Wikipedie

Marina Abramovićová

srbská umělkyně

Marina Abramovićová (* 30. listopadu 1946 Bělehrad) je srbská umělkyně známá pro své působení na poli performance art a body art. Působí od 70. let 20. století a zájem vzbudila také díky spolupráci s německým umělcem Ulayem. Často zapojuje do své práce diváky, zkoumá složitý vztah mezi umělcem a publikem.

Marina Abramovićová
Marina Abramovićová (19. září 2018)
Marina Abramovićová (19. září 2018)
Narození30. listopadu 1946 (77 let)
Bělehrad
NárodnostSrbové
Alma materFakulta výtvarných umění Univerzity umění v Bělehradě (do 1970)
Academy of Fine Arts, University of Zagreb (do 1972)
Povoláníperformerka, fotografka, video umělkyně, sochařka, sound artist, vysokoškolská učitelka, filmová producentka, scénografka, filmová režisérka, umělkyně, scenáristka a výtvarnice
Manžel(ka)Neša Paripović (1971–1976)
Paolo Canevari (2005–2009)
Ulay
Významná dílaSeven Easy Pieces
Art must be beautiful… Artist must be beautiful…
Artist is Present
OceněníČestný odznak Za vědu a umění (2008)
Berlínský medvěd (2012)
Sonningova cena (2023)
Cena asturské kněžny za umění
Webová stránkawww.marinaabramovic.com
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Dětství a dospívání

editovat

Narodila se v roce 1946 v někdejší Jugoslávii. Oba její rodiče (Vojo a Danica Abramovićovi) byli partyzáni během druhé světové války a podporovali vládu tehdejšího prezidenta Tita. Vojo Abramović později získal ocenění národního hrdiny a zůstal v armádě až do konce svého života. Danica Abramovićová, původně studentka medicíny, po zkušenosti s válkou změnila své zaměření, vystudovala historii umění a stala se ředitelkou muzea. Marina Abramovićová do svých šesti let vyrůstala u babičky, která byla důležitou postavou jejího života.[1]

Marina Abramovićová studovala na Akademii výtvarného umění v Bělehradě a poté v Záhřebu. [2]Experimentovala s instalacemi (především zvukovými), ale záhy si uvědomila, že je pro ni proces tvorby umění důležitější než samotný výsledek a tak se performance jevila jako přirozená cesta. Poměrně uvolněné poměry v tehdejší Jugoslávii a postavení jejích rodičů jí umožnily cestovat do západních zemí.

V letech 1973–1975 vyučovala na Akademii výtvarných umění v Novém Sadu a zároveň zahájila svá první sólová představení. Svoji první zahraniční performanci (Warm Cold) uskutečnila roku 1975 v Edinburghu. V roce 1976 odjela do Amsterdamu, aby zde vystoupila a poté se tam rozhodla přestěhovat natrvalo.

Významná díla

editovat

Rhythm 0 (1974)

editovat

Jedna z jejích nejkontroverznějších performancí byla uspořádaná v Neapoli. Abramovićová stála nehybně v místnosti, na stole před ní leželo 72 různých předmětů, některé neškodné (kniha, olej, peří, růže) a některé potenciálně nebezpečné (hřebíky, nůžky, jehly, zbraň). Publikum mělo možnost kterýkoli z předmětů vůči Abramovićové libovolně použít. Odvaha diváků se postupně stupňovala a během šesti hodin, kdy performance trvala, ji postupně zbavili oblečení, pořezali na několika místech, dokonce jí vložili nabitou zbraň do ruky a přiložili ji k jejímu tělu.

