Ludvík Salvátor Toskánský

toskánský princ a rakouský arcivévoda
(přesměrováno z Ludvík Salvátor)

Ludvík Salvátor (4. srpna 1847 Florencie12. října 1915 Brandýs nad Labem[3]) byl toskánský princ a rakouský arcivévoda, cestovatel, etnograf, geograf a spisovatel.

Ludvík Salvátor
Ludvík Salvátor
Ludvík Salvátor
Narození4. srpna 1847
Florencie
Toskánské velkovévodství
Úmrtí12. října 1915 (ve věku 68 let)
Brandýs nad Labem
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Místo pohřbeníCísařská hrobka ve Vídni
Povoláníentomolog, spisovatel, umělec, politik, důstojník, vědec, etnograf a překladatel
RodičeLeopold II. Toskánský[1] a Marie Antonie Sicilská[1]
RodHabsbursko-Lotrinští
PříbuzníAugusta Ferdinanda Toskánská, Marie Izabela Toskánská, Karolína Toskánská, Jan Salvátor Toskánský, Karel Salvátor Rakousko-Toskánský, Ferdinand IV. Toskánský, Marie Luisa Toskánská a Maria Maxmiliána Toskánská[2] (sourozenci)
Funkcečlen Panské sněmovny (od 1871)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ludvík Salvátor byl uznávaným přírodovědcem, za svou práci získal celou řadu mezinárodních ocenění a byl členem významných evropských vědeckých společností. Byl čestným členem císařské Akademie věd ve Vídni, rytířem řádu zlatého rouna a rakouských řádů sv. Železné koruny.

V polabském Přerově nad Labem založil po roce 1895 jedno z prvních etnografických muzeí v Evropě.

Ludvík Salvátor pocházel z pobočné větve habsbursko-lotrinského rodu vládnoucího v Toskánském velkovévodství mezi léty 1737 do 1859. Byl čtvrtým synem velkovévody toskánského Leopolda II. z jeho druhého manželství s Marií Antonií Neapolskou. Narodil se ve Florencii v rezidenci Palazzo Pitti 4. 8. 1847. Ve věku dvanácti let byl nucen s rodiči a sourozenci uprchnout z Toskánska, protože sjednocená Itálie dosud vládnoucí neitalskou dynastii svrhla.

Rodina našla ochranu u císaře Františka Josefa I. a usadila se v Čechách v roce 1859 na rodovém panství v Ostrově nad Ohří. Roku 1860 obdržel Ludvíkův otec Leopold II. od císaře doménu Brandýs nad Labem a Přerov nad Labem, které od roku 1870 až do své smrti v roce 1915 spravoval Ludvík Salvátor, a po něm do československého konfiskátu panství roku 1918 poslední rakouský císař Karel. Ludvíkův otec Leopold setrval na zámku v Ostrově nad Ohří a ve své rezidenci v Římě, kde také zemřel.

 
Zámek v Brandýse, kde Ludwig pobýval od opuštění Toskánska po svou smrt.

Po vypuknutí první světové války byl Ludvík Salvátor již těžce nemocen, přesto musel uposlechnout rozkazu císaře Františka Josefa I. a se svou družinou příslušníků různých národů na zámku v Brandýse nad Labem být ve vojenské pohotovosti. S věkem a následky vlhkého počasí se v posledních třech letech zhoršil jeho zdravotní stav (trpěl nemocí elefantiasis, lidově pojmenované sloní noha) a 12. října 1915 zemřel. Po skromném pohřbu na městském hřbitově v Brandýse nad Labem bylo o tři roky později jeho tělo přeneseno do Kapucínské hrobky Habsburků ve Vídni.

Ludvík Salvátor po sobě zanechal pravděpodobně pár nemanželských dětí (které se ale nikdy nepřihlásily o podíl na dědictví), neměl však legitimního dědice. Brandýské panství přešlo automaticky v roce 1915 na posledního rakouského císaře Karla I.. Brandýský zámek a veškerý další movitý majetek Ludvík Salvátor odkázal svému v Brandýse žijícímu komorníkovi Antoniu Vivesovi y Comes. Závěť byla uložena na Mallorce, nemohla být v celém rozsahu vykonána, Vives měl její kopii a odnesl si osobně určitou mobilní část pozůstalosti, v plném rozsahu se o svá práva přihlásili po Vivesově smrti (+1918) až jeho dědici, tj. synové. Ti se však již k majetku nedostali, protože po 28. říjnu 1918 přešel majetek habsburského rodu do vlastnictví nově vzniklé Československé republiky.

Vzdělání a vědecká práce

editovat
 
Staročeská chalupa na Jubilejní výstavě v roce 1891...
 
...a Ludvíkem zakoupená Staročeská chalupa v dnešním přerovském skanzenu.

