Nitzevet

Nitzevet, také Nissebet (hebrejsky ניצבת‎ – netopýr), byla údajně matka židovského krále Davida a manželka Jišaje. Podle Bible měl Jišaj kromě Davida dalších osm dětí: Elíaba, Abínádaba, Šama, Natanela, Raddaje, Ozema, Zerujáha a dceru Abigail. Žila v době asi okolo r. 1025–960 př. n. l.

Nitzevet s Davidem (symbolika. Autor: Arthur Lewin-Funcke, Německo)

Jméno

Jméno Nitzevet zmiňuje poprvé Hanan bar Rava, učitel mišny v babylónském Talmudu.

Není jmenována v Písmech svatých a zůstává legendou; její jméno je historicky nepodloženým fabulátem autora zápisu babylonského Talmudu Ravy, který v uvedené době nežil. Z doslechu je jméno Nitzevet nepravděpodobné; neexistuje ověřená tradice, jež by ručila za pravost ženina jména.

Zmínky v literatuře a výklad

Legendě o Nitzevet se věnuje židovská autorka Chana Weisbergová, jejíž sdělení o životě Davidovy matky jsou rovněž zdrojově nepodložená. Weisbergová poukazuje na stížnosti Davida, že v rodině trpěl ústrky, do jídla mu dávali žluč a místo vody mu k pití dávali ocet.

Přesto, když se David narodil, tato prominentní rodina přivítala jeho narození s naprostým výsměchem a opovržením. Jak David doslova popisuje v žalmu:

„Byl jsem cizincem pro své bratry, cizincem pro syny své matky. Dali mi žluč do jídla a dali mi ocet, abych uhasil žízeň.“

Tato sdělení jsou podle církevních výkladů asociujících události, mozaikovitým, tedy částečným předobrazem novozákonních dění; Ježíš dostal k ústům ocet obsažený v houbě a zapíchnutý v rákosu nebo na kopí vojáka, zatímco umíral na kříži. Zároveň však Weisbergová svým sdělením logicky podtrhuje Davidovu nenáležitost k rodině svých nevlastních bratrů. Kdyby byl vlastním, určitě by neměli důvod ho týrat. Nitzevet milovala Davida, zatímco ostatní syny jako macecha nepreferovala a ti se mu mstili za nedostatek ohledů.

V jiném případě výkladu, z něhož lze vyvozovat povahu Nitzevet je Žalm 86,16 – modlitba Davidova, v níž žádá Boha o pomoc připomínkou, že jeho matka je otrokyně ve službě Boží. Ani zde ji sám nejmenuje. Této spekulaci nasvědčuje spojení mezi Nitzevet a pohanským králem, putujícím pouští, možná byla jeho otrokyní a po otěhotnění ji ze svých služeb propustil. V pásmu pastvin vlastněných Jišajem se přičlenila do rodiny osamělého muže, toužícího po ženě a maceše svým dětem. Podle Weisbergové Davida nenáviděla jeho rodina až za hrob:

Davidovi nebylo dovoleno jíst se zbytkem své rodiny, ale byl přidělen k samostatnému stolu v rohu. Úkol pastýře mu byl svěřen, protože „doufali“, že přijde divoké zvíře a zabije ho, zatímco bude vykonávat své povinnosti, a z tohoto důvodu byl poslán na pastvu do nebezpečných oblastí plných lvů a medvědů.

