Minimalismus (hudba)

Periody, etapy a hnutí západní klasické hudby
	Rané období;
	Středověk asi 500–1420;
	Ars antiqua asi 1170–1310;
	Ars nova asi 1310–1377;
	Ars subtilior asi 1360–1420;
	Renesance asi 1400–1600;
	Období pratica comune (melodicko-harmonická perioda);
	Baroko asi 1600–1750;
	Galantní styl asi 1720–1780;
	Pocitový styl asi 1740–1790;
	Klasicismus asi 1750–1820;
	Mannheimská škola asi 1740–1780;
	Sturm und Drang asi 1770–1780;
	Romantismus asi 1800–1909;
	Od konce 19. století do 20. a 21. století;
	Modernismus asi 1890–1980;
	Impresionismus asi 1890–1930;
	Postromantismus asi 1890–1930;
	Modernistický nacionalismus asi 1890–1990;
	Expresionismus asi 1900–1930;
	Druhá vídeňská škola asi 1900–1970;
	Neoklasicismus asi 1920–1950;
	Serialismus asi 1920–1980;
	Postmoderna asi od 1930;
	Neoromantismus asi od 1930;
	Současná hudba asi od 1950;
	Experimentalismus asi od 1950;
	Minimalismus asi od 1960;
	Postminimalismus asi od 1980;

Hudební minimalismus (též minimální či minimalistická hudba) je relativně moderní skladebná technika, velmi oblíbená skladateli v 60. - 70. letech 20. století. Původně se inspirovala ve výtvarném umění 50. let, především americké malířství (tzv. minimal art). Tento směr byl také aplikován v architektuře, designu, sochařství i filozofii. Je však třeba zdůraznit, že minimalismus v hudbě má jen formální příbuznost se stejným směrem v ostatních druzích umění, což asi je též důvodem, proč jeho skladatelé nemají mnohdy tento název v lásce a používají raději označení repetitivní, strukturální, modulární nebo periodická hudba.

Termín minimalistická hudba použil poprvé Michael Nyman v roce 1968. Minimální ovšem neznamená malé množství not nebo krátké trvání skladeb. Podle La Monte Younga se termín minimální týká záměrně použitého omezeného množství prostředků, například rytmických, harmonických nebo melodických prvků.

Charakteristika

Obecně je minimalismus uměleckým směrem, kde je dílo jakoby utkáváno z elementárních atributů, používá jednoduchou geometrickou formu a je prezentováno jakoby nezúčastněně. Vznik tohoto směru se přikládá reakci na ryze subjektivní pojetí abstraktního expresionismu. Hudební minimalismus lze vykládat jako reakci na přílišnou komplikovanost hudby poloviny 20. století, u níž je mnohdy tok hudby nesouvislý a vnitřní organizace skladby je při poslechu nezřetelná.

Definovat minimalistickou hudbu je obtížné. Lze však najít některé charakteristické prvky, z nichž alespoň některé jsou obsaženy snad v každé skladbě, kterou lze označit za minimalistickou. Pouhá přítomnost těchto prvků však ještě nemusí znamenat, že se o minimalistickou skladbu opravdu jedná.

Podle Johna Adamse jsou pro minimalistickou hudbu charakteristické tonální harmonie a pomalý harmonický vývoj, pravidelný rytmický puls a stavba rozsáhlých struktur z malých buněk.

V klasické hudbě jsou pro minimalismus typické následující vlastnosti:

výrazná repetitivnost (používají se mnohokrát opakované, většinou krátké rify či fráze)
minimální variace na dané téma po velmi dlouhý časový interval
setrvávání na monotónní hladině s použitím ambientních zvuků nebo velmi prolongovaných tónů
důraz na výrazně konsonantní a neměnnou harmonii
prakticky neměnný rytmus skladby
statická instrumentace

Lze však najít i mnoho výjimek. Některé minimalistické skladby využívající dvanáctitónových řad, podobně jako dodekafonie. Někdy zcela chybí nebo je potlačena rytmická složka hudby.

Pro minimalistickou hudbu bývá charakteristická určitá statičnost, setrvačný pohyb, až meditativnost v celkovém výrazu skladby. Většina „klasických“ minimalistických skladeb má zřetelnou vnitřní strukturu, kterou lze snadno poslechem identifikovat. V rozsáhlých minimalistických skladbách jsou dobře patrné i drobné melodické, harmonické a rytmické změny. Minimální hudba někdy využívá nové zvukové možnosti elektronických nástrojů nebo používá elektronické manipulace se zvukovým materiálem, podobně jako např. konkrétní hudba. Mnoho skladeb však bylo vytvořeno pro klasické nástroje a minimalistická hudba může být hrána v jakémkoli obsazení. Některé minimalistické skladby jsou vytvořeny jako vyvíjející se proces a lze je proto považovat za jistou formu algoritmické kompozice.

Častou inspirací minimalistických skladatelů hudba mimoevropská, především africká polyrytmika, hudba indická a tibetská nebo indonéský gamelan.

