Wikipedie

Neronův cirkus

Neronův cirkus (latinsky Circus Gai et Neroni, též Circus Vaticanus)[1] bylo venkovní sportoviště (cirkus) v antickém Římě, které se nacházelo na pravém břehu řeky Tibery přibližně v prostoru dnešní baziliky svatého Petra ve Vatikánu. Antická stavba byla výstavbou baziliky zcela zničena. Jejím jediným pozůstatkem je obelisk egyptského původu, přesunutý v 16. století do středu Svatopetrského náměstí.

Rekonstrukce vzhledu Neronova cirku

Dějiny

editovat

Neronův cirkus byl vystavěn v místě, zvaném Vatikánské pole (latinsky Campus Vaticanus nebo Ager Vaticanus)[2] pod Vatikánským pahorkem (latinsky Mons Vaticanus), které se rozkládalo v těsném sousedství starověkého Říma, ale ještě v dobách pozdního císařství zůstávalo vně Aurelianových hradeb.[3] Tato bažinatá oblast na pravém břehu Tibery byla tradičně vnímána jako nezdravá, nebezpečná a zlověstná.[4] Její špatnou pověst zaznamenal Tacitus ještě v roce 69, když popisoval osud severní armády, jež dorazila do Říma, aby instalovala císaře Vitellia: „Velká část armády se utábořila v nezdravých okresech Vatikánu, což mělo za následek mnoho úmrtí mezi běžnými vojáky. Neschopnost Galů a Germánů snášet teplé počasí vedla k tomu, že dychtivě pili z místního potoka, a stali se snadnou kořistí nemoci“.[5]

V té době se však již pod Vatikánským pahorkem nacházely okázalé zahrady se soukromou rezidencí (latinsky Horti Agrippinae), které zde nechala vybudovat římská patricijka Agrippina starší.[6] Rozkládaly se přibližně v prostoru mezi dnešní nemocnicí Santo Spirito (italsky Ospedale di Santo Spirito) a Svatopetrským náměstím.[7] Nálezy olověného vodovodního potrubí s nápisem „Iulia Augusta“ v prostoru ulice Piazza Pia ovšem naznačují, že o vysušení mokřadů a o jejich přeměnu na patricijské zahrady usilovala již dříve Livia Drusilla (zvaná též Julia Augusta), manželka císaře Augusta a babička Agrippinina manžela Germanica.[8] Podle archeologických výzkumů z let 1959 a 1999 se zde nacházely nákladné stavby, vybavené architektonickými prvky z nejrůznějších druhů mramoru, bohatě zdobeného řezbami a místy i polychromní malbou. Stěny byly opatřeny freskami s motivy stromů, ptáků, květin i stylizované architektury.[9][10][11]

Pozemky zdědil roku 33 n. l. Agrippinin syn, císař Caligula, který zde přímo nad břehem Tibery, v místech dnešní ulice Piazza Pio vystavěl rozlehlou terasu s monumentálním portikem, poskytujícím výhled na řeku i na celý Řím.[8][12][13] Na opačné straně zahrad zahájil v roce 40 n. l. stavbu soukromé arény pro závody vozatajů. Proslavil ji však až o 20 let později císař Nero, proto bývá označována jako Neronův cirkus, případně je nazývána jmény obou vládců jako Circus Gai et Neronis.[1]

  •  
    Horti Aggripinae a Neronův cirkus na mapě antického Říma
  •  
    Via Cornelia při severní zdi Neronova cirku na mapě antického Říma
  •  
    Starší rekonstrukce umístění Neronova cirku v prostoru Baziliky svatého Petra (1893–1901)
  •  
    Současná rekonstrukce umístění Neronova cirku v prostoru Baziliky svatého Petra
  •  
    Vatikánský obelisk na původním místě před přesunem na Svatopetrské náměstí (1532–1536)
  •  
    Rekonstrukce Neronova cirku na mapě z roku 1561

V roce 65 n. l. se cirkus stal místem mučení a masových poprav křesťanů, kteří byli obviněni z Velkého požáru Říma.[4][14] Právě při této příležitosti zde měl být ukřižován též svatý Petr. Jeho ostatky pak byly uloženy nedaleko, na hřbitově podél cesty Via Cornelia při severní zdi Neronova cirku.[15]

 
Rekonstrukce původního vzhledu baziliky s obeliskem a kruhovými mauzolei v místě Neronova cirku (Henry William Brewer, 1891)

V polovině 2. století již cirkus nesloužil svému původnímu účelu a pomalu chátral. V jeho severním sousedství však i nadále fungoval hřbitov, který se pomalu začal rozšiřovat do prostoru zanikající arény.[16] Využívali jej pohané i první křesťané. Současně s nimi Vatikánský pahorek navštěvovali vyznavači bohyně Kybelé, jejíž svatyně tu vznikla nejpozději ve 2. století. Ačkoliv dosud nebyl nalezen centrální bod tohoto kultovního místa, jeho existenci dokládají nálezy obětních oltářů v prostoru Vatikánu.[16]

K velké změně došlo po roce 324, kdy byla severní část cirku včetně přilehlého pohřebiště zahrnuta do prostoru, určeného ke stavbě první svatopetrské baziliky nad hrobem sv. Petra.[15] Terén byl před stavbou navýšen až o 3 metry, takže hřbitov zůstal z velké části nepoškozený pod podlahou baziliky.[16][17]