Písmo svaté dokazuje nenávist jednoho jeho bratra zvláštním charakterem zmínky. Když se David chystal přinést na válečné pomezí svým blízkým sýrové kostky, po příchodu mu bratr měl říct: „Přišel ses podívat, jak tady umíráme? Ty jsi zlý; a tvá povaha svědčí, že tvé srdce je zlé.“ David se ohradil: „Co jsem udělal zlého?“ Proto ještě víc Davida nenáviděli. Jméno matky Davidovy tak pravděpodobně náleželo některému z pohanských bohů, což bylo v Izraeli sice běžné, např. u jmen Danielových druhů. Sám Daniel dostal pohanské jméno odvozené od pohanského boha Persie. I Nitzevet se pravým jménem mohla jmenovat jinak; jako ostatní ženy běžným, tehdy přijímaným způsobem, z výčtu odvozenin, symbolizujících náboženskou příslušnost k uctívání božstev, která jsou v Izraeli dobově prohlášena za nepřátele víry. Tato okolnost nepřipouštěla, aby David v modlitbě k Bohu, v Žalmu 86, jmenoval svou matku jejím jménem. Zrovna tak starší muži izraelského společenství, zejména kněží, nemohli uvádět jméno pohanského boha ve spojitosti s matkou předního muže, jenž byl nejen králem, ale předně pomazaným a vyvoleným vůdcem Izraele, k němuž Bůh posílal proroky Natana a Gada, aby mu sdělovali důležitá rozhodnutí. Tato dedukce naznačuje, že jméno Nitzevet je fabulováno. Představuje netopýra a je pravděpodobně nahrazením něčeho jiného.

Podle pohledů Chany Weisbergové, čerpající z komentáře Midraše, vedenému ke kapitole 38 I. knihy Mojžíšovy, nenávist vůči Davidovi byla namířena i vůči samotné Nitzevet, ocitající se v ohrožení od Davidových bratrů. To tím více dokazuje cizost obou, nikoli pouze Davidovu pohanskou příslušnost:

Po třech měsících se těhotenství Nitzevet stalo zřejmým. Rozzuření synové si přáli zabít svou zjevně cizoložnou matku a „nelegitimní“ plod, který nosila. Nitzevet by svého manžela neuvedla do rozpaků tím, že by odhalila pravdu o tom, co se stalo. Stejně jako její předek Tamar, která byla připravena být raději upálena zaživa, než aby uvedla Judu do rozpaků, si Nitzevet zvolila slib mlčení. A stejně jako Tamar, i Nitzevet bude za své mlčení odměněna velkým dítětem, které bude předkem Mesiáše.

Weisbergová však ve vyvozování souvislostí či okolností rodinných aspektů Nitzevetiných není důsledná. Opomíjí při snaze synů ji zabít, jejich věk. Např. David byl sice nejmladším členem rodiny, ale již ne o tolik mladší jako nejstarší Eliab, jemuž do bitvy nesl sýr a zároveň krátce poté, kdy s ním hovořil, nabídl králi Saulovi pomoc v boji proti cizákům. Byl už dospělým mužem, Eliab jej mohl převyšovat nanejvýš o necelých deset let a tato okolnost v době těhotenství Nitzevetina vylučuje schopnost chlapců mladších Eliaba, zabít svou případnou vlastní matku. Vylučuje i schopnost těch ještě mladších než Eliab, uvědomovat si složitosti Mojžíšova Zákona. Vylučuje i to, že by děti ve věku pod deset let upřednostnily vraždu své matky z důvodu zaujetí pro hřích cizoložství, o němž z důvodu slibu mlčení Nitzevety nemohly nic vědět.

Otázka, zda si byl vědom David svého pohanského původu a pohanského původu své matky, byla objasněna v modlitbě, již vznesl k Bohu, v Žalmu 51,5:

Pohleď, v provinění jsem byl zrozen v porodních bolestech a v hříchu mě počala má matka.

David v již zmíněném Žalmu 86,16 však odkazuje na matčinu bohoslužebnost, jež tedy vylučuje nynější odkaz na cizoložství, jež chtěly trestat smrtí nezletilé Nitzevetiny děti. Za hřích či provinění mínil David v Žalmu 51,5 přičlenění do rodiny Jišajovy, již nenáviděl. V době Žalmů byl služebníkem Božím a pronásledoval pohany, jež posuzoval podle kriterií modloslužebnosti:

Nemám snad v nenávisti ty, kdo tě prudce nenávidí, Jehovo, a necítím hnus vůči těm, kdo se proti tobě bouří?

