Martin T4M

T4M/TG
	Martin T4M
Určení	torpédový bombardér
Výrobce	Glenn L. Martin Company / Great Lakes Aircraft Company
První let	1927
Zařazeno	1928
Vyřazeno	1938
Uživatel	Spojené státy americké
Vyrobeno kusů	155
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Martin T4M byl americký torpédový bombardér z 20. let 20. století. Byl vyvinut společností Glenn L. Martin Company jako pokračování jejich dřívějšího letounu Martin T3M. Tak jako předchozí typ se jednalo o jednomotorový dvouplošník, který sloužil jako hlavní torpédový bombardér na palubách letadlových lodí námořnictva Spojených států téměř celá 30. léta 20. století.

Vývoj a popis

Martin Model 74 byl navržen a vyvinut společností Glenn L. Martin Company jako výsledek zkoušení experimentálních verzí letounu Martin T3M s označením XT3M-3 a XT3M-4, které byly zkušebně osazeny hvězdicovými motory. Výsledkem byl prototyp s označením XT4M-1, který poprvé vzlétnul v dubnu 1927,^[1] a který byl následně koupen námořnictvem Spojených států pro další zkoušky.^[2]

Letoun XT4M-1 měl nová plátnem potažená kovová křídla s menším rozpětím než dřevěná křídla letounu T3M.^[3] Byl poháněn motorem Pratt & Whitney Hornet (rovněž použitým na letounu XT3M-3) a byl vybaven vylepšeným kormidlem. Trup letounu se podobal trupu letounu T3M-2 a stejně jako tyto letouny mohl být letoun vybaven buď klasickým podvozkem záďového typu nebo plováky.

Výsledkem úspěšných zkoušek byla objednávka námořnictva Spojených států z 30. června 1927 na 102 strojů pod označením T4M-1.^[2] Společnost Martin však prodala v říjnu 1928 svou továrnu v Clevelandu, která vyráběla stroje T4M, společnosti Great Lakes Aircraft Company. To znamenalo, že společnost Great Lakes obdržela objednávku na 18 letounů s mírně upraveným podvozkem, které nesly označení TG-1.^[4] 2. července 1930 námořnictvo objednalo dalších 32 letounů poháněných silnějším hvězdicovým motorem Wright Cyclone u společnosti Detroit Aircraft Corporation pod označením TE-1.^[2] Detroit však postoupil objednávku společnosti Great Lakes, což byla v té době jeho dceřiná společnost, která stroje vyrobila pod označením TG-2.^[2]

Operační historie

T4M

Dodávky strojů T4M k námořnictvu Spojených států byly zahájeny v srpnu 1928, přičemž nahradily stroje T3M-2 na palubě letadlových lodí USS Saratoga a USS Lexington.^[4] Dodávky pokračovaly až do roku 1931.^[2]

Zatímco jeho předchůdce, což byl letoun T3M, většinu času působil na plovácích, v době dodávek letounů T4M a TG americké námořnictvo již dosáhlo větší univerzálnosti používaných letadlových lodí, a proto tyto letouny většinou působily na kolových podvozcích z palub letadlových lodí.^[4]

Schopnosti leteckých sil na letadlových lodích byly demonstrovány během námořního cvičení v lednu 1929, když letouny z lodi USS Saratoga včetně letounů T4M prováděly cvičné útoky na Panamský kanál. Navzdory obranným silám z lodi USS Lexington a silám z pozemních základen se dalo usoudit, že útočníkům se podařilo „zničit“ zařízení průplavu i letiště. Cvičení bylo popsáno jako „nejskvěleji pojatá a nejefektivněji provedená námořní operace v naší historii“. Tato slova pronesl admirál William V. Pratt, který se později stal velitelem amerického loďstva.^[5]

Letoun T4M byl neobvyklý tím, že jeho trup byl dostatečně prostorný, aby se členové posádky mohli přesouvat mezi jednotlivými pozicemi. Byl tak prostorný, že se v něm mohl člověk téměř postavit. O jeho leteckých kvalitách se však jeden z pilotů vyjádřil, že „vzlétá, létá i přistává rychlostí 65 uzlů.“^[6]

Ukázalo se, že letouny T4M a TG bude těžké nahradit, protože po vyhodnocení zkoušek letounů XT6M a XT3D se tyto stroje prokázaly jako nedostatečné, aby se vyplatil jejich nákup.^[7] Zůstaly ve službě až do roku 1938,^[2] kdy byly nahrazeny letouny TBD Devastator a staly se tak posledními dvouplošníky v roli torpédových bombardérů u námořnictva Spojených států.^[8]

Varianty

Martin T4M-1

XT4M-1

Prototyp poháněný motorem Pratt & Whitney R-1690-24 s výkonem 525 k (392 kW). Postaven 1 letoun.

T4M-1

Původní sériová verze společnosti Martin poháněná motorem R-1690-24. Postaveno 102 strojů.

TG-1

Verze společnosti Great Lakes s mírně upraveným podvozkem, poháněná motorem Pratt & Whitney R-1690-28 s výkonem 525 k (392 kW). Postaveno 18 strojů.

