Mexická válka za nezávislost
Mexická válka za nezávislost probíhala v letech 1810–1821 a obyvatelé místokrálovství Nového Španělska na jejím konci získali v nově vzniklém Mexickém císařství povstalci požadovanou nezávislost na Španělsku. Probíhala v době, kdy bylo Španělsko v Evropě oslabeno jak napoleonskými válkami, zejména Španělskou válkou za nezávislost, tak vnitřní politickou krizí, a nezávislost získala v rámci hispanoamerických válek za nezávislost i řada dalších jeho kolonií.
| Mexická válka za nezávislost | |||
|---|---|---|---|
| konflikt: Hispanoamerické války za nezávislost | |||
 | |||
| Trvání | 1810–1821 | ||
| Místo | Mexiko | ||
| Výsledek | vítězství mexických povstalců, Deklarace nezávislosti Mexického císařství | ||
| Změny území | Španělsko ztratilo pevninskou část Nového Španělska s výjimkou pevnosti San Juan de Ulúa. Vznik Mexického císařství. | ||
| Strany | |||
| |||
| Velitelé | |||
ztráty celkem: 250 000–500 000 mrtvých | |||
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |||
Průběh
editovatHidalgovo povstání
editovat
Válka začala pod vedením Miguela Hidalgy y Costilla, kněze v Dolores, 16. září 1810, když Hidalgo ve veřejném projevu přesvědčil obyvatelstvo, že je potřeba vymanit se ze španělského útlaku. Další spojence našla skupina v sousedním městě San Miguel de Grande, kde se k ní připojil také poručík Ignacio Allende, další z vůdčích postav revoluce. Dobyla další města, 21. září Celayu a pak 28. září Guanajuato, přičemž se postupně rozrostla na několik desítek tisíc bojovníků. Pak se ovšem jejich postup zastavil a španělští monarchisté 24. listopadu dobyli Guanajuato zpět. Skutečným obratem ve válce byla ale bitva u mostu přes Calderón 11. ledna 1811, kde početně mnohonásobně slabší monarchisté povstalce zahnali na útěk a způsobili jim velké ztráty.
Španělské armádě se pak podařilo zajmout čtyři vůdce povstání Hidalga, Allendeho, Aldamu a Jimenéze, a všichni byli koncem července 1811 popraveni. Jejich hlavy byly navíc vystaveny v Guanajuatu pro výstrahu.
Další boje a výsledek
editovatVůdcem povstalecké armády se stal José María Morelos, který ji vedl až do svého chycení a popravy v roce 1815. V následujících letech se pak povstalecké výboje omezily na spíše partyzánskou válku.
Rozhodujícím podnětem, díky kterému povstalci nakonec vyhráli, se stalo znovuzavedení liberální Cádizké ústavy v evropském Španělsku začátkem roku 1820 Ferdinandem VII., následkem kterého začaly podporovat samostatnost i mexické konzervativní kruhy včetně církevních hodnostářů a včetně Agustína de Iturbide, velitele španělských vojsk v Mexiku. Ten se proto rozhodl raději se s povstalci dohodnout na všeobecně přijatelném programu nezávislosti Mexika, při kterém by se Mexiko přidrželo konzervativních hodnot a který měl tři hlavní body:
- Mexiko se mělo stát nezávislou monarchií, přičemž na trůnu měl opět sedět vládce z rodu Bourbonů (zachování státního zřízení bylo velmi důležité pro vyšší vrstvy z hlediska zachování jejich postavení).
- Římskokatolická církev si měla podržet své výsostní postavení (což bylo nutné pro získání podpory mexického duchovenstva).
- Obyvatelé měli mít stejná práva bez ohledu na to, zda se narodili ve Španělsku či v Mexiku (což bylo nezbytné pro získání široké podpory v lidu).
Podařilo se mu přesvědčit o svém plánu jak vlastní vojáky, tak povstalce vedené Vicentem Guerrerou, a jejich spojená armáda, v jejímž čele stanul, se stala rozhodující mocí. Španělský místokrál Juan O'Donojú pak 24. srpna 1821 v Cordobské smlouvě uznal nezávislost Mexika. Dne 27. září spojená armáda vpochodovala do Mexiko City a následující den byla vydána deklarace nezávislosti Mexického císařství.
Reference
editovatV tomto článku byl použit překlad textu z článku Mexican War of Independence na anglické Wikipedii.
Externí odkazy
editovat
Obrázky, zvuky či videa k tématu Mexická válka za nezávislost na Wikimedia Commons
