Leukippidy
Foibé (starořecky Φοίβη) a Hilaeira (Ἱλάειρα), zvané Leukippidy, jsou v řecké mytologii dcery messénského krále Leukippa, sestry Arsioné a manželky Dioskúrů. Podle komentáře Ioanna Tzetze k Lykofrónově díle byly dcerami Leukippa a Filodiké, dcery Inachovy.[1] Leukippés byl podle Pausánia synem messénského krále Periéra, syna Aiolova a Gorgofony, dcery Perseovy, a vládl Messénii společně se svým bratrem Afareem, jež se však těšil většímu důstojenství.[2] Pausániás však zmiňuje odlišné podání o původu Leukippid – podle ztraceného eposu Kýpria byly dcerami Apollónovými. Sám zmiňuje jejich svatyni ve Spartě jejíž kněžky jsou taktéž nazývány Leukippidami, kde je na stropě zavěšeno vejce obalené stuhami, jež bylo podle vyprávění vysezeno Lédou.[pozn. 1] Nachází se zde také komnata, nazývaná Chitón, kde každoročně ženy tkají roucho – chitón, pro Apollóna Amyklajského.[pozn. 2][3][4]
Podle Pseudo-Apollódorovy Bibliothéce zatoužili Dioskúrové vzít si Leukippidy za manželky, přičemž Foibé porodila Polydeukovi Mnesiléa a Hilaeira Kastórovi Anogóna. Podle Hyginových Fabulae byli Foibé kněžkou Minervy-Athény a Hilaira Diany-Artemidy a byly zasnoubeny se svými messénskými bratranci Idem a Lynkeem,[pozn. 3] ale Dioskúrové je unesli a když se messenští bratři pokoušeli získat své nevěsty zpět byl Idas Kastórem zabit. Lynkeus se poté sporu vzdal, ale když stavěl svému bratru pomník byl napaden Kastórem a zabil jej. O sporu Dioskúrů s Idem a Lynkeem vypráví i Pseudo-Apollodóros, týká se však dobytka, nikoliv nevěsty.[5][6]
Mýtus o Leukippidách byl také zpracován antickými umělci: v athénském chrámu Dioskúrů Polygnótem, v spartském chrámu Athény Chalkioikos Gitiádem, na trůně Apollóna Amyklejského Bathyklem a v Messéně.[7]
Leukipiddy a jejich kult měly nejspíše úzký vztah ke koním: jméno jejich otce znamená „bílý kůň“ a nejasná glosa k Hesýchiově díle je zmiňuje v souvislosti s chovem hříbat. Jejich manželé Dioskúrové byli také spojeni s koňmi a byli označováni jako „bílá hříbata Diova“. Lze tak snad předpokládat že existoval kult blíženeckých božstev – bílých hřebců a blíženeckých bohyň – bílých klisen, kterým sloužili dvě panenské kněžky označované jako hříbata a snad také chlapec či chlapci jako kněží, jak napovídá spartský nápis zmiňující kněze Leukippid.[8] Podle Martina L. Westa mohou Leukipiddy představovat indoevropský typ bohyně zvané „dcera Slunce“, a zaujaly tak místo manželky Dioskúrů, jež původně náleželo Heleně.[9]
Odkazy
editovatPoznámky
editovat- ↑ tím koho z vejce Léda vyseděla byla zjevně Helena, podání o Lédě chybí v českém překladu, ale je uváděno v anglickém
- ↑ opět rozdíl v překladu: v českém se mluví o domu jménem Chitón, v anglickém o komnatě.
- ↑ přičemž podle některých pramenů všichni zúčastnění měli společný původ, jejich prarodiči byl messénský král Periéres a Gorgofona, mýtus o sporu o nevěstu či dobytek snad naráží na tradiční nepřátelství Sparty a Messénie
Reference
editovat- ↑ Ioannes Tzetzes, O Lykofónovi
- ↑ Pausaniás. Cesta po Řecku I.. Praha: Svoboda, 1973. S. 282–283. Kniha IV., kapitola 2..
- ↑ Pausaniás. Cesta po Řecku I.. Praha: Svoboda, 1973. S. 282–283. Kniha III., kapitola 16.
- ↑ Pausaniás. Cesta po Řecku, kniha III., kapitola 16. [online]. Perseus Digital Library [cit. 2020-06-13]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Pseudo-Apollodóros. Pseudo-Apollodórova Bibliothéka, kniha III., kapitola 11. [online]. Perseus Digital Library [cit. 2020-06-13]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Hyginus. Fabulae, kapitola 80 [online]. Topos Text [cit. 2020-06-13]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Pausaniás. Cesta po Řecku I.. Praha: Svoboda, 1973. S. 56, 250, 253, 345.
- ↑ Pseudo-Apollodórova Bibliothéka, kniha III., kapitola 11, poznámky [online]. Perseus Digital Library [cit. 2020-06-13]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ WEST, Martin Litchfield. Indo-European Poetry and Myth. New York: Oxford University Press, 2007. Dostupné online. ISBN 978-0-19-928075-9. S. 227-237.
Externí odkazy
editovat
Obrázky, zvuky či videa k tématu Leukippidy na Wikimedia Commons