David vnímal odpůrce svého pomazání v rodině Jišajově jako modloslužbu v rovině pohanskému uctívání.

Záhada kolem Nitzevet, že není soustavně zmiňována, zatímco matka jeho syna Šalomouna Bat-šeba je zmiňována často, matka Mojžíšova také není neznámá a je jmenována, matky dalších králů menšího než Davidova významu jsou zmiňovány, např. krále Achazjáše Jezábel, vede v současné době ve světových médiích a interpretacích k výsledku nepochopení a nedostatek informací k zastření skutečnosti, že Davidova matka zmíněna být nemohla. Dean Smith píše: Pokud by Davidova matka byla prostitutka, vysvětlovalo by to, proč je nejmenovaná. David skutečně v popise vztahů ke svému domu jakožto král hostí pouze své děti a Svaté Písmo zmiňuje u jeho stolu i cizí lidi, např. Mefibošeta, syn Saulova, avšak o pozvání matky se Písmo nezmiňuje a na stejno ani o pozvání otce Jišaje. Tato okolnost vzbuzuje v různých teoreticích domnění, že matka Davidova Nitzevet byla hříšnice. Skutečnost to vylučuje záznamem Žalmu 86,16 a redakcí kněží upravujících knihy Králů. Podstatou je politicko-náboženský motiv pohanství, jež bylo utajováno v souvislosti s Davidovým dějinným významem (viz výše).

Nitzevetin syn

Nitzevet mohla být příslušnicí roztroušeného kmene, vláčena v karavaně náčelníka, mohla být zneužita a nebo mohla být tímto kmenovým králem milována, přičemž se následně od kmene odpojila a těhotná setrvala tam, kde byla zrazena a zanechána. Porodila Davida. Zmínka o jeho narození neexistuje. Religiozita Davidovy vyvolenosti není původem Nitzevet popřena a ani zpochybněna, o čemž svědčí fakt dokazovaný Písmem svatým. Např. prorok Eliáš i pozdější prorok Elíša byli posláni, aby uzdravili či pomohli ženám, majícím pouze neizraelský původ, a to za situace, kdy se tisíce Židovek nacházelo ve stejné krizi.

O skonání Nitzevet Písmo nehovoří a popisuje jen smrt Davidovu. Ani v pozdějších odkazech na Davida není Písmo sdílné v otázce původu a jména jeho matky. Podle jediné existující zmínky měl David svou matku rád více, než sám sebe. V Žalmu 86,16 se jí zaštiťuje jako oporou k vyprošení si Boží pomoci; je jediným svého druhu v celé knize zbývajících Žalmů. Musel si být v prosbě k Bohu jist tím, že tato zmínka bude mít účinný dosah, že odkaz na svou matku Boha obměkčí a tudíž si musel být vědom její vyvolenosti.

Davidův pohanský původ by určoval psychologii jeho chování od počátku jeho života už z dětství. Matkou byl patrně vychován bez ohledu na názory rodiny, která ho nenáviděla, a pronásledovala jako levobočka či parazita. A právě tato pozice, tento status rodinného vyvržence mu dodal sílu a stal se psychicky „odolným“ k čemukoli, co bylo pro Židy svaté. Židé si nekladli otázky: Jak to, že Bohu nevadí nic, cokoli učinil? Máme se chovat jako David? Ale odpovídají si: Kdokoli by tak činil z nás, byl by smeten Božím hněvem. Nekladli si před oči původ Davida prostřednictvím jeho matky, protože nebyl nikde zmíněn. Je faktem, že Bůh v rozsahu Písma Davida netrestá a nedotklo se ho nic. Hněv dopadá na lid.

Ale bylo to nepochybně od jeho matky, že mladý David získal odvahu čelit svým protivníkům. Od chvíle, kdy se narodil, a během jeho nejútlejších let, to byla Nitzevet, kdo ho svým příkladem naučila základní lekci o oceňování důstojnosti každého jednotlivce a zdržení se ztrapňování druhého, bez ohledu na osobní důsledky. Byla to ona, kdo projevila tichou, ale stoickou statečnost a důstojnost, tváří v tvář nejtěžším těžkostem...

