Lúkianos z Antiochie
Lúkianos z Antiochie (kolem roku 250 pravděpodobně Samosata - 7. ledna 312 Nikomédie) byl teolog a kněz antiochijské církve. Podle dřívějších názorů byl zakladatelem antiochijské školy teologie, protože prý rozhodně odmítal metodu alegoreze při výkladu bible, používanou alexandrijskou školou, a navrhl systém literárního výkladu, který později ve východní církvi po dlouhou dobu převládal. Je uctíván jako mučedník a svatý.
| Svatý Lúkianos z Antiochie | |
|---|---|
.jpg) Lúkianos z Antiochie (z Menologia Basileia II.) | |
| Narození | 240 Samosata nebo Antakya |
| Úmrtí | 312 (ve věku 71–72 let) Nikomédie nebo İznik |
| Příčina úmrtí | poprava stětím |
| Svátek | 7. leden |
| Období | Římská říše |
| Státní občanství | starověký Řím |
| Uctíván církvemi | římskokatolická církev a církve v jejím společenství, pravoslavná církev, starobylé východní církve |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Lúkianos se díky svému asketickému životu a učenosti těšil velké úctě. Na něj a na jeho školu se odvolávali jak ariáni, tak nestoriáni. Jan Zlatoústý, Diodóros z Tarsu a Theodor z Mopsuestie také vzešli z antiochijské teologické tradice.
Život
editovatO Lúkianově životě je známo velmi málo. Podle Sudy se narodil poblíž Samosaty váženým rodičům a byl vzdělán ve škole jistého Makaria v blízké Edesse. Tato informace však pochází až z desátého století a není potvrzena žádnými jinými zdroji. Přitom mohlo dojít k záměně se stejnojmenným satirikem Lúkianem ze Samosaty.
Lúkianos se prý jako mladý usadil v Antiochii na Orontu, pak byl vysvěcen na kněze. Zvláště ve starší vědecké literatuře, například u Adolfa von Harnacka, je Lúkianos považován za hlavu antiochijské školy. Přitom u Lúkiana neexistuje přímá spojitost s teologií této školy, která ve skutečnosti vznikla až dlouho po jeho smrti, na konci čtvrtého století.[1] Přestože Lúkiana z dnešního pohledu nelze spojovat ani s teologickými názory Pavla ze Samosaty, dostal se prý po Pavlově odsouzení do podezření a byl nucen odejít ze společenství církve. Tento rozchod s pravověrnými představiteli prý trval během funkčního období biskupů Domna I. (268-273) a Timaia (273-277). Lúkianos se prý s církví smířil až během episkopátu Cyrila I. (277-299, možná k tomu došlo kolem roku 285).
Lúkianos je někdy uváděn jako možný teologický učitel osobností, které byly později označovány za představitele a předchůdce arianismu.[2] V některých případech se konkrétní vztah učitel-žák mezi Lúkianem a např. Ariem nebo Eusebiem z Nikomédie nepovažuje za prokázaný.[3] Lúkianova christologie spojuje modalismus a subordinacionismus: Logos, ačkoliv byl stvořitelem všech následujících bytostí, byl sám stvořením, i když nadřazeným všem ostatním stvořeným věcem.
Přes Lúkianovu domnělou či skutečnou heterodoxii ho Eusebios z Kaisareie popisuje ve svých Církevních dějinách jako muže výjimečně ctnostného;[4] v době vrcholícího ariánského konfliktu nebyla jeho svatost o nic méně slavná než jeho pověst učence.
Během pronásledování křesťanů římským císařem Maximinem Daiou byl Lúkianos zatčen, mučen v Nikomédii a poté, co tam veřejně vyznal víru, odsouzen k smrti. Zemřel jako mučedník 7. ledna 312 a říká se, že byl pohřben v Helenopoli, kde Konstantin Veliký nebo jeho matka Helena kolem roku 327 postavili nad Lúkianovým hrobem kostel. Brzy po jeho smrti vznikl kolem Lúkiana mučednický kult, později podporovaný a využívaný Konstantinem a zejména Eusebiem z Nikomédie.[5] Od konce 4. století je Lúkianos uctíván jako svatý.
