Menhart II. z Hradce
Menhart II. z Hradce (1398 – 3. únor 1449, Říčany) byl český šlechtic, diplomat, nejvyšší pražský purkrabí, karlštejnský purkrabí a jeden z vůdců umírněných utrakvistů.
| Menhart z Hradce | |
|---|---|
.png) Menhart II. z Hradce (B. Paprocký, Zrcadlo slavného Markrabství moravského, 1593) | |
| Nejvyšší purkrabí Českého království | |
| Ve funkci: 1436 – 1448 | |
| Panovník | Zikmund Lucemburský, Albrecht Habsburský, Ladislav Pohrobek |
| Nástupce | Zdeněk Konopišťský ze Šternberka |
| Narození | 1398 nebo 1390 |
| Úmrtí | 3. února 1449 Říčany  České království |
| Národnost | Čech |
| Choť | Markéta z Walsee |
| Rodiče | Jan starší z Hradce Kateřina z Velhartic |
| Děti | Jan, Oldřich, Jindřich |
| Profese | Politik |
 Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Život
editovat
Menhart II. byl členem šlechtického rodu pánů z Hradce, jedné z větví Vítkovců. Byl synem Jana staršího z Hradce a na Velharticích a jeho manželky Kateřiny z Velhartic.[1] Vzdělání získal pravděpodobně na rožmberském dvoře v Českém Krumlově spolu s Oldřichem II z Rožmberka, se kterým navázal celoživotní přátelství.[1] Jeho otec Jan starší z Hradce byl stoupencem kališníků a patřil mezi signatáře tzv. stížného listu proti upálení Mistra Jana Husa.[1] Po jeho smrti roku 1417 přebírá Menhart jindřichohradecké panství. Jeho bratranec Oldřich Vavák mladší mu roku 1421 odkázal část panství Jindřichův Hradec a Počátky.[1][2] Roku 1429 odkoupil od své matky i panství Velhartice.[3]
V průběhu husitských válek se přidal na stranu umírněných kališníků. Zároveň se snaží chránit své panství a majetky přátel před útoky radikálů. Roku 1421 pomáhal svému příteli katolíkovi Janu Švihovskému z Rýzmberka s obranou hradu Rabí proti husitům vedeným Janem Žižkou.[3] Po dobytí hradu byl zajat a krátce vězněn na Příběnicích. Později ho však Žižka propustil. Roku 1423 vytáhl na pomoc příbuznému Janovi, jehož Telč napadlo táborské vojsko vedené Janem Hvězdou z Vícemilic, a husity porazil u vsi Horní Dubenky. V říjnu roku 1425 byl husity poražen v bitvě u Kamenice[4] a posléze je zahnal od Počátek, které patřily do majetku pánů z Hradce. Nakonec byl kvůli k neustálým útokům na své panství nucen uzavřít dohodu s vůdcem husitů Prokopem Holým a následně se v létě 1427 připojil k husitským vojskům v bitvě u Tachova.
Vzhledem ke svým dobrým kontaktům s kališníky i katolíky se Menhart snažil o dohodu mezi oběma tábory a ukončení válek.[2] V roce 1429 zprostředkoval jednání mezi králem Zikmundem a vůdci husitů Prokopen Holým a Prokopem Malým v Prešpurku.[1] V roce 1433 se dostal do čela umírněných kališníků a prosazoval přijetí Basilejských kompaktát. V roce 1434 se stal jedním z vůdců koalice, která v bitvě u Lipan porazila husitská polní vojska. Po Zikmundově návratu do Čech byl 5. října 1436 jmenován nejvyšším purkrabím pražským.[5] V roce 1437 přijal i prestižní úřad karlštejnského purkrabí. Na Karlštejně byly v té době uchovávány nejenom korunovační klenoty, ale také nejdůležitější listiny a dokumenty království. Politicky spolupracoval s Oldřichem II z Rožmberka. Po smrti Zikmunda Lucemburského podporoval kandidaturu jeho zetě Albrechta na český trůn.[2] Roku 1438 na jindřichohradeckém hradě věznil Zikmunda z Vartenberka obviněného ze zrady a plánování vraždy krále Albrechta.[6]
Ve 40. letech prosazoval dědický nárok Ladislava Pohrobka na český trůn. V letech 1441, 1443 a 1446 vedl řadu jednání s Fridrichem III. o vydání Ladislava Pohrobka do Čech. Kolem roku 1444 se dostal do politických sporů se stranou Hynce Ptáčka z Pirknštejna a Jiřího z Poděbrad. Dokonce přemístil korunovační klenoty z Karlštejna na svůj hrad Velhartice, aby zabránil Jiřímu z Poděbrad se klenotů zmocnit.[1] Roku 1448 konvertoval ke katolické víře, čímž proti sobě obrátil část veřejného mínění. Po dobytí Prahy Jiřím z Poděbrad v září 1448 byl zbaven úřadu nejvyššího purkrabí a internován na hradě v Poděbradech. Menhart na Poděbradech těžce onemocněl a Jiří ho proto 1. února 1449 propustil ze zajetí. Cestou na Karlštejn ovšem Menhart již 3. února v Říčanech zemřel. Pohřben byl v Jindřichově Hradci. Jeho syn Oldřich poté nařkl Jiřího z Poděbrad, že Menharta nechal otrávit.[2][5] Menhartova smrt se stala bezprostřední příčinou ustavení Strakonické jednoty v únoru 1449. Tato strana sdružovala katolickou i kališnickou šlechtu a byla namířena proti Poděbradské jednotě vedené Jiřím z Poděbrad.
Rodina
editovatMenhart se oženil s Markétou z Walsee. Z manželství vzešly děti:
Reference
editovat- ↑ a b c d e f MICZANOVÁ, Veronika. Pan Menhart z Hradce ve víru událostí první poloviny 15. století. Praha: Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, 2015. 76 s. Dostupné online.
- ↑ a b c d e SEDLÁČEK, August. Hrady, zámky a tvrze Království českého. Svazek IV. Vysočina a Táborsko. Praha: František Šimáček, 1885. 425 s. Dostupné online. Kapitola Hradec Jindřichův hrad, s. 39–41.
- ↑ a b SEDLÁČEK, August. Hrady, zámky a tvrze Království českého. Svazek XI. Prácheňsko. Praha: František Šimáček, 1897. 326 s. Dostupné online. Kapitola Velhartice, s. 585.
- ↑ Obec Častrov - oficiální web obce. www.castrov.cz [online]. [cit. 2021-10-25]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-10-25.
- ↑ a b PALACKÝ, František. Dějiny národu Českého v Čechách a v Moravě. [s.l.]: [s.n.]
- ↑ LEHKÝ, Ivan; SÝKORA, Milan. Kalich a Panna. Hrady Jana Žižky. Most: Ústav archeologické památkové péče severozápadních Čech, 2016. 316 s. ISBN 978-80-86531-17-5. S. 272–273.
