Samosprašnost

(přesměrováno z Kleistogamie)

Samosprašnost (autogamie), někdy také samoopylení, je opylení květu přenesením vlastního pyluprašníku na bliznu. Opakem je cizosprašnost, tj. přenesení cizího pylu.

Samosprašné květy huseníčku rolního
Krytosnubný květ okrotice bílé

Vlastní pyl

editovat

Existují dva rozdílné názory, co je „vlastní pyl“ v definici samosprašnosti.

Pyl z téhož květu

editovat

Květ je opylen pylem z totožného květu. Aby vůbec mohlo k samoopylení dojít, musí být květ oboupohlavný, tj. musí obsahovat funkční orgán samčí (tyčinkaprašníkem) i samičí (semeníkbliznou). Další nutnou podmínkou je časová synchronizace dozrávání vajíček a pylu. K samoopylení dochází vzájemným pohybem tyčinek a pestíku, není nutný opylovač. Ve většině případů lze květ opylit i pylem z jiného květu téhož jedince nebo druhu, mnohdy po takovém opylení jsou kvalitnější plody a semena, např. řepka olejka.[1][2]

Kleistogamie (krytosnubnost) je takový druh samoopylení, při kterém se tzv. kleistogamické květy vůbec neotvírají a opylení proběhne přímo v neotevřeném květu (v poupěti), kde se prašník s pylem přímo dotkne blizny. Krytosnubnost může být obligátní, např. u kruštíku či okrotice, nebo fakultativní, např. u rosnatky vláknité nebo violky – závisí na počasí nebo délce dne. Většina kleistogamických rostlin má mimo tyto květy i tzv. chasmogamické květy, které se normálně otvírají, např. šťavel kyselý nebo hluchavka objímavá.[3][4]

Pyl z květu téže rostliny

editovat

Květ je opylen pylem z květu téže rostliny. Takové opylení se nazývá geitonogamie a geneticky je proces opylení totožný s opylením pylem ze stejného květu. Zde již nutně nemusí být květy oboupohlavné. Toto samoopylení může probíhat také u rostlin, které mají květy jednopohlavné. Podmínkou je, aby květy samčí i samičí byly na jedné rostlině a oba dozrávaly současně, např. některé vyšlechtěné kultivary (odrůdy) ořešáku královského. K tomuto samoopylení je nutný opylovač, jako hmyz, vítr apod.[3][5][6][7]

Podle mnoha názorů je geitonogamie cizosprašné opylení.[8][9][10][11]

Samosprašnost v ovocnářství

editovat

ovocnářství je za samosprašný považován jedinec (např. strom) nebo celý kultivar (odrůda), pokud se opylí pylem z libovolně umístěného květu stejného kultivaru (např. některé broskvoně, meruňky, višně). Za cizosprašný je považován jedinec (např. strom) nebo celý kultivar, pokud k opylení potřebuje jiný kultivar a je lhostejno, zda tento jiný kultivar roste na druhém stromu nebo je přiroubován na strom, o jehož opylení se jedná (např. hrušně, jabloně, třešně).[12]

Výhody samoopylení

editovat

Záruka vytvoření potomstva bez ohledu na přítomnost opylovačů je vhodná pro rostliny v extrémních biotopech nebo osídlující nová území. Udržují se dobře adaptované genotypy prosperující v určitém prostředí, s minimálními genetickými ztrátami. Rostlina nemusí vynakládat energii na lákání opylovačů.

Nevýhody samoopylení

editovat

Nedochází k variabilitě, k „vylepšování“ rostliny, mohou se kumulovat nevhodné mutace a virová onemocnění, může se projevit vliv stárnutí. Klesá podíl heterozygotních jedinců v následujících generacích, vzrůstá homozygotnost, vznikají tzv. čisté linie. Roste inbreeding mezi blízce příbuznými liniemi.[4][13]

Vývojově starší jsou oboupohlavé květy a samoopylení. Z těchto květů postupně vznikaly květy jednopohlavné zakrněním nebo potlačením jednoho pohlavního orgánu, což zamezuje samoopylení. Tento proces nebyl nijak hromadný, u krytosemenných rostlin má většina druhů oboupohlavné květy, jen 4 % rostlin jsou rostliny dvoudomé.

Mnohé rostliny s oboupohlavnými květy se sice nepřeměnily na jednopohlavné, ale vyvinuly několik způsobů, jak zabránit samoopylení:

  • Dichogamie – dozrávání vajíček a pylu v nestejnou dobu.
  • Herkogamie – prašníky a blizny jsou v květu od sebe prostorově odděleny.
  • Heterostylie – různí jedinci téhož druhu mají v květech tyčinky a čnělky dvou až tří rozdílných délek.[14][15]

Reference

editovat
  1. 1botanika.wendys.cz
  2. www.sgo.cz. www.sgo.cz [online]. [cit. 2010-09-01]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-09-20. 
  3. a b botany.upol.cz
  4. a b ekologie.upol.cz[nedostupný zdroj]
  5. botanika.bf.jcu.cz
  6. biomikro.vscht.cz. biomikro.vscht.cz [online]. [cit. 2010-09-01]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2010-03-22. 
  7. www.zahradaweb.cz. www.zahradaweb.cz [online]. [cit. 2010-09-01]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-03-20. 
  8. 2botanika.wendys.cz
  9. www.biolib.cz
  10. www.dendrologie.cz
  11. Geitonogamie. In: Akademický slovník cizích slov. Praha: Academia, 1997, s. 259. ISBN 80-200-0607-9.
  12. ŠROT, Jaroslav. 1000 dobrých rad zahrádkářům. Praha: Brázda, 1996. ISBN 80-209-0257-0.
  13. home.zf.jcu.cz[nedostupný zdroj]
  14. leccos.com. leccos.com [online]. [cit. 2010-09-01]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2011-10-17. 
  15. www2.zf.jcu.cz[nedostupný zdroj]

Externí odkazy

editovat