O přírodní vědy se Ludvík Salvátor zajímal od dětství. Se svým rodinným učitelem hrabětem Sforou se zaměřil především na přírodní vědy, a to botaniku a zoologii. Na Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze studoval filozofii, byl mimořádně jazykově nadaný, ke konci života hovořil plynně 14 jazyky včetně latiny, katalánštiny, arabštiny a češtiny. Na vysoké úrovni se zabýval také kreslením a malířstvím. Studoval na vídeňském Theresianu a především na pražské univerzitě zoologii, botaniku a mineralogii.

Ludvík Salvátor napsal přes 50 vědeckých knih, ve kterých publikoval informace o přírodních poměrech, povětrnostních podmínkách, floře, fauně, kultuře a obyvatelích navštívených zemí.

Na svém panství v polabském Přerově nad Labem založil po roce 1895 jedno z prvních etnografických muzeí v Evropě. Při jeho budování se inspiroval Staročeskou chalupou, která byla jednou z hlavních atrakcí pražské Jubilejní zemské výstavy z roku 1891. Na tuto tradici navázal v roce 1967 skanzen Polabského národopisného muzea.

Jeho spisovatelská a odborná činnost byla odměněna čestným členstvím v císařské Rakouské akademii věd ve Vídni, uctíván byl i na půdě české Akademie věd a získal mimo jiná ocenění i čestné medaile australské a španělské geografické společnosti a byl čestným občanem města Palma de Mallorca.

Cestovatelství

editovat
 
Parní jachta Nixe II

Ludvík Salvátor patřil k nejzcestovalejším lidem své doby. Nejčastějšími cíli jeho cest byly ostrovy ve Středozemním a Jaderském moři, doplul však také mj. do Severního moře, Jižní Ameriky, do Tasmánie, na Nový Zéland a do Austrálie. Většinu svých zámořských výprav uskutečnil na vlastní parní jachtě Nixe I, kterou sám kormidloval. V rámci plavby z výstavy v australském Melbourne v roce 1883 arcivévoda obeplul zeměkouli. Stalo se to tak, že počasí nedovolovalo přímou plavbu do Evropy a proto zvolil východní cestu přes Tichý oceán a Ameriku. O této výpravě pojednává lodní deník Um die Welt, ohne zu wollen.

Během svých plaveb pouze jednou ztroskotal. Stalo se to v roce 1894 u mysu Caxin nedaleko Alžíru. Při této nehodě byla zničena loď Nixe I, další výpravy Ludvík Salvátor podnikal s plavidlem nazvaným Nixe II.[4] O katastrofě lodi Nixe I pojednává kniha Schiffbruch oder Ein Sommernachtstraum.

Cestopisy

editovat

S výpravami souvisí Ludvíkova spisovatelská činnost. Publikoval desítky cestopisů, které popisovaly průběh výprav jeho družiny. Text každé publikace byl doplněn četnými nákresy a mapami. Za autorova života tyto cestopisy vycházely v omezením nákladu, díky čemuž se dnes jedná o sběratelské unikáty. Ludvík Salvátor řadu svých knih publikoval pod pseudonymem Ludwig Neudorf.

Stěžejní dílo:

  • Die Serben an der Adria. Ihre Typen und Trachten - vydáno v Lipsku 1870-1878 - autorovy akvarely převedli do rytin čeští umělci Emil Lauffer, Quido Mánes a Petr Maixner.
  • Die Balearen in Wort und Bild - vydáno v Lipsku 1869-1891 - sedmisvazkové dílo o Baleárských ostrovech
    • I. Die alten Pityusen (Ibiza, Formentera)
    • II.-VII. Mallorca. Menorca. Die eigentlichen Balearen
  • Las Baleares - 1887-1895 - dvojsvazkové španělské vydání
  • Las Baleares - 1897 - zestručněné španělské vydání

Další knihy:

  • Der Golf von Buccarri-Porto Ré - 1871
  • Der Djebel Esdnum - 1873
  • Levkosia, die Hauptstadt vom Cypern - Praha 1873
  • Eine Yachtreise in die Syrten - 1874 (druhé vydání pod názvem Eine Yachtreise na den Küsten von Tripolitainen und Tunesien - 1890)
  • Einige Worte über die Kaymenen - 1875
  • Eine Spazierfahrt im Golfe von Korinth - Praha 1876
  • Los Angeles in Südkalifornien. Eine Blume aus dem Goldenen Lande - 1876, 1885
  • Die Karawanenstrasse von Ägypten nach Syrien - Praha 1879 (vyšlo také česky pod názvem Karavanská cesta z Egypta do Syrie v překladu samotného arcivévody - Praha 1885)
  • Bizerta und seine Zukunft - 1881
  • Hobarttown, die Hauptstadt von Tasmanien, oder eine Sommerfrische in den Antipoden - Praha 1886
  • Lose Blätter aus Abbazia - 1886
  • Paxos und Antipaxos - 1889
  • Helgoland - 1890
  • Die Liparischen Inseln - Praha 1893-1896
    • I. Vulcano
    • II. Salina
    • III. Lipari
    • IV. Panaria
    • V. Filicuri
    • VI. Alicuri
    • VII.-VIII. Stromboli
  • Schiffbruch oder Ein Sommernachtstraum - 1894
  • Die Balearen - 7. část Woerlova díla Spanien in Wort und Bild - Lipsko 1894
  • Um die Welt, ohne zu wollen - 1883-1894
  • Columbretes - 1895
  • Rondayes de Mallorca - 1895 (také německé vydání Märchen aus Mallorca - 1896)
  • Cannosa - 1897
  • Alboran - 1898
  • Ustica - 1898
  • Bougie, die Perle Nordafrikas - 1899
  • Catalina Homar - Praha, po roce 1899 (obsahuje vyprávění o vztahu s touto mallorskou ženou)

