Nakloněná rovina je jednoduchý stroj, jehož jedinou částí je rovina nakloněná vzhledem k vodorovnému směru, po níž se pohybuje těleso.

Nakloněná rovina – náčrtek s popisem podle vzorce:

Specifickou formou nakloněné roviny je závit šroubu představující nakloněnou rovinu navinutou na válec. Také klín představuje v podstatě variantu nakloněné roviny.

Nakloněná rovina zmenší sílu potřebnou ke zvednutí tělesa (břemene). Velikost potřebné síly závisí na sklonu roviny, neboli na poměru délky k výšce nakloněné roviny. Nezmenšuje však množství práce potřebné k vykonání pohybu.

Odvození základních vztahů

editovat

Síly lze rozkládat. Rozložením tíhové síly FG vzniknou dvě síly navzájem kolmé, které lze označit F1 a Fn.

Jejich zobrazením vznikne obdélník, jehož úhlopříčkou (výslednicí) je právě tíhová síla FG.

Na těleso působí sil hned několik:

  • První síla F1 se snaží posouvat (sklouznout) těleso dolů po nakloněné rovině, přičemž její velikost je dána vztahem

 

kde FG je tíhová síla tělesa daná vztahem:  , přičemž m je hmotnost tělesa a g tíhové zrychlení.

  • Druhá síla Fn je síla přítlačná (normálová), která tlačí těleso proti podložce, tedy kolmo k nakloněné rovině. Její velikost je

 

  • Síla třecí Ft způsobuje tření a zabraňuje tělesu posouvat se tak rychle. Její velikost se vypočítá jako

 

neboli (po dosazení z předchozího odvození)  

kde Fn je síla přítlačná a f součinitel smykového tření.

Zrychlení na nakloněné rovině

editovat

Známe tedy tyto síly:

 

 , respektive  

Tyto síly jsou důležité, protože F1 chce těleso posunout šikmo dolů po nakloněné rovině, zatímco Ft tomu zabraňuje.

Pro zjištění výsledné síly platí vztah

 

po dosazení:

 

Na pravé straně lze vytknou FG:

 

Podle druhého Newtonova zákona platí, že síla je rovna součinu hmotnosti a zrychlení:

 

Po vydělení celé rovnice hodnotou m se získá výsledný vztah:

 

Odvození velikosti zrychlení na nakloněné rovině

editovat

Pokud se má těleso pohybovat, musí mít zrychlení, které musí být nenulové aby těleso zrychlovalo nebo zpomalovalo. Pokud je zrychlení nulové, pohybuje se těleso konstantní rychlostí (v praxi kvůli tření nemožné).

Předchozí vzorec je součin, a ten je roven nule tehdy, pokud je jeden z činitelů nula. Je zřejmé, že tíhové zrychlení být nula nemůže (g=9,81 m/s2)

znamená to tedy, že

 

Přičteme f × cos α

 

vydělíme cos α

  respektive   převedeme složený zlomek na součin   a zkrátíme

a protože tangenta úhlu je definována jako  , tak dostane kýžený vztah

 

Závislost tangenty úhlu na zrychlení

editovat

je tedy zřejmé, že   odpovídá  , protože když bude součinitel smykového tření velmi malý, bude zrychlení větší.

Mohou nastat tyto případy:

  1.   neboli   těleso zrychluje (f ho neudrží)
  2.   neboli   těleso je v klidu (f ho těsně udrží) nebo v rovnoměrném pohybu
  3.   neboli   těleso je v klidu (stojí, protože f ho udrží) nebo při udělení rychlosti bude zpomalovat (f je velké)

Historie zkoumání nakloněné roviny

editovat

Jordanus Nemorarius (nebo také Jordanus de Nemore) již ve 13. století zkoumal problémy statiky a v díle De ratione ponderis konstatoval, že tlak tělesa ležícího na nakloněné rovině je tím menší, čím je větší náklon roviny.[1] Tím již částečně předjímal představu rozkladu síly do složek, kterou s geniální intuicí prozkoumal a plně uplatnil až holandský renesanční matematik Simon Stevin, známý jako Simon z Brugg[2], který zavedl pojem silový rovnoběžník.[2][3]

Velký význam pro mechaniku měly Galileovy pokusy z přelomu 16. a 17. století s válením koulí v hladkých žlábcích na nakloněné rovině, tzv. "Galileův padostroj". Tyto pokusy umožnily studium rovnoměrně zrychleného pohybu, snadnější určení tíhového zrychlení než při volném pádu, a také zjištění, že stejně těžkým tělesům uděluje stejná síla stejné zrychlení.[4]

Reference

editovat
  1. Ivan Štol, Dějiny fyziky, Prometheus s.r.o., Praha 2011, dotisk 1. vydání, str. 115
  2. a b Felix R. Paturi, Kronika techniky, Fortuna print, spol s r.o., Praha 1993,1. české vydání, str. 109
  3. Max von Laue, Dějiny fyziky, malá moderní encyklopedie, Orbis, Praha 1959,nákl. 17000,1.vydání, str. 19,20
  4. Ivan Štol, Dějiny fyziky, Prometheus s.r.o., Praha 2011, dotisk 1. vydání, str. 148

Související články

editovat

Externí odkazy

editovat