Dějinný přesah pověsti o Nitzevet

Přestože slova Chany Weisbergové jsou více než pravdivá, pokud se týče charakteru vyobrazení povahy a osobnosti Nitzevetiny jako takové, lidová představivost čerpající z negace, jakou je zatajení jejího jména, vykresluje Davidovu matku opět jako hříšnici, a to až daleko za hranice Izraele, přičemž nečerpá z jakkoli relevantních historických podkladů, s výjimkou představivosti samé. V bakalářské práci Univerzity Karlovy Evangelické teologické fakulty O víře a pověře v moravské lidové písni, vysvětluje student podstatu legendy vzešlé z katolické fabulace o matce Davidově:

O Davide, Davide, Tvoja matička v pekle je. (O Davide, со děláš, Svoju matičku v pekle máš.)

Píseň je delší a epicky vyvěrá v záchranu Davidovy matky z pekla, kam se její syn odebere za ní a hraje na housle jako Orfeus zachraňující Eurydiku. Fabulát je bezcenným a triviálním ponížením ženy, jejíž umístění do pekla má podklad jen v negaci její bezejmennosti: Máme tu poměrně skromně vylíčený, ale napínavý, až epický příběh, ve kterém figuruje postava ze starého zákona, král David, Maria, tedy nejspíše panna Maria, duše zemřelých a Ďábel. Všichni aktéři se objevují buď ve starém, nebo novém zákoně, netoliko ovšem takové vyprávění. V bakalářském provedení student upřesňuje: Na druhou stranu podle ortodoxní věrouky po smrti měl být v pekle i sám David, odtud jej měl vyvést ven Ježíš Kristus spolu se všemi patriarchy, tedy by mohla být teoreticky vyvedena. Děj písně se odehrává na tomto světě (tudíž tu lučinu může vypravěč znát) za života Davida v něm a skutečně ho navštěvuje panenka Maria, protože se řídí logikou vlastní příběhům. Náš příběh se pak odehrává kdesi a kdysi vytrženě z kauzality a souvislostí našeho světa, tedy in illo tempore. Mohlo by se zdát, že sv. David v této písni poněkud „překračuje své kompetence“, když přivádí někoho zpět z onoho světa a podobně i Marie, která se mu zjevuje a pomáhá mu tak vůbec své „spasitelské“ dílo uskutečnit.

V rozsahu výkladu nikde nezaznívá důvodnost fabulátu a existence písně může být opřena pouze o představivost. Je však významnou písní lidové tvořivosti, z níž vyvěrá pokračování snahy řešit osobu Nitzevet, matku Davidovu:

Přitom Davidova matka, jejíž existence sice nutně předpokládáme, není přece v bibli nikde jmenována. (Podle Talmudu se však jmenovala Nitzevet.). Dalo by se odpovědět, že mu matka byla ze všech nejdražší. Navíc záchrana manželky se u krále Davida jeví jako poměrně problematická, už jen z toho důvodu, že jich pojal vícero, dále ne se všemi měl zcela ideální vztah, například Míkal, dcera krále Saula jím pohrdala od jisté chvíle až do smrti. Tedy kdyby se David vydal zachraňovat manželku, musel by si zvolit jednu, což by třeba nebylo spravedlivé vůči ostatním, anebo by se jeho návštěvy podsvětí staly rutinou nedůstojnou jak jej, tak instituce podsvětí. Nicméně jsou to pouze spekulace.