(Zdroj končí bibliografii v roce 1900, díla z pozdějších let chybí)

Ludvík Salvátor kromě už zmíněných českých výtvarníků Emila Lauffera, Quida Mánesa a Petra Maixnera při vydávání knih s oblibou spolupracoval s dalšími českými umělci - mj. krajináři Bedřichem Havránkem a Karlem Liebscherem, rytci J. Hrabětem, J. Jassem, J. Šimáněm, V. Márou a dalšími.

Život na Mallorce

editovat

Nejoblíbenějším místem jeho pobytu se v poslední třetině 19. století stalo město Palma na ostrově Mallorca. Sbíral místní pohádky a pověsti, které vydal knižně v roce 1896. Na Mallorce vlastnil celkem 17 nemovitostí. Arcivévodovo mallorské panství se nazývalo Miramar a rozkládalo se na ploše větší než deset kilometrů čtverečních, ale komplex nemovitostí Miramar byl finančně nesoběstačný a byl dotován z výnosu brandýského a přerovského velkostatku. Ludvík Salvátor si na Mallorce plnil své dětské sny, vydal nařízení, že se na jeho pozemcích nesmí kácet stromy, nařídil obnovit zničené cesty, nechal v kopcích budovat vyhlídky a každé zvíře na jeho pozemcích mělo sejít ze světa jen přirozenou smrtí. Během I. světové války se arcivévodova finanční situace začala horšit, panství v Čechách vynášelo méně a zaměstnancům na Miramaru nebyla vyplácena mzda. Panství na Mallorce se ocitlo v úpadku, ale toho se již arcivévoda Ludvík Salvátor nedožil, jelikož v roce 1915 zemřel.

Vojenská kariéra

editovat

Přestože Ludvík Salvátor nepatřil mezi příznivce války (a obecně všech povinností spojených s faktem, že byl arcivévodou), byl kvůli svému původu plukovníkem rakouské armády. Velel 58. haličskému pěšímu pluku se sídlem ve Stanislavi (dnešní západoukrajinský Ivano-Frankivsk). Štáb pluku byl umístěn v Přemyšlu, dorozumívacím jazykem byla rusínština.

Osobní život

editovat

V roce 1867 ho potkalo neštěstí, když jeho životní láska arcivévodkyně Matylda Marie Rakouská zemřela na následky popálení v 18 letech. Ludvík a Matylda nebyli zasnoubeni, ale i přesto se Ludvík Salvátor už neoženil. Udržoval však postupně kontakty s několika ženami (především původních obyvatelek Mallorky). K dlouhodobým přítelkyním Ludvíka Salvátora patřila třeba Italka Antonie Lancerotto, která vstoupila do arcivévodových služeb jako dvanáctiletá a postupem času se stala jeho důvěrnicí a milenkou, nebo Catalina Homar, kterou Ludvík opustil patrně pro její onemocnění, zemřela v 36 letech na lepru. Současníci arcivévody Ludvíka Salvátora však poukazovali na to, že arcivévoda ctí stejně krásu žen jako mužů [5]. Ludvík Salvátor pravděpodobně byl bisexuál, rád se obklopoval mladými a hezkými muži. Jeho nejbližším přítelem byl např. od roku 1871 osmnáctiletý, inteligentní a „klasicky krásný“ Vladislav Výborný z Kutné Hory [6]. Zvláštní vztah mezi oběma muži trval šest let, až do předčasné smrti Vladislava Výborného, který zemřel v ulicích Palmy na sluneční úpal. Arcivévoda nechal tělo mrtvého přítele nabalzamovat, převézt do Kutné Hory a tam mu dal vybudovat bohatě vybavenou hřbitovní kapli.

