Wikipedie

Marsové (Itálie)

O starověkém germánském kmeni pojednává článek Marsové.

Marsové byli italičtí obyvatelé starověké Itálie s hlavním centrem v Marruviu na východním břehu Fucinského jezera, které bylo koncem 19. století kvůli získání zemědělské půdy zcela vysušeno. Oblast, ve které žili, se nyní nazývá Marsica. V době římské republiky lidé v tomto regionu hovořili marsijštinou, o čemž svědčí několik dochovaných nápisů. Lingvisté jí klasifikují jako jednu z osko-umberské větve italických jazyků.

Marsové
Kmeny ve střední Itálli ve starověku[1]
Kmeny ve střední Itálli ve starověku[1]
Jazyk(y)
Marsijština
Náboženství
Polyteismus
Příbuzné národy
Italikové

Dějiny

editovat
 
Stříbrný denár z roku v 89 př. n. l. z ražby marsické konfederace během spojenecké války. Zrcadlově obrácený text na pravém okraji mince je v oskičtině a zní UILETIV (víteliú = Italia).[pozn. 1]

Marsové jsou poprvé zmíněni jako členové konfederace se sousedními kmeny Vestiny, Paeligny a Marruciny.[2][3] V roce 308 př. n. l. se připojili k Samnitům[4] a po jejich podrobení se v roce 304 př. n. l. stali spojenci expandujícího Říma.[5] Po krátkém povstání o dva roky později, za které byli potrestáni ztrátou území,[6] byli znovu přijati za spojence Říma a zůstali mu věrni až do spojenecké války, přičemž jejich vojenský kontingent byl vždy považován za výkvět italických sil.[7] V této válce, která se díky bojovým kvalitám marsických povstalců často označuje také jako Marsická válka, bojovali pod vedením svého vůdce Quinta Poppaedia Silona statečně proti přesile, a přestože byli často poraženi, bylo výsledkem války přiznání římského občanství povstalým spojencům.

V roce 303 př. n. l. byla poblíž severozápadního cípu Fucinského jezera na přilehlém aequijském území založena latinská kolonie Alba Fucens, takže od počátku 3. století př. n. l. byli Marsové v kontaktu s latinsky mluvícími sousedy; další latinská kolonie dále na západ byla založena roku 298 př. n. l. v Carsioli. Nejstaršími čistě latinskými nápisy v oblasti se zdají být ty z okolí Supina;[pozn. 2] svým charakterem spadají obecně do období bratrů Gracchů, ačkoli by mohly být i poněkud staršího data.

Historik Mommsen[8] poukázal na to, že všechny mince ražené za spojenecké války Poppaediem Silonem mají latinský nápis Italia, zatímco vůdcové ostatních vzbouřených italických kmenů – s jedinou výjimkou – používali na mincích nápisy v oskičtině.

Jazyk

editovat
Marsijština
Počet mluvčíchnení znám
Klasifikace
Postavení
Regulátornení stanoven
Úřední jazyknení úředním
Kódy
ISO 639-1není
ISO 639-2není
ISO 639-3není
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Korpus

editovat

Marsické nápisy jsou podle stylu abecedy datovány do období asi mezi lety 300–150 př. n. l. Filolog Robert Conway uvádí devět nápisů, jeden z Ortony a po dvou z Marruvia, Lecce, Trasakka a Luka. Kromě toho se dochovalo v latinské podobě několik glos, místních jmen a několik desítek osobních jmen.[9]

Fonologie

editovat

Jazyk Marsů se od soudobé římské latiny lišil jen velmi mírně, neboť zdánlivě stažené tvary, jako je marsické Fougno místo latinského Fucino, mohou být ve skutečnosti pouze záležitostí pravopisu. V závěrečných slabikách se všechny dvojhlásky ai, ei a oi objevují jako jednoduché e. Na druhé straně starší forma jména kmene (dativ plurálu Martses = latinsky Martiis = Marsům) dokládá jeho původ a vykazuje asibilaci skupiny -tio- na -tso- vlastní oskičtině a naopak cizí klasické latině.

Bronzová plaketa z Fucinského jezera

editovat
 
Reprodukce nápisu na plaketě

Popsaná bronzová plaketa byla nalezena v roce 1877 na dně Fucinského jezera během jeho úplného odvodňování poblíž dnešní obce Luco dei Marsi. Plaketa byla vystavena v Muzeu knížete Alessandara Torlonii, kde byla před zveřejněním fotografována. V roce 1894 se odtud ztratila a od té doby ji již nikdo neviděl. Na fotografii plakety je následující text:[9]

caso cantouio | s aprufclano cei | p apur finem e.. | salicom
en ur | bid casontonio | socieque dono | m ato.er.a[n]ctia | pro
le[gio]nibus mar | tses.

