Madla Vaculíková
Marie Vaculíková (25. listopadu 1925 Spešov – 16. ledna 2020[1][2] Dobřichovice), známá především pod jménem Madla,[2] byla manželkou českého spisovatele Ludvíka Vaculíka a jako postava se objevuje v mnoha jeho knihách, především v Českém snáři. Byla autorkou dvou knih dopisů českému básníkovi a výtvarníkovi Jiřímu Kolářovi a ze svého vztahu s Vaculíkem, který jí býval často nevěrný, se zpovídala v knize rozhovorů s Pavlem Kosatíkem Já jsem oves.
| Madla Vaculíková | |
|---|---|
| Narození | 25. listopadu 1925 Spešov |
| Úmrtí | 16. ledna 2020 (ve věku 94 let) nebo 17. ledna 2020 (ve věku 94 let) Dobřichovice |
| Povolání | spisovatelka |
| Témata | beletrie |
| Manžel(ka) | Ludvík Vaculík |
 Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek. | |
Osobní život
editovatNarodila se ve Spešově u Blanska. Její maminka zemřela, když jí bylo sedm let. Vystudovala měšťanskou školu. Poté byla poslána do učení do Baťových závodů ve Zlíně, kde se seznámila s Ludvíkem Vaculíkem. Zde se starala o mládež. Po náletu na Zlín v roce 1944 přešla do závodu ve Zruči nad Sázavou. Poté pracovala jako vychovatelka v příhraniční oblasti ve Františkově, kam za ní přijel Ludvík Vaculík. V prosinci 1949 si Ludvíka Vaculíka vzala za muže. Postupně se jim narodili tři synové – Martin, Ondřej a Jan. V padesátých letech se věnovala zejména výchově dětí. Syn Martin emigroval do Francie.
Profesionální život
editovatNa počátku 60. let byla zaměstnána jako poslechářka pořadů Českého rozhlasu, na které psala hodnocení[3]. Spolupodílela se na zavedení pořadu o antické knihovně. Stála u zrodu Klub spřízněných duší při divadle Semafor. Pomáhala organizovat debatní večery, na kterých vystupovali například Jaroslav Seifert, Jan Procházka, Vilém Stanovský aj. Pomáhala vydávat klubový zpravodaj, jehož poslední číslo vyšlo v prosinci 1971. Klub pod tlakem změnil název a Madla Vaculíková musela v roce 1972 v Klubu z politických důvodů ukončit činnost. Následně získala práci v manželské poradně ve Slezské ulici na pražských Vinohradech, kde zůstala až do důchodu, do kterého odešla v roce 1973. Nejprve byla zaměstnána jako administrativní pracovnice, později povýšila na vedoucí příjmu. Po Chartě 77 měla zakázáno být v místnosti s klienty sama.
Chartu 77 nepodepsala z důvodu ochrany rodiny, zajištění živobytí a pojištění pro děti i manžela. V Dobřichovicích, kde žila, hostila četné disidentské sešlosti.
Dílo
editovat- Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Madla Vaculíková
- Drahý pane Kolář… Mladá fronta, Praha, 1994, ISBN 80-204-0487-2
- Drahý pane Kolář… Kniha druhá, 1993–1999. Mladá fronta, Praha 1999, ISBN 80-204-0823-1
- Pavel Kosatík a Madla Vaculíková: Já jsem oves: Rozhovor s Madlou Vaculíkovou. Dokořán, Máj, Praha 2002, ISBN 80-86569-35-7, ISBN 80-86643-03-4 (ukázka z knihy)
Odkazy
editovatReference
editovat- ↑ Marie Vaculíková – parte
- ↑ a b KOSATÍK, Pavel. Madla Vaculíková, žena ostrých kontur a osobní síly. Deník N [online]. N media, 2020-01-19 [cit. 2020-01-20]. Dostupné online.
- ↑ Marie Vaculíková (1925). www.pametnaroda.cz [online]. [cit. 2019-05-23]. Dostupné online.
Literatura
editovat- Daňa Horáková, O Pavlovi, Torst 2020, str. 378, ISBN 9788072155927
Externí odkazy
editovat- Karel Hvížďala: Marie aneb Madla Vaculíková , Český rozhlas Plus, 24. leden 2020
- Břetislav Rychlík: Láska je to, co je na konci. Ohlédnutí za Madlou Vaculíkovou , Aktuálně.cz, 20. 1. 2020
- Pevnou půdou pod nohama manžela-bouřliváka. Osudové ženy: Madla Vaculíková, Český rozhlas Dvojka, 26. červen 2021