Důvodnost písně se snaží vysvětlit: do jaké míry působí zatajení jména matky Davidovy a její osobnosti v celém rozsahu Písma vznik legend. Ani zde však nevysvětluje, proč autor písně umísťuje Nitzevetu do pekla:

Někteří psychologizující interpretátoři by mohli hledat v počínání hrdiny nezdravou fixaci na matku a náklonnost, oidipovský komplex sahající až do záhrobí, nebo jen neschopnost vyrovnat se s její smrtí. Není však snad přitom nesprávné tvrdit, že narativ, který nám píseň ve svém dochovaném tvaru poskytuje, svědčí nejvíce o hluboké synovské lásce k matce, která neváhá podstoupit jakkoli bizarní peripetie, aby prospěla milovanému člověku zažívajícímu trápení, byť je text písně v jistém napětí s pravověřím. V případě moravské balady Sv. David shledáváme tedy zajímavou kombinaci motivů biblických a obecně křesťanských s motivy antickými, jde o pozoruhodnou synkrezi, kdy král David sám zpěvák a hudebník přijal hlavní úlohu v příběhu o pěvci a hudebníku Orfeovi, jehož tím v sobě absorboval.

Nakonec dochází k alespoň jakémusi závěru, naznačujícímu důvodnost vzniku legendy, totiž, že matka Davida Nitzeveta byla zlá, (srv. Eliabův výrok vůči Davidovi, Ty jsi zlý; shora, – pozn.) ale v čem a nebo proč k této pro píseň výchozí úsudečnosti autor dospívá, není opět vysvětleno:

Originálním motivem v písni je chování ostatních dušiček, které vyvíjejí z vlastní iniciativy aktivitu a to poměrně zápornou. Nepřejí tomu, aby duše matky vyšla z pekel, ale přejí si naopak, aby s nimi dále muka sdílela. Pekelná muka jsou už ze své podstaty hrozná a navíc trvají věčně, katolická tradice si v jistých obdobích obzvláště libovala v jejich barvitém vykreslování. Mnohde podle svědků o velkých těžkostech svého pobytu na věčnosti svědčili pouze duše z očistce, které měly navíc naději, že jejich očišťování jednou skončí. Proto nás nesmí chování dušiček v pekle překvapit o nic méně, než dřívější recipienty této písně, kteří navíc k tomu věděli, že peklo obývají duše těch, kdo byli zlí už za svého života.

Autor písně umožnil svým představám jen pokus o záchranu světice pod Davidovým synovským doprovodem, ale záchranu jako takovou nenaznačil, spíš naopak:

Nakonec, když je Davidova matka zachráněna, žádá jej Ďábel, aby alespoň vstoupil do jeho služeb a hrál „svaté písničky“, z čehož lze soudit, že zcela vážně uznává Davidovo prvenství na poli hudby. Zda král David nabídku přijal, nebo i s matkou odešel a zda se mu na rozdíl od Orfea podařilo zesnulou duši úspěšně vyvést na tento svět a porušit tak zákon smrti se z textu písně nedovídáme. Končí totiž na tomto místě, vykresluje nám tedy okamžik hudebníkova triumfu a neobírá se tím, co přijde dál. A možná je to tak pro vyznění celé písně dobře. (Ostatně, i kdyby se jim oběma hypoteticky podařilo vyjít z pekel, stejně by, alespoň podle ortodoxní křesťanské věrouky, stejně po nějaké době života na zemi opět skončili v pekle, kde by setrvali až do Kristova sestupu do pekel a jeho zmrtvýchvstání. Jsou však i výjimky jako Henoch a Elijáš, kteří byli vzati na nebesa již dříve. Nikodémovo evangelium, líčící Kristův sestup do pekel, však umisťuje Davida do podsvětí po bok Abrahama a Izajáše.

Zde se student ptá na důvod: Při srovnání s mýtem o sestupu Orfeově by leckomu mohla přijít na mysl otázka, proč na rozdíl od Thráka Orfea zachraňujícího manželku zachraňuje Izraelec David matku?

Ale odpověď nenachází, kromě již zmíněné výše, že David svou matku miloval, ale důvod, proč vůbec musel matku zachraňovat, nám schází; od počátku až do konce. A opora pro její odsouzení do pekla, v písni neexistuje, vyjma snad – pokud se autor přidržel – katolické či jiné křesťanské dogmatiky.