Kino Praha (Praha)
Kino Praha bylo kino na pražském Václavském náměstí, které zde bylo provozováno od roku 1928 do 90. let 20. století.
Kino Praha | |
---|---|
Poloha | |
Adresa | Václavské náměstí 834/17, Nové Město, Česko |
Souřadnice | 50°4′58,73″ s. š., 14°25′32,86″ v. d. |
Další informace | |
multimediální obsah na Commons | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Pražské kino Praha
editovatVznik a počátky
editovatKino Praha bylo uvedeno do provozu v roce 1928 v podzemí paláce vydavatelství Politika (později Práce) na Václavském náměstí 834/17. Sál měl 600 sedadel, jeho prvním provozovatelem byl spolek „Záchrana“ podporující nemajetné dívky.[1] Z počátku zde byly promítány němé filmy, dobový tisk popisoval účelné technické řešení a vybavení kuřárnou, bufetem, cukrárnou a šatnou.[2] V roce 1932 byla naistalována zvuková aparatura. Provozovatele kina Václava Ovese a majitele licence nahradil od února pověřenec 1940 říšského protektora Ernst Tinschmann, který kino v roce 1942 nechal přejmenovat na Prag.[3]
Po roce 1945
editovatKino bylo v srpnu 1945 znárodněno a Václav Oves se nedočkal ani jeho navrácení, ani finanční náhrady. Naopak byl odsouzen k zaplacení 36 000 Kčs soudních výloh.[3]
Poté, co se kino od roku 1960 zaměřilo na krátké filmy, bylo v roce 1984 přeměněno, podle ideového záměru Městského výboru KSČ a Národního výboru hl. m. Prahy, na Studijní kino Praha. Ke stranické a odborové „výchově“ byly využívány krátké filmy doplňované přednáškami. K této činnosti využívalo dva sály, jedno pro 118, druhý pro 30 diváků[4] Na 70 % akcí mělo ideově–politický charakter.[5]
Zánik
editovatOd 2. října 1989 bylo kino Praha přeměněno na kino krátkých filmů.[6] V 90. letech 20. století zavedla v kině společnost Broadway film digitální zvuk a rozdělila prostor na dva sály, v důsledku změn doby se ale kino již nepodařilo zachránit.[3]
Plastické promítání
editovatZvláštní epizodou v historii kina Praha bylo uvedení plastického promítání (předchůdce dnešních 3D filmů), které zde bylo zahájeno v roce 1955. Na plátno byly promítány současně dva obrázky s různou polarizací. Divák si pro zhlédnutí filmu zapůjčil brýle s polarizačními fóliemi, takže každým okem spatřil obraz pořízený jinou kamerou.[7] Plastické promítání mělo na programu dokumentární úryvky z Rošického memoriálu 1955 a z I. celostátní spartakiády (1955).
Odkazy
editovatReference
editovat- ↑ Nový biograf Praha. Revue filmu. Čís. 2/1928, s. 44. Dostupné online po registraci. Dostupné online. ISSN 1803-0556.
- ↑ Kino Praha v pasáži Politiky. Národní listy. 1928-11-17, s. 3. Dostupné online. ISSN 1214-1240.
- ↑ a b c ČVANČARA, Miroslav; ČVANČARA, Jaroslav. Zaniklý svět stříbrných pláten. Praha: Academia, 2011. ISBN 978-80-200-1969-1. Kapitola Biograf Praha (Praga) - Václavské náměstí, s. 62.
- ↑ Nové studijní kino. Záběr. 1984-04-02, s. 1. Dostupné online po registraci. Dostupné online. ISSN 0139-7664.
- ↑ Nové kino. Rudé právo. 1985-04-23, s. 5. Dostupné online po registraci. Dostupné online. ISSN 0032-6569.
- ↑ Kino krátkých filmů zahájilo!. Zpravodaj Krátkého filmu. Čís. 9/1989, s. 2. Dostupné online po registraci. Dostupné online. ISSN 2570-9089.
- ↑ Kino plastického filmu. Rudé právo. 1955-04-27, s. 3. Dostupné online. ISSN 0032-6569.