TG-1 Commercial

Civilní verze letounu TG-1. Postaveny dva letouny.^[9]

TG-2

Verze společnosti Great Lakes poháněná motorem Wright R-1820-86 Cyclone s výkonem 620 k (463 kW). Původní označení verze bylo TE-1. Postaveno 32 letounů.

Specifikace (T4M-1)

Technické údaje pocházejí z publikace „United States Navy Aircraft since 1911“.^[8]

Martin T4M-1

Technické údaje

Posádka: 3
Rozpětí: 16,16 m
Délka: 10,85 m
Výška: 4,50 m
Nosná plocha: 70 m²
Plošné zatížení: 61,7 kg/m²
Prázdná hmotnost: 2 643 kg
Vzletová hmotnost: 4 320 kg
Pohonná jednotka: 1× hvězdicový motor Pratt & Whitney R-1690 Hornet
Výkon pohonné jednotky: 525 k (392 kW)

Výkony

Cestovní rychlost: 158 km/h (98 mph, 85 uzlů) ve výšce ? m
Maximální rychlost: 184 km/h (114 mph, 99 uzlů) ve výšce ? m
Dolet: 584 km (363 mil, 316 námořních mil) s torpédem, „téměř 700 mil“^[10] (610 námořních mil, 1 100 km) jako průzkumný letoun
Dostup: 3 095 m (10 150 stop)
Stoupavost: ? m/s (? m/min)
Poměr výkon/hmotnost: 0,091 kW/kg

Výzbroj

1× pohyblivý kulomet ráže 7,62 mm v zadním kokpitu
1× torpédo nebo bomby pod trupem

Uživatelé

Spojené státy americké

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Martin T4M na anglické Wikipedii.

↑ Swanborough and Bowers 1976, str. 311
↑ ^a ^b ^c ^d ^e ^f Grossnick 1995, str. 508.
↑ Taylor 1981, str. 93.
↑ ^a ^b ^c Swanborough and Bowers 1976, str. 312
↑ Polmar 2004, str. 41–43
↑ Melton USNR, Lt. Comdr. Dick. the Forty Year Hitch. Wyandotte, Michigan: Publishers Consulting Services, 1970
↑ Johnson 2005, str. 4–5
↑ ^a ^b Swanborough and Bowers 1976, str. 313
↑ Great Lakes Aerofiles. Citováno: 17. září 2012.
↑ Polmar 2005, str. 41
↑ Johnson 1977, str. 96
↑ Johnson 1977, str. 107.

Literatura

Angelucci, Enzo (ed.). World Encyclopedia of Military Aircraft. London: Jane's, 1981. ISBN 0-7106-0148-4.
Donald, David (editor). The Encyclopedia of World Aircraft. Aerospace Publishing. 1997. ISBN 1-85605-375-X.
Grossnik, Roy A. Dictionary of American Naval Aviation Squadrons: Volume 1 The History of VA, VAH, VAK, VAL, VAP and VFA Squadrons Archivováno 15. 9. 2008 na Wayback Machine.. Washington DC: Naval Historical Centre, 1995. ISBN 0-945274-29-7.
Johnson, Edward C. Marine Corps Aviation: The Early Years 1912–1940. Washington DC: U.S. Marine Corps, 1977.
Melton USNR, Lt. Comdr. Dick. the Forty Year Hitch. Wyandotte, Michigan: Publishers Consulting Services, 1970
Polmar, Norman. Historic Naval Aircraft: From the Pages of Naval History Magazine. Washington, D.C. : Brassey's, 2004. ISBN 1-57488-572-3.
Swanborough, Gordon and Bowers, Peter M. United States Navy Aircraft since 1911. London:Putnam, Second edition 1976. ISBN 0-370-10054-9.
Taylor, M.J.H. Warplanes of the World: 1918–1939. Shepperton, Surry, UK: Ian Allen, 1981. ISBN 0-7110-1078-1.

Související články

Související vývoj

Podobná letadla

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Martin T4M na Wikimedia Commons
Aerofiles, Martin
Maryland Aviation Museum
Naval Air Station Grosse Point Ile Virtual Museum.

[Swan_navy_p311-1] Swanborough and Bowers 1976, str. 311

[Grossnickp508-2] ↑ ^a ^b ^c ^d ^e ^f Grossnick 1995, str. 508.

[Taylor18-39p93-3] Taylor 1981, str. 93.

[Swan_navy_p312-4] Swanborough and Bowers 1976, str. 312

[Polmar_p41-43-5] Polmar 2004, str. 41–43

[6] Melton USNR, Lt. Comdr. Dick. the Forty Year Hitch. Wyandotte, Michigan: Publishers Consulting Services, 1970

[Strike-7] Johnson 2005, str. 4–5

[Swan_navy_p313-8] Swanborough and Bowers 1976, str. 313

[9] Great Lakes Aerofiles. Citováno: 17. září 2012.

[10] Polmar 2005, str. 41

[11] Johnson 1977, str. 96

[12] Johnson 1977, str. 107.

[1]

[2]

[3]

[4]

[5]

[6]

[7]

[8]

[9]

[10]

[11]

[12]