Dílo
editovatDesítky let po Lúkianově smrti vznikla tradice, které mu kromě jeho role v christologické a trinitární polemice připisuje velký význam i v biblické exegezi. Tvrdí, že zastával názor, že literární smysl je důležitější než textová přesnost, a sám revidoval Septuagintu na základě původní hebrejské verze nebo jiných překladů. Jeho revize Septuaginty ve 4. století převládala od Antiochie po Konstantinopol.[6] [7] Je mu také připisován výklad Nového zákona. Jeroným jako další Lúkianovo dílo zmiňuje Libelli de Fide. To ani ono se však nedochovalo.
Lúkianovi se dále připisuje vyznání víry představené na synodě v Antiochii v roce 341.[8] Jeho autorství je však pochybné a rozhodně jej nenapsal v dochované podobě. Překlad jeho apologetické promluvy se k nám dostal prostřednictvím Rufina z Akvileie. Suidas uvádí řadu dopisů, z nichž cituje úryvek o smrti biskupa Anthima.[9]
Literatura
editovat- Hanns Christof Brennecke: Lucian von Antiochien. In: Theologische Realenzyklopädie (TRE). Band 21, de Gruyter, Berlin/New York 1991, ISBN 3-11-012952-3, S. 474–479. (kostenpflichtig abgerufen über Theologische Realenzyklopädie, De Gruyter Online)
- Bernd Kettern: Lucian von Antiochien. In: Biographisch-Bibliographisches Kirchenlexikon (BBKL). Band 5, Bautz, Herzberg 1993, ISBN 3-88309-043-3, Sp. 292–295.
- Patrick Joseph Healy: Lucian of Antioch. In: Charles G. Herbermann (Hrsg.): The catholic encyclopedia – an international work of reference on the constitution, doctrine, discipline, and history of the catholic church. Band 9, 1907–1912. Appleton, New York 1912.
Reference
editovatV tomto článku byl použit překlad textu z článku Lukian von Antiochia na německé Wikipedii.
- ↑ Hanns Christof Brennecke, Lukian von Antiochien in der Geschichte des arianischen Streites, in: Hanns Christof Brennecke, Ernst Ludwig Grasmück, Christoph Markschies (Hrsg.): Logos. Festschrift für Luise Abramowski zum 8. Juli 1993. Walter de Gruyter, Berlin/New York 1993, S. 170–192, hier S. 180.
- ↑ Winrich Löhr, Arius reconsidered (Part 2), in: Zeitschrift für Antikes Christentum, 2006, Band 10, Heft 1, S. 121–157, dort S. 157.
- ↑ Hanns Christof Brennecke: Lucian von Antiochien. In: Theologische Realenzyklopädie (TRE). Band 21, de Gruyter, Berlin/New York 1991, ISBN 3-11-012952-3, S. 474–479. Zde S. 475–477.
- ↑ Eusebius von Caesarea: Historia Ecclesiastica. Buch VIII, Kapitel 13.2 (deutsche Übersetzung von Philipp Häuser in der Bibliothek der Kirchenväter – 4. Jahrhundert).
- ↑ Hanns Christof Brennecke, Lukian von Antiochien in der Geschichte des arianischen Streites, in: Hanns Christof Brennecke, Ernst Ludwig Grasmück, Christoph Markschies (Hrsg.): Logos. Festschrift für Luise Abramowski zum 8. Juli 1993. Walter de Gruyter, Berlin/New York 1993, S. 170–192, zde S. 184f.
- ↑ Hieronymus: Lucianus. In: De viris illustribus. Kap. 77.
- ↑ Hieronymus: Adversus Rufinum. Kapitel 26
- ↑ Athanasius der Große: Abhandlung über die Synoden zu Rimini in Italien, und zu Seleucia in Isaurien. In: Sämmtliche Werke des heiligen Athanasius. Band 3. Kempten 1836, Kap. 23 (německy – Latein: De synodis Arimini et Seleuciae in Isauria. 4. Jahrhundert).
- ↑ Chronicon Paschale. In: P.G. XCII S. 689.
Externí odkazy
editovat
Obrázky, zvuky či videa k tématu Lúkianos z Antiochie na Wikimedia Commons
