specifické hovorové i terminologické zvláštnosti moravského jazykového prostředí, včetně nezbytné tvorby nových právních termínů.

Kodifikace moravského Nomokánonu neměla význam jen ve sféře právní, představovala také významnou součást pokusu arcibiskupa Metoděje, jeho žáků i následovníků o konsolidaci společenských poměrů, komplikovaných mj. vzájemnými střety s franským klérem. Proti němu bylo nezbytné hájit staroslověnskou vzdělanost i liturgii nejvyšší morální autoritou své doby – kanonickým právem.[3]

Nomokánon a Zákon sudnyj ljudem, spolu s Metodějovou Adhortací k soudcům-knížatům[4] i Velkomoravským penitenciálem (Zapovědi svatých otců)[5] tvoří základní díla cyrilometodějského právního odkazu.

Nomokánon sv. Sávy

editovat

Nomokánon sv. Sávy (srbsky Zakonopravilo, Savino Zakonopravilo) je první srbskou ústavou a nejvyšším kodexem Srbské ortodoxní církve, dokončeným v roce 1219.

Reference

editovat
  1. HAUPTOVÁ, Zoe. Nomokánon. In: OPELÍK, Jiří. Lexikon české literatury. Praha: Academia, 2000. Dostupné online. ISBN 80-200-0708-3. Svazek 3/I. M-O. S. 549.
  2. a b Život sv. Metoděje : legendy [online]. MORAVIA MAGNA [cit. 2013-05-18]. Dostupné online. 
  3. Dějiny české literatury. 1. Praha : Československá akademie věd, 1959. 531 s. s. 34
  4. Lexikon české literatury – díl 3, svazek I (M-O), Academia, Praha 2000, str. 249
  5. Lexikon české literatury – díl 3, svazek II (P-Ř), Academia, Praha 2000, str. 864-865

Literatura

editovat

Související články

editovat

Externí odkazy

editovat