Pozůstatky Neronova cirku byly dobře patrné ještě na počátku 17. století, než byly zcela převrstveny monumentální, raně barokní přestavbou Svatopetrské baziliky.[1]

 
Označení původního umístění obelisku v dlažbě na Piazza dei Protomartiri Romani

Popis

editovat

Cirkus měl podle popisů ze 17. století, kdy byl ještě částečně dochován, šířku nejméně 90 m a délku alespoň 161 m. Jeho delší osa probíhala ve směru východ – západ.[1] Vchod do objektu a stání pro závodící vozy (carceres) se měly nacházet na východě, kde je v nárožích doplňovaly dvě věže. Střed arény (spina) vyznačoval mohutný žulový obelisk, dovezený na příkaz Caliguly z egyptského města Héliopolis (též Iunu).[16][18] Jedná se o obelisk, který dnes stojí ve středu Svatopetrského náměstí, kam byl přemístěn v roce 1586 na příkaz papeže Sixta V.[16] Místo jeho původního umístění je dosud vyznačeno v dlažbě na Piazza dei Protomartiri jižně od baziliky svatého Petra.

Odkazy

editovat

Reference

editovat
  1. ↑ a b c d PLATNER, Samuel Ball; ASHBY, Thomas. A Topographical Dictionary of Ancient Rome. 1. vyd. Londýn: Oxford University Press, 1929. Dostupné online. S. 113–114. 
  2. ↑ Vaticanus Ager. www.digitalaugustanrome.org [online]. [cit. 2023-04-04]. Dostupné online. 
  3. ↑ Školní Atlas světových dějin, Kartografie n.p. Praha 1978, str. 9, mapa g
  4. ↑ a b PRESICCE, Claudio Parisi; PETACCO, Laura. Trasformazioni urbane e memoria collettiva: l'area vaticana, la Spina e via della Conciliazione. In: PRESICCE, Claudio Parisi; PETACCO, Laura. La Spina: Dall’agro vaticano a via della Conciliazione. Řím: Gangemi editore SpA international publishing, 2016. S. 11–18.
  5. ↑ TACITUS, Publius Cornelius. Z dějin císařského Říma. Praha: Svoboda, 1976. 473 s. S. 141. 
  6. ↑ PLATNER, Samuel Ball; ASHBY, Thomas. A Topographical Dictionary of Ancient Rome. 1. vyd. Londýn: Oxford University Press, 1929. Dostupné online. S. 265. 
  7. ↑ LIVERANI, Paolo. I giardini imperiali di Roma. In: DI PASQUALE, G.; PAOLUCCI, F. Il giardino antico da Babilonia a Roma. Scienza, arte e natura. Firenze: [s.n.], 2007. S. 86–97.
  8. ↑ a b CAPITALE, Redazione La. Scavi in piazza Pia, emerso il portico di Caligola. La Capitale [online]. 2024-07-04 [cit. 2024-08-08]. Dostupné online. (italsky) 
  9. ↑ HORTI DI AGRIPPINA - HORTI AGRIPPINAE. romanoimpero.com [online]. [cit. 2024-08-08]. Dostupné online. 
  10. ↑ VILLA DI AGRIPPINA MAGGIORE (al Gianicolo). romanoimpero.com [online]. [cit. 2024-08-08]. Dostupné online. 
  11. ↑ DE ANGELIS D'OSSAT, Matilde. I colori del fasto. La domus del Gianicolo e i suoi marmi. 1. vyd. Řím: Electa, 2006. 139 s. ISBN 978-8837041793. 
  12. ↑ Rome, remains of Caligula's garden discovered under Piazza Pia. www.finestresullarte.info [online]. [cit. 2024-08-08]. Dostupné online. (anglicky) 
  13. ↑ Hidden wonders: Archaeological finds on Vatican Radio's doorstep - Vatican News. www.vaticannews.va [online]. 2024-07-05 [cit. 2024-08-08]. Dostupné online. (anglicky) 
  14. ↑ TACITUS, Publius Cornelius. Letopisy. Praha: Svoboda, 1975. 554 s. S. 434–435. 
  15. ↑ a b LacusCurtius • Rodolfo Lanciani — Pagan and Christian Rome — Chapter 3. penelope.uchicago.edu [online]. [cit. 2024-12-08]. Dostupné online. 
  16. ↑ a b c d e LIVERANI, Paolo. Un destino di marginalità: storia e topografia dell’area vaticana nell’antichità. In: PRESICCE, Claudio Parisi; PETACCO, Laura. La Spina: Dall’agro vaticano a via della Conciliazione. Řím: Gangemi editore SpA international publishing, 2016. S. 21–30.
  17. ↑ The Vatican Necropolis - Scavi. stpetersbasilica.info [online]. [cit. 2024-12-08]. Dostupné online. 
  18. ↑ PLATNER, Samuel Ball; ASHBY, Thomas. A Topographical Dictionary of Ancient Rome. 1. vyd. Londýn: Oxford University Press, 1929. Dostupné online. S. 370–371. 

Související stránky

editovat

Externí odkazy

editovat
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Neronův_cirkus&oldid=24489277“