Lips of Thomas (1975)

editovat

Během této dvouhodinové performance snědla nahá Abramovićová kilogram medu, vypila litr červeného vína, žiletkou si vyřezala pěticípou hvězdu na své břicho a zbičovala si záda. Ve chvíli kdy ji bičování zcela vyčerpalo, položila se na kříž z ledu, kde ležela a krvácela až do konce představení (které ukončili sami diváci, obávající se o život umělkyně).[3] Bolest hrála v prvotních performancích Abramovićové důležitou roli, kterou si někteří vysvětlují jako masochismus či jako pouhou touhu šokovat diváky.[4] V těchto svých performancích (např. Rhythm 0) se často vystavovala i potenciálně smrtícím situacím. „Vždy jsem si myslela, že umění je otázkou mezi životem a smrtí a některé z mých performancí opravdu zahrnovaly možnost, že zemřu.“[5] Lips of Thomas se poprvé uskutečnilo v Innsbrucku a později (v roce 2005) znovu v Guggenheimově muzeu v New Yorku.

Spolupráce s Ulayem (1976-1988)

editovat
 
Marina Abramovićová a Ulay, performance, 1978

Abramovićová poznala Ulaye v Amsterdamu v roce 1976.[6] Stali se partnery a spolupracovali spolu dvanáct let, pět let spolu žili v dodávce a cestovali po Evropě. Jejich díla se vyznačují zkoumáním vztahu (a hranic) mezi mužem a ženou, ať už po stránce psychické, tak fyzické. Mezi jejich nejznámější spolupráci patří Breathing In/Breathing Out (1977), při které si oba přimknuti k sobě vyměňovali vzduch z úst do úst po dobu devatenácti minut téměř až po udušení, nebo Rest Energy (1980), kde Abramovićová držela natažený luk a Ulay šíp mířící na její srdce.[7] V roce 1988 se sešli pro poslední společné dílo (The Lovers), při kterém uskutečnili své rozloučení. Oba po tři měsíce kráčeli z opačné strany Velké čínské zdi, aby se v půlce sešli a řekli si své finální sbohem.[8]

Od roku 1990 působila jako hostující profesorka v Paříži, Berlíně, Hamburku a Braunschweigu.[2] Zapojila se i do filmové tvorby jako režisérka, scenáristka a producentka filmů Destricted (2006), At the Waterfall (2003) a The Hunt (1998).[9]

The Artist is Present (2010)

editovat
 
Abramovićová během performance The Artist is Present v Muzeu moderního umění v New Yorku

Tato performance probíhala v Muzeu moderního umění v New Yorku při vzniku stejnojmenné retrospektivní výstavy, kterou navštívilo kolem 750 000 lidí.[8] Abramovićová seděla na židli po celou dobu otevření exhibice (osm hodin od pondělí do čtvrtka, deset hodin v pátek po dobu tří měsíců), naproti ní byla další židle, kam si postupně chodili sedat návštěvníci výstavy. Zprvu byl mezi umělcem a divákem ještě stůl, který byl později odstraněn. Abramovićová seděla nehnutě, na člověka před sebou nikdy nepromluvila, ale dívala se mu do očí, dokud neodešel, přičemž tam mohl sedět libovolně dlouho. V průběhu performance se na židli vystřídalo asi 1000 lidí. [2]

O The Artist is Present se brzy začalo mluvit a tak před muzeem stály až několikahodinové fronty. V první den výstavy ji přišel navštívil její bývalý partner Ulay a to byla jediná chvíle, kdy Abramovićová porušila pravidla a natáhla se přes stůl, aby jej chytila za ruku. V obecenstvu nastal zvláštní fenomén – mnoho lidí se na židli před Abramovićovou rozplakalo. „Když vstoupíte do čtverce světla a posadíte se na tu židli, jste tam sami za sebe a jako jednotlivec jste docela osamocení. Jste ve velmi zajímavé situaci, protože jste pozorováni skupinou (lidí co čekají), jste pozorováni mnou a pozorujete mě – takže takové trojí sledování. Ale poté, velmi brzy během dívání se na mě, se věci otočí a začnete se dívat do sebe. Takže jsem pouhá spoušť, jsem jen zrcadlo a oni si vlastně začnou být vědomi svého života, své zranitelnosti, své bolesti, všeho – a to vyvolá pláč. Oni opravdu brečí kvůli sobě a to je extrémně emocionální chvíle.“[10]

O přípravách na tuto performanci vznikl dokument Marina Abramović: The Artist Is Present.

