Liturgické divadlo
Liturgické divadlo nebo též liturgické drama byla součást mše, kde byla v rámci dramatického kusu předváděna především biblická témata. Cílem bylo předvést a ozvláštnit výklad bible pro publikum, které bylo ve většině případů negramotné.
Předznamenání
editovatV desátém století byly do slavnostních procesí postupem času přidávány divadelní prvky. Kupříkladu součástí průvodu na Květnou neděli byla postava Ježíše jedoucího na oslu. Kromě toho divadelní prvky nesl i dialog, který fungoval v rámci liturgie hodin, kdy spolu mniši zpěvem antifonálních písní vzájemně komunikovali. [1]
Vlastní vznik
editovatNení přesně jasné, kde a kdy se první liturgické drama objevilo, ale pravděpodobně to bylo buď ve Fleurách, nebo v Limoges.[2] Nejstarší text, který se dochoval, pochází z let 965-975 z díla Regularis concordia jehož autorem je Winchesterský biskup Ethelwold.[2] Vlastní drama se pak v rámci klášterů zařadilo do liturgie hodin a to protože u standardní mše nebyla příliš velká náklonnost pro novinky a změny, zatímco liturgie hodin se měnila den ze dne a tudíž nebyl problém zavádět novoty. Nejprve se hry hrály především v benediktýnských klášterech a nejstarší dochované drama je Hra tří Marií.[3]
Rozvoj
editovatV jedenáctém století došlo k vojenském uklidnění Evropy. Vikingové, nyní křesťané, přestali s loupeživými nájezdy, a tak mohlo dojít plnému rozvoji měst a zejména církevních budov, což s sebou přinášelo posilování křesťanského života. V rámci katedrál vznikly školy a univerzity, jež se staly novými centry vzdělanosti a náboženského života. A právě zde se začalo hrát liturgické drama i pro veřejnost. Nejčastěji hraným tématem byly Velikonoce (zejména Kristovo zmrtvýchvstání - ukřižování se příliš často neinscenovalo), ale i Vánoce, které zahrnovali především tři krále a Herodův masakr dětí. [4]
Inscenace dramat
editovatZ počátku byla představení scénována velmi jednoduše, za použití v klášteře dostupných kostýmů (např. mnišská roucha) a rekvizit (kadidelnice). Později vzniklo. tzv Mansionové jeviště, což byly malé scénické stavby, ve kterých se děj odehrával nezávisle na sobě a tak si diváci mohli vybrat, na které představení se budou dívat. V této éře se již používali speciálníkulisy (např. hvězda, kterou následovali tři králové nebo boží hrob))[5] Co se týče hereckého projevu, tak zde neexistovala snaha o realistické ztvárnění postavy. V pozdějších obdobích se začínal využívat i celý prostor kostela - například při inscenaci Herodova vraždění neviňátek stráže pobíhali mezi lidmi v kostele. Dokonce je známo i představení z Bauvais, kde šel kostelem průvod vedoucí Marii na oslu. [6]
Odkazy
editovatReference
editovat- ↑ OSCAR, Brockett. Dějiny divadla. Překlad Milan Lukeš. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1999. 948 s. ISBN 80-7106-364-9. S. 104. [Dále jen Dějiny divadla].
- ↑ a b Dějiny divadla, str. 105
- ↑ Dějiny divadla, str. 107
- ↑ Dějiny divadla, str. 108
- ↑ Dějiny divadla, str. 109
- ↑ BLAHNÍK, Vojtěch Kristián. Světové dějiny divadla. Praha: Nakladatelské družstvo Máje, 1928. 622 s. S. 127. V průběhu dvanáctého století se náboženská dramata začala inscenovat i mimo prostory kostelů.
Literatura
editovat- OSCAR, Brockett. Dějiny divadla. Překlad Milan Lukeš. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1999. 948 s. ISBN 80-7106-364-9.
- BLAHNÍK, Vojtěch Kristián. Světové dějiny divadla. Praha: Nakladatelské družstvo Máje, 1928. 622 s.
- KAZDA, Jaromír. Dějiny Divadla pro 2. a 3. ročník konzervatoří. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1986.
