Mystéria

Mysterijní náboženství, posvátná mystéria či jenom mystéria byly náboženské školy řecko-římského světa, jejichž učení bylo vyhrazeno pouze zasvěceným (mystai). Hlavním znakem tohoto náboženství je mlčenlivost ohledně iniciačního rituálu a rituální praxe, kteréžto nemohou být zjeveny člověku mimo kult. Nejznámější mystéria antického světa byla eleusínská mystéria, která svým stářím předcházela dokonce i temné období. Mysterijní školy vzkvétaly během pozdního starověku; Julianus Apostata (4. st.) je znám tím, že byl zasvěcen hned do tří odlišných mystérií – obzvláště do Mithrova kultu.

Justin Mučedník ve 2. století otevřeně poznamenal, že tyto kulty jsou „démonické imitace“ pravé víry a že „ďáblové, napodobujíce to, co bylo řečeno Mojžíšem, tvrdí, že Proserpina byla dcera Jupitera a podněcovali lidi k tomu, aby vytvořili její podobiznu jménem Koré“ (První apologie). Mezi 1. a 4. stoletím křesťanství stálo v přímé opozici k přívržencům mysterijních škol.

Definice

Pojem mystérium (latinsky mysterium) vychází z řeckého mysterion, tedy „tajný rituál“ či „tajné učení“. Jedinec následující mystéria byl zván mystes, tedy „ten, který byl zasvěcen“. Tento výraz byl odvozen ze slovesa myein, „zavřít, uzavřít“, v odkazu na tajemství (zavření „očí a úst“) nebo na to, že jedině zasvěcencům bylo dovoleno sledovat a účastnit se rituálů. Mystéria byla tedy školou, ve které všechny náboženské funkce byly uzavřeny nezasvěceným a ve které byl vnitřní chod držen v tajnosti před vnějším světem.

Charakteristika

Mithras obětující býka, tzv. „tauroktonie“

Mysterijní náboženství tvoří jeden ze tří typů helénistického náboženství, přičemž druhým typem byl císařský kult či regionální náboženství (podle národa nebo státu) a třetím typem bylo filosofické náboženství, jako např. novoplatonismus. To je také reflektováno Varronovým rozčleněním teologie na tři části: civilní/politická teologie (týkající se státního náboženství a jeho stabilizačního vlivu na společnost), přirozená teologie (filosofické spekulace ohledně podstaty božského) a mystická teologie (zaměřená na mýtus a rituál).

Orfeus obklopený zvířaty (Regionální archeologické muzeum v Palermu)

Mystéria spíše doplňovala občanské náboženství, než aby s ním soupeřila. Jedinec mohl jednoduše pozorovat rituály státního náboženství, být zasvěcen do jednoho či více mystérií a zároveň být stoupencem určité filosofické školy. Na rozdíl od veřejných rituálů či civilního náboženství, na nichž se předpokládala účast všech členů společnosti, zasvěcení do mystérií bylo v rámci řecko-římského polyteismu dobrovolné. Mnoho aspektů lidového náboženství se v rámci mystérií znovu opakuje, jako např. oběti, rituální pokrmy, rituální očista atd., pouze s tím rozdílem, že se odehrávaly v tajnosti a byly určeny jen úzkému kruhu zasvěcenců. To má značný význam v kontextu raného pronásledování křesťanů. Křesťanství bylo římskou vládnoucí skupinou považováno za zcela nepřijatelné, ne kvůli svým principům a zásadám, ale kvůli tomu, že se raní křesťané rozhodli považovat svoji víru za překážku v účasti na císařském kultu, což bylo římskou vládnoucí vrstvou vnímáno jako podvratná činnost.

Mysterijní školy nabízely možnost, jako zachovat starobylé náboženské rituály a máme důvod domnívat se, že byly velmi konservativní. Eleusínská mystéria přetrvala více než tisíciletí a zatímco se během této doby rituály veřejného náboženství značně změnily, od náboženství doby bronzové, přes dobu železnou, k hrdinskému kultu helénistického období, až k císařskému kultu římské doby, rituál mystérií zůstal, podle toho co víme, nezměněn.

Z tohoto důvodu je možné se domnívat, že starší řecká mystéria odrážela některé určité aspekty indoevropského náboženství, s paralelou v indo-íránském náboženství. Mysterijní školy řecko-římského světa zahrnují eleusínská mystéria, dionýská mystéria a orfická mystéria. Někteří z mnoha bohů, kteří byli Římany převzati z jiných kultur, byli také uctíváni v rámci mystérií, jako například egyptská Eset, perský Mithras, thrácký Sabazius a fryžská Kybelé.

Pozdější vliv

V 19. a na počátku 20. st. byly mysterijní školy předmětem fascinace německých a francouzských učenců. Tato literatura měla ohromný význam na evropskou kulturu v pozdním 19. st. Psychiatr a psychoanalytik Carl Gustav Jung si z této literatury vypůjčil řadu metafor, aby přeformuloval svoje teorie a založil na nich své charismatické hnutí.

Mysterijní školy

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Greco-Roman mysteries na anglické Wikipedii.

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Mystéria na Wikimedia Commons