Wikipedie

Kingmanův útes

Kingmanův útes (Kingman Reef) je korálový útes v Tichém oceánu, ležící v blízkosti rovníku. Od roku 1922 patří pod správu vlády USA; (pro statistické účely) spadá mezi její Menší odlehlé ostrovy.

Kingmanův útes
Kingman Reef (angličtina)
Podmořský život u Kingmanova útesu
Podmořský život u Kingmanova útesu
Poloha Kingmanova útesu v Tichém oceánu
Poloha Kingmanova útesu v Tichém oceánu

Poloha Kingmanova útesu v Tichém oceánu
Kingmanův útes
Kingmanův útes
LokalizaceTichý oceán
StátSpojené státy americkéSpojené státy americké Spojené státy americké
Topografie
Zeměpisné souřadnice6°23′ s. š., 162°25′ z. d.
Nejvyšší vrchol (1,5 m n. m.)
Osídlení
Počet obyvatel0
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Poloha

editovat
 
Ostrovy v okolí Havaje

Nachází se na souřadnicích 6°23′ severní šířky a 162°25′ západní délky, asi 61 km severozápadně od Palmyry a asi 1713 km od Honolulu.

Historie

editovat

Útes objevil 14. června 1798 americký kapitán Edmund Fanning (1769 – 1841). V námořních mapách byl útes vyznačen jako „Danger Rock“ (česky „nebezpečná skála“). Útes prozkoumal a popsal až kapitán W. E. Kingman v lodi Shooting Star v roce 1853.

10. května 1922 byl Lorrinem A. Thurstonem Kingmanův útes formálně anektován ke Spojeným státům americkým. 29. prosince 1934 území útesu přešlo do jurisdikce US Navy. V letech 1937 a 1938 používala letecká společnost Pan Am lagunu uprostřed útesů jako noční zastávku pro hydroplány na cestě mezi Havají a Americkou Samoou. 1. září 2000 jurisdikce nad Kingmanovým útesem přešla z amerického námořnictva pod jeho ministerstvo vnitra[1] a 18. ledna 2001 byl Kingmanův útes a jeho okolí do 22 km od pevniny, celkem o rozloze 1958 km², prohlášeno za národní přírodní rezervaci. 6. ledna 2009 byl útes označen za „národní námořní monument“ (marine national monument).[2][3]

Popis

editovat
 

Kingmanův útes má přibližný tvar tupoúhlého trojúhelníku, o délce cca 18 km a výšce cca 9 km, kde samotný útes tvoří jeho obvod a v jeho středu podmořská hloubka opět klesá. Jeho severovýchodní strana zůstává ponořena pod hladinou oceánu, naopak jihovýchodní cíp se nepatrně rozšiřuje, ale jen do cca 8 m v jeho nejširším místě. Útes (v závislosti na přílivu a odlivu) vyčnívá maximálně několik stop nad mořskou hladinu, jeho nejvyšší bod ční asi jen 1,5 m nad hladinu,[4] ale i tak je během přílivu omýván mořskými vlnami. Ty části útesu, které jsou většinu času nad hladinou, jsou tvořeny výspou kamenů a štěrku z vápence; ty, které jsou trvale nebo převážně pod vodou, mají charakter korálového útesu.[5] Rozloha útesu jako celku je 76 km², nicméně rozloha části útesu nad mořskou hladinou je pouhých 0,012 km² (necelé 3 akry).

Význam

editovat

Kingmanův útes poskytuje prostředí pro velmi rozmanité množství rostlin a živočichů žijících v korálových útesech, mj. několik druhů želv, 38 druhů mlžů, 225 druhů ryb a přes 200 druhů korálů, jejichž kolonie se odhadují na stáří až 5 000 let.[6] Mezi podmořskou faunou je nezvykle velké procento predátorů, od menších ryb po barakudy a žraloky.[7] Naopak není schopen poskytnout podmínky pro přímořské rostliny (např. palmy apod.), takže tyto (pokud se jejich semena vyplaví na pevninu útesu nebo při pokusu o umělou výsadbu v roce 1924)[5] většinou rychle odumírají, neboť jediným zdrojem živin, který útes dokáže dát, je vápník ze schránek odumřelých korálů. Jinak útes neposkytuje žádné člověkem využitelné zdroje.[8]