Nejvýznamnější skladatelé

Minimalistické prvky použil v několika skladbách Erik Satie. Například skladbu Vexations z roku 1893 tvoří 840 krát opakovaná krátká pasáž. Dlouhodobého opakování melodických frází použil v roce 1951 ve skladbě Structures pro smyčcový kvartet Morton Feldman.

První typicky minimalistické skladby se objevují na přelomu 50. a 60. let a toto období je také považováno za počátek minimalizmu a nástup tzv. americké minimalistické školy. Jejím zakladatelem je La Monte Young. Ve svých kompozicích a zvukových instalacích často pracoval s velmi dlouhými statickými tóny a souzvuky, vycházející z různých druhů čistého ladění.

Na některé práce La Monte Younga navazuje Terry Riley, k jehož nejznámějším skladbám patří In C z roku 1964.

Patrně nejvýznamnějším představitelem americké minimalistické školy je Steve Reich, který začal minimalistické skladby komponovat na počátku 60. let. Experimentoval s transformací magnetofonového záznamu (It's Gonna Rain, Come Out) a také s posouvajícími se a rotujícími motivy, tvořícími interferující zvukové struktury, které vznikají v důsledku asynchronních fázových posunů při opakovaní identického zvukového materiálu, hraného živě nebo reprodukovaného z magnetového záznamu (Violin Phase, Six Pianos, Clapping). Ve svých skladbách používal též aditivní princip - postupně prodlužované tóny jediného akordu (Four Organs), melodická a rytmická ostináta (Drumming) a další postupy.

Posledním z „klasických“ představitelů americké minimalistické školy je Philip Glass. Od sedmdesátých let ve svých skladbách používá prvky jako ostinátní opakování současně znějících motivů odlišných délek, vytvářející polyrytmickou strukturu nebo aditivní princip - postupné prodlužování nebo zkracování frází, měnící rytmický a melodický obsah. Ke skladbám z raného období patří Music in Fifths, Music in Similar Motion, Music With Changing Parts, Music In Twelve Parts, Northstar, opera Einstein On The Beach ad. Jeho pozdější tvorba zahrnuje hudbu komorní, orchestrální, vokální, operní, scénickou i filmovou.

Dalšími známými skladateli-minimalisty jsou např. John Adams, Michael Nyman, Louis Andriessen, Michael Galasso, István Márta, Frederic Rzewski, Michael Gordon, David Lang, Tony Conrad či Gavin Bryars. Minimalistické postupy lze najít i v dílech skladatelů jako jsou např. Henryk Górecki či Arvo Pärt.

Za konec „klasického“ období minimalismu bývá označován začátek 80. let. Skladatelé následujícího období jsou označováni jako „postminimalisté“.

Hudební minimalismus je některými svými postupy občas velmi příbuzný elektronické hudbě a jejímu kompozičnímu stylu. Minimalismus pronikl i do rockové a alternativní hudby (Laurie Anderson, Nick Mason, Jon Hassell, Urban Sax). Objevuje se i u kytaristy na pomezí akustiky a elektroniky Dominica Frasca, nazývaného "Van Halen for Eggheads".

K minimalismu v hudbě lze přiřadit i hudbu ambientní (Brian Eno), která taktéž pracuje s repetitivními strukturami a jejich variacemi, i když poněkud odlišným způsobem. Prvky charakteristické pro minimalismus lze najít i v současné taneční hudbě.

Výběr diskografie

Maximum Minimalists - John Adams, Philip Glass, Steve Reich, Terry Riley (San Francisco Symphony Orchestra, Kronos Quartet) - CD
Minimalist - Adams, Glass, Reich, Heath
The Essential Philip Glass (Glass Ensemble, New York City Opera Orchestra) - CD
Steve Reich: Works 1965-1995 - (Steve Reich, Nurit Tilles, Edmund Niemann, Hague Percussion Ensemble), vydavatelství: Nonesuch (CD box)

Související články

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu minimalismus na Wikimedia Commons

Periody, etapy a hnutí západní klasické hudby
Rané období
Středověk asi 500–1420
Ars antiqua asi 1170–1310
Ars nova asi 1310–1377
Ars subtilior asi 1360–1420
Renesance asi 1400–1600
Období pratica comune (melodicko-harmonická perioda)
Baroko asi 1600–1750
Galantní styl asi 1720–1780
Pocitový styl asi 1740–1790
Klasicismus asi 1750–1820
Mannheimská škola asi 1740–1780
Sturm und Drang asi 1770–1780
Romantismus asi 1800–1909
Od konce 19. století do 20. a 21. století
Modernismus asi 1890–1980
Impresionismus asi 1890–1930
Postromantismus asi 1890–1930
Modernistický nacionalismus asi 1890–1990
Expresionismus asi 1900–1930
Druhá vídeňská škola asi 1900–1970
Neoklasicismus asi 1920–1950
Serialismus asi 1920–1980
Postmoderna asi od 1930
Neoromantismus asi od 1930
Současná hudba asi od 1950
Experimentalismus asi od 1950
Minimalismus asi od 1960
Postminimalismus asi od 1980