Míla Pačová

česká divadelní herečka, filmová herečka, grafička, herečka, malířka a herečka

Míla Pačová, vlastním jménem Jaromíra Pačová, křtěná Jaromíra Anna, provdaná Krčmářová (11. dubna 1887 Smíchov[1]20. března 1957[2] Praha) byla česká herečka.

Míla Pačová
herečka Míla Pačová
herečka Míla Pačová
Rodné jménoJaromíra Anna Patschová
Narození11. dubna 1887
Smíchov
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí20. března 1957 (ve věku 69 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Místo pohřbeníVinohradský hřbitov
Choťprof. JUDr. Jan Krčmář
Partner(ka)Jan Štursa
RodičeGustav Patsch (1855–1913), otec
Františka roz. Motlová (*1867), matka

Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Herectví se na divadle profesionálně věnovala od roku 1911. Spoluzakládala komorní scénu Mozarteum. V letech 19211934 byla členkou souboru Vinohradského divadla,[3] poté až do své smrti členka Národního divadla. Byla provdána za univerzitního profesora a prvorepublikového ministra JUDr. Jana Krčmáře. Po druhé světové válce jezdila do své venkovské vily v Třemošnici pod hradem Lichnice ve východních Čechách, i zde si ráda zahrála s místními ochotníky.

Mládí

editovat

Míla Pačová pocházela z rodiny zámožného stavitele Gustava Pače z Jinců na Hořovicku a jeho neméně movité manželky Františky, rozené Motlové. Byla jejich jediným dítětem. [4] V mládí se rozhodovala mezi kariérou malířky a herečky. Otec jí umožnil studium malířství v Praze u malíře Ferdinanda Engelmüllera a posléze v Paříži (1910 na Académie de la grande Chaumiére. Malířství a kreslení, zvláště vtipným karikaturám, se věnovala po celý život, ale za svou životní dráhu si zvolila herectví, které soukromě studovala u Marie Hübnerové a Karla Želenského.


Divadlo

editovat
 
Jan Krčmář (druhý zleva) a Míla Pačová-Krčmářová (druhá zprava), Mariánské Lázně 1935

V roce 1911 začala hrát v Uranii, kde hrála s výjimkou sezóny 19131914, kdy hrála ve Švandově divadle, do roku 1918. Proslavila se tam hlavní rolí v Kvapilově hře Princezna Pampeliška. Poté tři roky přecházela mezi různými společnostmi v Praze, hrála i mezi ochotníky, měla podíl na založení Komorní scény v Mozarteu roku 1919. Roku 1921 ji Jaroslav Kvapil angažoval do Divadla na Vinohradech. Na Vinohradech plně vyzrála a zhostila se řady zajímavých rolí, např. Anči v Langerově Periferii nebo Ariely v Shakespearově Bouři. Na počátku třicátých let hrála zde po boku Zdeňka Štěpánka, Františka Smolíka, Františka Kreuzmanna, Olgy Scheinpflugové a dalších.

Roku 1934 získala angažmá v Národním divadle, jemuž už zůstala věrná až do smrti. Přišla sem už jako vyzrálá herečka, ale v tamní konkurenci už nemohla tolik zářit, z rolí zralých žen připomeňme Roubínkovou v Jiráskově M. D. Rettigové, Kláskovou v Jiráskově Lucerně nebo Akulinu Ivanovnu v Gorkého Měšťácích.

Míla Pačová byla emancipovaná žena a inteligentní herečka, plná temperamentu s jemnou elegancí a půvabnou koketně houpavou chůzí, typická byla její překotná mluva, která pomáhala humornému tónu jejího herectví. Studium malířství využívala i hereckém projevu, zvláště v mimice, gestu a při výběru kostýmů. Veřejně vystupovala i jako recitátorka, např. 1936 recitovala pohádky B. Němcové pro Společnost Boženy Němcové. Přednes uplatnila i v rozhlase, s nímž spolupracovala od konce 20. let, její hlas se zachoval na gramofonových deskách Ultraphon.

Rodinný majetek a jeho dědictví jí umožnilo svobodnou volbu kariéry a nezávislost. Nechtěla založit rodinu a pohybovala se ve svobodomyslné společnosti umělců. Byla například známa jako partnerka malíře Jana Štursy.[5]. V roce 1927 se ve Sliači seznámila s advokátem a profesorem Univerzity Karlovy, tehdejším předsedou Společností vlasteneckých přátel umění, JUDr. Janem Krčmářem. Spojovaly je vzájemná úcta, respekt i vysoké společné postavení, zájmy o umění a sběratelství starožitností, přes které se s ním Míla sblížila a roku 1928 se za něj provdala.

Pohřbena byla spolu se svým manželem na Vinohradském hřbitově.

Míla Pačová – tehdejší sexbomba divadla, nezapomenutelná Anči v Langrově Periferii. Míla Pačová byla výtvarnice nikoli z profese – ale mám doma po otci jeden její olej – a měla díky tomu ohromný cit pro soulad vnější charakteristiky postavy, masky a kostýmu, s charakteristikou vnitřní...Pak odešla do Národního divadla a myslím, že to nebyla její šťastná doba. Byla velmi roztomilá, přirozená, kamarádská v civilní konverzaci, ale já jsem si přesto vždycky uvědomoval, že mluvím s velkou umělkyní.
— Vladimír Hlavatý[6]

Její filmová práce byla jen příležitostná, začínala už v němé éře roku 1913 ve filmu Pan profesor, nepřítel žen. Žádná z šesti „němých“ rolí se však svojí výrazností do historie filmu nezapsala. Ve zvukovém filmu hrála poprvé až r. 1935, kdy se mihla v životopisném snímku Milan Rastislav Štefánik. Za okupace ztvárnila několik postav dam z vyšší společnosti (Artur a Leontýna (1940), Preludium (1941), Jarní píseň (1944)). Životní byla role ve filmu Miroslava Cikána U pěti veverek (1944), v níž jí na tělo byla ušita role chamtivé domácí Filomény Houbičkové, tvořící protipól dobráckém manželovi (Jindřich Plachta) i své sestře (Růžena Nasková). Nasková s Pačovou vytvořily v tomto filmu nádherné protipóly dobra a zla. Po válce si pak ještě zahrála tři role, v poslední ve filmu Jan Žižka (1955) hrála postavu manželky staroměstského purkmistra Tomáše.

Ocenění

editovat

Z divadelních rolí

editovat

Filmografie

editovat

Němé filmy

editovat

Zvukové filmy

editovat

Reference

editovat
  1. Matriční záznam o narození a křtu
  2. Zemřela Míla Pačová. Rudé právo. 1957-03-22, s. 2. Dostupné online. 
  3. V. Müller a kol.: Padesát let Městských divadel pražských 1907–1957, vyd. Ústřední národní výbor hl. m. Prahy, Praha, 1958, str. 180
  4. Pobytová přihláška rodiny
  5. Sexbomba s houpavou chůzí o muže nestála. Radost jí dělalo divadlo a malířské plátno. ČR Dvojka, seriál Osudové ženy z 28.5.2022: Míla Pačová
  6. Vladimír Hlavatý: Monolog herce z Vinohrad, Melantrich, Praha, 1984, str. 93
  7. Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 353

Literatura

editovat

Externí odkazy

editovat