Vnitřní část trojúhelníkové oblasti útesu v minulosti sloužila jako přistávací plocha hydroplánů Sikorsky S-42B společnosti Pan Am při letech mezi Havají a Pago Pago v Americké Samoi. V té době u útesu kotvila i zásobovací loď North Wind se zásobami paliva, jídla a možností přespání pro pasažéry. Pan Am chtěla tuto trasu prodloužit na spojení USA s Austrálií a Novým Zélandem, ale 11. ledna 1938 jeden z hydroplánů krátce po vzletu z Pago Pago explodoval, všichni cestující i posádka zahynuli. Společnost Pan Am následně tuto trasu zrušila a spojení vedla přes Canton Island a Novou Kaledonii.

Samotný útes je poměrně nebezpečný pro lodní dopravu. Minimálně jedna loď na něm ztroskotala – dřevěná, pravděpodobně rybářská loď, poháněná lodním šroubem, nacházející se západně od severozápadní trojúhelníkové strany útesu. Podle serveru Wetlab se v jeho okolí šíří jistý druh hnědočerné kyanobakterie, které rozkládající se dřevo a železo pravděpodobně poskytuje příznivé podmínky pro její šíření a „zúrodňuje“ okolí vraku.[9] Taktéž vrak této lodi byl nalezen silně ohořelý, přičemž požár měl nejspíš vzniknout před samotným nájezdem na útes.[9]

Zajímavostí je, že v letech 1974, 1977, 1980, 1981, 1988, 1993 a 2000 se Kingmanův útes stal „ústředím“ radioamatérů, kteří zde na kratší období provozovali radiový kontakt s mnoha (až desetitisíci) dalšími radioamatéry ze širokého okolí,[10] v rámci tzv. DX-pedition.

Poté, co se nejdříve formálně stal přírodní rezervací a posléze národní námořní památkou, je útes pro veřejnost nepřístupný. Výjimkou jsou vědecké expedice[11] nebo (velmi zřídka) cesty „extrémních cestovatelů“ z projektu Most Traveled People,[12] kteří si s předstihem vyřídí povolení u patřičných úřadů a na jejichž seznamu míst útes figuruje jako elitní položka.

Jinak je (geopolitický) význam Kingmanova útesu mizivý – útes neposkytuje dostatečné množství pevniny trvale nad mořskou hladinou.

Galerie

editovat
  •  
    Generalizovaná mapa
  •  
    Námořní mapa vypracovaná Národním úřadem pro oceán a atmosféru
  •  
    Satelitní snímek NASA NLT Landsat 7
  •  
    Detail satelitní fotografie
  •  
    Letecká fotografie jihovýchodní části útesu
  •  
    Jedna z mála fotografií přímo z místa, s malou kokosovou palmou, možná jedinou na útesu (2003)
  •  
    Vrak lodi, která v minulosti najela na Kingmanův útes.

Odkazy

editovat

Reference

editovat
  1. ↑ www.doi.gov [online]. [cit. 2010-11-12]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2010-05-13. 
  2. ↑ Archivovaná kopie. www.fws.gov [online]. [cit. 2010-11-12]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2013-07-25. 
  3. ↑ Archivovaná kopie. www.fws.gov [online]. [cit. 2010-11-12]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2011-01-26. 
  4. ↑ http://www.flickr.com/photos/72923065@N00/2594024845/
  5. ↑ a b Archivovaná kopie. www.janeresture.com [online]. [cit. 2006-05-04]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-05-11. 
  6. ↑ Archivovaná kopie. www.fws.gov [online]. [cit. 2010-11-12]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-01-26. 
  7. ↑ Kingmanův útes na YouTube
  8. ↑ Archivovaná kopie. www.cia.gov [online]. [cit. 2010-11-12]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2017-07-16. 
  9. ↑ a b Archivovaná kopie. wetlab.coralhead.com [online]. [cit. 2010-11-12]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2010-11-05. 
  10. ↑ http://www.qsl.net/krpdxg/
  11. ↑ Archivovaná kopie. www.fws.gov [online]. [cit. 2010-11-12]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2013-10-17. 
  12. ↑ Archivovaná kopie. mosttraveledpeople.com [online]. [cit. 2010-11-12]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-07-14. 

Související články

editovat

Externí odkazy

editovat
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Kingmanův_útes&oldid=24311263“