Linie Dmowského

Linie Dmowského (polsky Linia Dmowskiego) bylo vymezení hranic obnoveného Polska, navrhované polskou delegací na Pařížské mírové konferenci v roce 1919. Jejím autorem byl polský politik Roman Dmowski. Podle této koncepce mělo Polsku připadnout mimo jiné celé Horní Slezsko s převážnou většinou území Těšínska, Orava a Spiš, Gdaňsk, Litva, západní Bělorusko včetně Minsku a západní Ukrajina.

Vytyčení požadované hranice

Na severu a východě

Hranice nově vzniklé Polské republiky (její severní a východní část) byla polskou delegací nárokována následovně: …hranice se potáhne od pobřeží Baltského moře východně od Łabiawy (dnešní Polessk v Kaliningradské oblasti) a pokračuje po pobřeží na sever za Memel (dnešní litevská Klaipėda) a Palangu. Od pobřeží bude hranice kopírovat řeku Libawu na východ podle historické hranice mezi Polskem a Kuronskem z roku 1772. Takto pokračuje až k městu Iłłukszta (pozn. dnešní lotyšská Ilūkste) a táhne se až k řece Daugava a překročí ji na pravý břeh. Hranice pak kopíruje řeku na východě 30 km od ní, a to v oblasti Dryświaty (dnešní běloruský Drysviaty) a Polocku. Prochází severozápadně od Horodky (běloruský Gorodok) a navrací se na levý břeh řeky Daugava 30 km západně od Vitebsku. Pokračuje na jih a míjí na západě Sienno (běloruské Sjanno) do bodu, kde se setkává hranice gubernií Minské a Mohylevské, pokračuje na jih k řece Berezina^{[nepřesný odkaz]}, kde se dotýká severní hranice Rečycké oblasti. Hranice překročí řeku Berezinu a jde jihozápadně přes močály a míjí Mazyr na východě. Překročí řeku Pripjať a kopíruje hranici mezi Rečyckou a Mazyrskou oblastí. Pokračuje jihozápadně a míjí města Zvjahel (ukrajinský Novohrad-Volynskyj) a Ovruč ve Volyni na západě a dostane se k místu, kde se setkávají hranice oblastí Zvjahelské, Zaslawské a Ostrohské. Hranice pokračuje na jih po východní hranici mezi Zaslawkou a Starokonstantynówskou oblastí do místa, kde potkávají hranice Latyczówské a Ploskirówské oblasti v Podolí. Hranice se táhne dále na jih, dokud nenarazí na řeku Uszyci v okolí města Zińków, pokračuje dál až k řece Dněstr, který tvoří jižní hranici s Rumunskem.

Na jihu a západě

Jižní hranice měla poměrně věrně kopírovat starou hranici z dob Rakouska-Uherska mezi Haličí patřící od 1919 Polsku, Bukovinou a Uhrami. Poláci ale požadovali připojení území Oravy a Spiše, jejíž obyvatelstvo Poláci účelově označili jako menšinu tzv. Goralů. Na západě měla hranice zabrat pro Polsko celé Těšínsko a Horní Slezsko s místní polskou menšinou. Následně hranice pokračovala po staré západní hranici německé provincie Poznaňsko a Západní Prusko. Polákům měl připadnout přístav Gdaňsk a jižní část provincie Východní Prusko s městy Olštýn, Marienwerder a Lyck.

Osud linie

Požadovaná hraniční linie byla nakonec na mírové konferenci zamítnuta a později od ní upustil i samotný Dmowski. Naopak se postavil proti rozšiřování Polska dále na východ s ohledem na nežádoucí národnostní menšiny Ukrajinců a Bělorusů, které by pak v novém Polsku žily. De facto se ale stavěl proti koncepci Mezimoří, kterou prosazoval generál Piłsudski.

Konečná hranice

Rižský mír z března 1921, který ukončil válku mezi Polskem a sovětským Ruskem, stanovil východní hranici západně od Dmowského linie (město Minsk tak připadlo bolševikům). Z Litvy se stal samostatný stát, ale Polákům se podařilo díky loutkovému státu Střední Litvě připojit celé Vilensko s městem Vilniusem. Naopak Litevci uspěli na úkor Poláků a Němců s připojením Memelu. Na jihu se polským nárokům na Těšínsko, Spiš a Oravu postavilo Československo a v ozbrojeném konfliktu, tzv. sedmidenní válce, většinu území zabralo. V Horním Slezsku vypukla tři propolská Hornoslezská povstání, a o osudu země měl rozhodnout plebiscit v březnu 1921. Poláci na jeho základě získali pouze třetinu území, ale s většinou průmyslových komplexů a dolů. Na západě v Poznani vypuklo tzv. Velkopolské povstání, které zajistilo Polákům téměř veškeré územní požadavky. Gdaňsk byl přetvořen po mírové konferenci na polosuverénní městský stát (tzv. Svobodné město Gdaňsk). V oblasti Východního Pruska se konal v červnu 1920 plebiscit, v němž se většina obyvatel rozhodla pro setrvání v Německu.

Dmowski v počátku žádal na mírových konferencích 447 000 km² území. Po ukončení mírových rozhovorů mělo Polsko 388 400 km², kde ale téměř 40 % obyvatel tvořily národnostní menšiny (na východě Ukrajinci, Bělorusové, Litevci a Židé a na západě Němci).

Související články

Externí odkazy

Nóta polské delegace na Pařížské mírové konferenci ve věci západních hranic Polska Archivováno 25. 1. 2021 na Wayback Machine. (polsky)
Nóta polské delegace na Pařížské mírové konferenci ve věci východních hranic Polska Archivováno 12. 1. 2020 na Wayback Machine. (polsky)