Nápis pravděpodobně hovoři o votivní oběti (donom) – snad kanců (apruf) – místní bohyni Angitii (a[n]tia) jménem marsických legií (pro le[gio]nibus martses).[10]

Náboženství

editovat

Hlavní chrám a háj bohyně Angitie stál poblíž jihozápadním cípu Fucinského jezera nedaleko vyústění odvodňovacího tunelu, který nechal prokopat císař Claudius (obnovil ho kníže Torlonia), a vesnice Luco dei Marsi. Byla (nebo byly, protože jméno je v latinském nápisu[pozn. 3] v množném čísle) byla široce uctívána v horách střední Itálie jako bohyně léčení, obzvláště hadího kousnutí, pomocí bylin z marsických lesů a zaklínání, které provozovali místní obyvatelé až do novověku.[11] Jejich zemi považovali Římané za domov čarodějnictví.[12][13]

Odkazy

editovat

Poznámky

editovat
  1. ↑ Pro fonetický přepis z oskičtiny do latinky viz například tuto nebo tuto stránku. Všechny oskické texty na mincích jsou zrcadlově obrácené ve směru hodinových ručiček.
  2. ↑ Corpus Inscriptiorum Latinarum, Vol. IX., 3827 a 3848
  3. ↑ Corpus Inscriptionum Latinarum, Sulmo, Vol. IX: No.: 3074, 3515, Furfo Vestinorum

Reference

editovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Marsi na anglické Wikipedii.

  1. ↑ Coarelli, La Regina 1993.
  2. ↑ Livius 1972, s. 299, VIII.29.
  3. ↑ Polybios 2008, II.24.
  4. ↑ Livius 1972, s. 385, IX.41.
  5. ↑ Livius 1972, s. 395, IX.45.
  6. ↑ Livius 1972, s. 401, X.3.
  7. ↑ Horatius 1972, II.20.
  8. ↑ Conway 1897, s. 345.
  9. ↑ a b Conway 1897, s. 289–299.
  10. ↑ Conway 1911.
  11. ↑ de Nino 1883.
  12. ↑ Horatius 1929, I.9.
  13. ↑ Horatius 1923, s. 214.

Literatura

editovat
  • COARELLI, Filippo; LA REGINA, Adriano. Abruzzo, Molise. 2. vyd. [s.l.]: Laterza, 1993. 346 s. ISBN 978-8842025191. (italsky) 
  • CONWAY, Robert Seymour. The Italic Dialects Edited with a Grammar and Glossary. Cambridge: Cambridge University Press, 1897. Dostupné online. (anglicky) 
  • CONWAY, Robert Seymour. Encyclopædia Britannica. In: CHISHOLM, Hugh. 11. vyd. [s.l.]: Cambridge University Press, 1911. Dostupné online. Svazek 17. Kapitola Marsi. (anglicky)
  • HORATIUS FLACCUS, Quintus. Ódy a epódy. Překlad Otakar Jiráni. [s.l.]: Královské Vinohrady: Ludvík Bradáč, 1923. 276 s. Dostupné online. 
  • HORATIUS FLACCUS, Quintus. Vavřín a réva. Překlad Jindřich Pokorný, Rudolf Mertlík. [s.l.]: Odeon, 1972. 366 s. (Knihovna klasiků - Souborné dílo Q. Horatia Flacca). 
  • HORATIUS FLACCUS, Quintus. Satiry (původním názvem: Saturae). Překlad Otakar Jiráni. Praha: Alois Srdce, 1929. 118 s. 
  • LIVIUS, Titus. Dějiny (původním názvem: Ab urbe condita libri). Překlad Pavel Kucharský. 1. vyd. Kniha II–III. Praha: Svoboda, 1979. (Antická knihovna; sv. 17). 
  • DE NINO, Antonio. Usi e costumi abruzzesi: Fiabe. [s.l.]: tip. di G. Barbèra, 1883. 379 s. (italsky) 
  • POLYBIOS. Dějiny I (původním názvem: Ἱστορίαι). Překlad Pavel Oliva. [s.l.]: Arista, 2008. 216 s. (Antická knihovna; sv. 78). ISBN 978-80-86410-56-2. 

Související články

editovat

Externí odkazy

editovat
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Marsové_(Itálie)&oldid=23484512“