Leningrad (1966)

vrtulníkový křižník projektu 1123

Leningrad byl druhý a zároveň poslední sovětský vrtulníkový křižník Projektu 1123 (v sovětské terminologii byl klasifikován jako letadlový křižník). Druhou jednotkou této třídy byl vrtulníkový křižník Moskva. Leningrad byl zařazen do služby v roce 1969. V aktivní službě byl do svého vyřazení v roce 1993.

Leningrad
Leningrad
Základní údaje
Vlajka
TypVrtulníkový křižník / Letadlový křižník
TřídaProjekt 1123 / třída Moskva
Jméno podleLeningrad
ObjednánaLoděnice Jižní Nikolajev
Zahájení stavby15. ledna 1965
Spuštěna na vodu31. července 1966
Uvedena do služby2. června 1969
Osudvyřazena, 1993
sešrotována, 1995
Takticko-technická data
Výtlak13 110 t (standardní)
14 655 t (plný)
Délka189,1 m
Šířka34 m
Ponor7,17 m
Pohon2 turbíny, 4 kotle
91 000 shp
Rychlost28,8 uzlu (53 km/h)
Dosah14 000 nám. mil (25 930 km) při 12 uzlech (22 km/h)
Posádka541 důstojníků a námořníků
VýzbrojM-11 Štorm (2×2)
AK-725 (2×2)
RPK-1 Vichr (1×2)
RBU-6000 (2×1)
2× 533mm torpédomet (5hl.)
Letadla14× vrtulník

Pozadí vzniku

editovat
 
Leningrad v roce 1990

Projekt stavby nosiče Leningrad oficiálně schválen v roce 1958 jako Projekt 1123 Kondor. Celý projekt byl kompromisem mezi potřebami admirality a možnostmi ruského hospodářství a loděnic. Základy lodi byly položeny v loděnici Jižní Nikolajev v roce 1965. do služby byl křižník zařazen v roce 1969.

Konstrukce

editovat
 
Leningrad

Projekt 1123 připomínal jiné konstrukce s podobnou koncepcí – francouzský křižník Jeanne d'Arc a italské vrtulníkové křižníky tříd Andrea Doria a Vittorio Veneto. Svým výtlakem je však sovětská plavidla výrazně převyšovala.

Loď byla rozdělena na dvě části. V přední polovině byla nástavba, obsahující hlavňové a raketové zbraňové systémy, zatímco zadní polovinu lodi zabírala letová paluba o rozměrech 81 × 34 metrů s pěti vzletovými body pro vrtulníky. Zatímco čtyři z nich byly uspořádány po dvojicích za sebou a označeny čísly 1 až 4, uprostřed byla pátá plocha označená písmenem. Dva obdélníkové výtahy spojovaly letovou palubu s podpalubním hangárem o rozměrech 67 × 25 m. Ve spodní části rozměrného komínu byl ještě malý hangár pro dva velitelské vrtulníky. Křižník Leningrad celkem nesl 14 vrtulníků Kamov Ka-25PL. Vrtulníky měly za úkol pohybovat se v malých rojích a vytvářet protiponorkovou clonu ve střední vzdálenosti.

Hlavňovou výzbroj křižníku tvořily dva dvouhlavňové dvouúčelové 57mm kanóny AK-725. K ničení ponorek sloužily dva dvanáctihlavňové vrhače raketových hlubinných pum RBU-6000 Smerč-2 a jedno dvojité odpalovací zařízení systému RPK-1 Vichr (SUW-N-1) pro raketová torpéda PLO-82-P (FRAS-1) s pětikilotunovou bojovou hlavicí a doletem okolo 30 km. Na palubě se nacházelo okolo 48 kusů. Protiletadlovou výzbroj představovala dvě dvojitá odpalovací zařízení řízených střel M-11 Štorm (v kódu NATO SA-N-3 Goblet) s doletem 35 km a dostupem 25 km. Neseno bylo celkem 96 těchto střel. Loď také nesla dva pětihlavňové 533mm torpédomety. Ty ovšem byly v letech 1977–1978 odstraněny.

Pohonný systém tvořily dvě parní turbíny a čtyři vysokotlaké kotle. Křižník dosahoval rychlosti až 28,8 uzlu.

Operační služba

editovat

Leningrad sloužil v Černém moři. V roce 1973 však spolupracoval na vyčištění Suezského průplavu od námořních min po arabsko-izraelské válce Jom Kippur.

Související články

editovat

Literatura

editovat
  • PEJČOCH, Ivo; NOVÁK, Zdeněk; HÁJEK, Tomáš. Válečné lodě 7 – Druhá část zemí Evropy po roce 1945. Praha: Ares, 1998. ISBN 80-86158-08-X. S. 353. 

Externí odkazy

editovat