Současnost

editovat

Koncem roku 2015 proběhl soudní spor mezi Ulayem a Abramovičovou o zaplacení výnosu z prodeje společných děl. [1] V roce 2016 vydala autobiografickou knihu Walk Through Walls: A Memoir. V roce 2020 vytvořila hlavní postavu v dokumentárním filmu Návrat domů–Marina Abramović a její děti, v němž je zachycen její návrat do rodného Bělehradu přes města, v nichž je prezentována její putovní výstava The Cleaner. [11] V roce 2021 slavnostně otevřela interaktivní instalaci Křišťálová stěna pláče, která bude součástí památníku holokaustu na Ukrajině na místě masakru v Babím Jaru.[12]

Od roku 2005 žije v USA. V roce 2008 koupila budovu divadla ve městě Hudson ve státě New York, kde sídlí i její Institut (Marina Abramović Institute). Na podzim 2023 Královská akademie v Londýně upořádala Abramovičové samostatnou retrospektivní výstavu jako vůbec první ženě v historii této instituce.[13]

Odkazy

editovat

Reference

editovat
  1. ↑ a b Marina Abramović se v novém rozhovoru svěřuje o smrti, přístupnosti umění nebo sexu po menopauze. Radio Wave [online]. 2021-09-27 [cit. 2024-03-19]. Dostupné online. 
  2. ↑ a b c HODGEOVÁ, Susie. Stručný příběh žen v umění. Praha: Grada Publishing, 2021. ISBN 978-80-271-1255-5. S. 164–165. 
  3. ↑ SOOKE, Alastair. Marina Abramovic: 'It takes strong willpower to do what I do’. The Telegraph [online]. 2011. 
  4. ↑ COHEN, David. Who Will Rein Her In? Marina Abramovic versus Yvonne Rainer. artcritical [online]. 2011. 
  5. ↑ DANTO, Arthur; ILES, Chrissie. Marina Abramović: The Artist is Present. New York: The Museum of Modern Art, 2010. S. 31. 
  6. ↑ THURMAN, Judith. Walking Through Walls. The New Yorker [online]. 2010. 
  7. ↑ COTTER, Holland. Performance Art Preserved, in the Flesh. The New York Times [online]. 2010. 
  8. ↑ a b JACQUES, Juliet. Marina Abramović: "The Artist is Present". New Statesman [online]. 2012. 
  9. ↑ Marina Abramovic | Director, Producer, Writer. IMDb [online]. [cit. 2024-03-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  10. ↑ STIGH, Daniela. Marina Abramović: The Artist Speaks. MoMA [online]. 2010. 
  11. ↑ Návrat domů – Marina Abramović a její děti (2020) | ČSFD.cz. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. 
  12. ↑ ČORNOKONDRATĚNKO, Margaryta. "Křišťálová stěna pláče" umělkyně Mariny Abramović připomíná Židy zabité při masakru v Babím Jaru. www.reuters.com [online]. 2021-10-7 [cit. 2024-03-19]. Dostupné online. 
  13. ↑ Londýn hostí velkou výstavu děl Mariny Abramović. Aktuálně.cz [online]. 2023-09-25 [cit. 2024-03-19]. Dostupné online. 

Literatura

editovat
  • DANTO, Arthur a Chrissie ILES. Marina Abramovic: The Artist is Present. New York: The Museum of Modern Art, 2010. ISBN 978-0870707476.
  • RICHARDS, Mary. Marina Abramovic. New York: Routledge, 2009. Routledge Performance Practitioners. ISBN 978-0415432085.
  • GROSENICKOVÁ, Uta. Women Artists. Ženy v umění. Kolín nad Rýnem: Taschen/Slovart, 2004. ISBN 80-7209-626-5. S. 8–11. 

Externí odkazy

editovat
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Marina_Abramovićová&oldid=23935621“