Pozůstalost

editovat

Umělecké, archeologické a přírodovědné sbírky zámeckého muzea a osobní předměty Ludvíka Salvátora i jeho rodiny byly zkonfiskovány Československem roku 1918 jako habsburský majetek, a postupně rozděleny mezi Národní muzeum v Praze a Regionální muzeum v Brandýse nad Labem-Staré Boleslavi, část soch a obrazů se dostala do depozitářů NPÚ na zámku Konopiště. V roce 2016 se z výběru uměleckých sbírek uskutečnila výstava Toskánští Habsburkové a Ostrovské panství 1808-1918"[7] na radnici v Ostrově nad Ohří.

Archiv toskánských Habsburků

editovat

Archiv toskánských Habsburků je dnes uložen ve třech fondech:

Zajímavost

editovat

Ludvík Salvátor byl dobrým známým francouzského spisovatele Julese Verna. Ten na základě Ludvíkových životních příběhů zpracoval literární postavu Matyáše Sandorfa – nového hraběte Monte Christa.

Vývod z předků

editovat
 
 
 
 
 
František I. Štěpán Lotrinský
 
 
Leopold II.
 
 
 
 
 
 
Marie Terezie
 
 
Ferdinand III. Toskánský
 
 
 
 
 
 
Karel III. Španělský
 
 
Marie Ludovika Španělská
 
 
 
 
 
 
Marie Amálie Saská
 
 
Leopold II. Toskánský
 
 
 
 
 
 
Karel III. Španělský
 
 
Ferdinand I. Neapolsko-Sicilský
 
 
 
 
 
 
Marie Amálie Saská
 
 
Luisa Marie Amélie Tereza Neapolsko-Sicilská
 
 
 
 
 
 
František I. Štěpán Lotrinský
 
 
Marie Karolína Habsbursko-Lotrinská
 
 
 
 
 
 
Marie Terezie
 
Ludvík Salvátor Toskánský
 
 
 
 
 
Karel III. Španělský
 
 
Ferdinand I. Neapolsko-Sicilský
 
 
 
 
 
 
Marie Amálie Saská
 
 
František I. Neapolsko-Sicilský
 
 
 
 
 
 
František I. Štěpán Lotrinský
 
 
Marie Karolína Habsbursko-Lotrinská
 
 
 
 
 
 
Marie Terezie
 
 
Marie Antonie Sicilská
 
 
 
 
 
 
Karel III. Španělský
 
 
Karel IV. Španělský
 
 
 
 
 
 
Marie Amálie Saská
 
 
Marie Isabela Španělská
 
 
 
 
 
 
Filip Parmský
 
 
Marie Luisa Parmská
 
 
 
 
 
 
Luisa Alžběta Francouzská
 

Literatura

editovat
  • Mader, Brigita a kolektiv autorů: Ludvík Salvátor, vědec a cestovatel, zpráva o životě a díle rakouského arcivévody a toskánského prince se zvláštním zřetelem k městu Brandýsu nad Labem–Staré Boleslavi. Brandýs nad Labem–Stará Boleslav 2005.
  • P. de Montaner, Helga von Schwendinger und Dalibor Ciak (eds):Von Florenz nach Mallorca über Prag. Erzherzog Ludwig Salvator. Palma de Mallorca 2015
  • Ottův slovník naučný, díl XVI., Praha 1900, s. 431-432.
  • Jaroslav Čechura, Milan Hlavačka, Marie Koldinská: Příbuzní českých králů. Nakladatelství Akropolis 1999, ISBN 80-85770-83-0
  • Ludvík Salvátor Toskánský, vědec a cestovatel, v roce 170. výročí narození, sborník z vědecké konference, uspořádali Eva Gregorovičová a Jan Kahuda. Národní archiv Praha 2018, stran 400; ISBN 978-80-7469-085-3
  • Toskánští Habsburkové a Ostrovské panství. Sborník z mezinárodního historického sympozia. Redakce Miluše Kobesová a Zuzana Železná. Ostrov 2018, bez ISBN

Reference

editovat
  1. a b Toscana, Ludwig Salvator Erzherzog. In: Biographisches Lexikon des Kaiserthums Oesterreich.
  2. Dostupné online.
  3. Matriční záznam o úmrtí a pohřbu farnosti Brandýs nad Labem
  4. The ships of Archduke Ludwig Salvator [online]. Ludwig-salvator.com [cit. 2016-07-06]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-08-27. (anglicky) 
  5. J. Čechura, M. Hlavačka, M. Koldinská: Příbuzní českých králů, Nakladatelství Akropolis 1999, ISBN 80-85770-83-0, str. 158
  6. J. Čechura, M. Hlavačka, M. Koldinská: Příbuzní českých králů, Nakladatelství Akropolis 1999, ISBN 80-85770-83-0, str. 162
  7. Archivovaná kopie. www.toskanci.cz [online]. [cit. 2019-07-16]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2019-07-16. 

Externí odkazy

editovat