Kišó Kurokawa

Kišó Kurokawa
Kišó Kurokawa
	Kišó Kurokawa (2006)
Rodné jméno	黒川紀章
Narození	8. dubna 1934; Kanie
Úmrtí	12. října 2007 (ve věku 73 let); Kawada
Příčina úmrtí	srdeční selhání a rakovina slinivky
Místo pohřbení	Baisō-in
Alma mater	Kjótská univerzita; Tokijská univerzita; Tōkai Junior and Senior High School
Povolání	architekt, myslitel, byznysmen a politický aktivista
Ocenění	Q11670228 (1965); Umělecká cena Mainiči (1978); Řád finského lva (1985); rytíř Řádu umění a literatury (1989); AIJ Prize (1990); … více na Wikidatech
Politická strana	Q11392729
Choť	Ajako Wakao (od 1983)
Rodiče	Miki Kurokawa
Příbuzní	Masayuki Kurokawa (sourozenec)
Web	www.kisho.co.jp
	multimediální obsah na Commons
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Kišó Kurokawa (8. duben 1934 – 12. říjen 2007) byl japonský architekt a jeden ze zakladatelů hnutí metabolistů.

Život

Narodil ve městě Kanie v japonské prefektuře Aiči. Vystudoval architekturu na Univerzitě v Kjóto, kde dovršil bakaláře v roce 1957. Inženýrský titul dostal na Univerzitě v Tokiu, pod dohledem Kenza Tangea v roce 1959. Spolu s ostatními kolegy založil v roce 1960 hnutí metabolistů. Bylo to japonské avantgardní sdružení, radikálně prosazující znovuoživení architektonických stylů v asijském kontextu. Skupina byla velmi úspěšná, což vyvrcholilo uznáním za stánek Takara Cotillion Beautillion na Světové výstavě v Ósace v roce 1970.

Kurokawa měl dceru a syna z prvního manželství se svou spolužačkou. Druhé manželství uzavřel s herečkou Ayako Wakao. Kurokawův mladší bratr s ním spolupracoval na některých projektech z oblasti průmyslového designu.

Kurokawa založil a zároveň předsedal své společnosti Kisho Kurokawa Architect & Associates, založené 8. dubna 1962. Centrála se nacházela v Tokiu, pobočky v Ósace, Nagoje, Astaně, Kuala Lumpuru, Pekingu a Los Angeles. Společnost je japonskou vládou označována za "First Class Architects Office."

Kurokawa vydal několik knih o filozofii a architektuře, o čemž přednášel po celém světě. Tvrdil, že existují dvě tradice, sdružené v kultuře: viditelné a neviditelné. Jak sám říkal, jeho práce nesla neviditelnou japonskou tradici. Je to vidět zejména na "materiálech, v nestálosti, ve vnímavosti a detailu." Při pohledu na jeho metabolickou práci, se tradice nezdá velmi přítomna. Přesto lze taktéž říci, že je to práce japonská.

Zemřel na selhání srdce 12. října 2007 v Tokiu, ve věku 73 let.

Nestálost

Kurokawa byl ovlivněn destrukcí japonských měst během 2. světové války, zda přírodními katastrofami, které zanechaly v japonských městech pouze cihly a kámen, jako pomník minulých měst a ne dřevo a přírodní elementy jako bylo pro tuto kulturu tradiční.

Proto v jeho díle vychází do popředí motiv proměnlivosti, 4 ročních období v jedné linií s dramatickými proměnami Japonska. Myšlenka, že budovy a města mají být co nejvíce přírodní a měly by být v harmonii se zbytkem přírody, která je jedinou stálou veličinou, napomohla vzniku tradice spojené s budováním "dočasných" staveb.

Myšlenka nestálosti se odrážela v Kurokawově díle během trvání hnutí tzv. metabolistů. Budovy byly stavěny jako mobilní, přizpůsobitelné a měnitelné. Tento princip směřoval jeho tvorbu k otevřenému systému, systému v čase a prostoru.

Materiál

Snažil se nepoužívat nepřirozené materiály, barvy a textury. Vyznával krásu materiálu jako takového, bez žádného přikrášlování. Jde o víru v maximální požitek, vycházející z přírodních statků. Kurokawa hrdě vystavoval železo jako železo, hliník jako hliník a beton téměř neupravený. Šlo o skutečnou hrdost k materiálu.

Všechny tyto jeho pocity zakomponoval do své teze capsule building. Vše - eskalátory, výtahy, potrubí a trubky jsou exteriérové a viditelné. Jeho otevřené stavby přiznávají všechny sítě a konstrukce, které jsou povýšeny na zprostředkovatele krásy

Detail

Smysl pro detail je pro Japonsko typický a podle Kurokawa jde o snahu vyjádřit individualitu, kde je normální postupovat od částí k celku a ne naopak. Např. každý tesařský spoj byl pod drobnohledem Kurokawy.

Právě tato vlastnost Japonců způsobila změnu agrární společnosti na plně průmyslový národ za méně než 50 let. Cit pro jemné práce a detail však splynul s úlohou tvůrce, čehož výsledkem jsou díla svébytné estetiky. Detailnost přinesla nový stupeň hierarchie, který Kurokawa popsal způsobem, že "Západní architektura a města jsou organizovány do hierarchie infrastruktury, zatímco současná Japonská architektura se zajímá o anatomii částí celku."

Projekty

Nakagin Capsule Tower, Tokio

1970 - 80

Nakagin Capsule Tower (Ginza, Tokio, 1970–1972)
Sony Tower (Osaka, 1972–1976)
Tateshina Planetarium (Hirošima, 1976)
Headquarters of the Japanese Red Cross Society (Tokio, 1975–1977)
National Museum of Ethnology (Osaka, 1973–1977)

1980 - 90

Saitama Prefectural Museum of Modern Art (Saitama, 1978–1982)
National Bunraku Theater (Osaka, 1979–1983)
Wacoal Kojimachi Building (Tokio, 1982–1984)
Chokaso (Tokio, 1985–1987)
Nagoya City Art Museum (Nagoja, 1983–1987)
Japanese-German Center of Berlin (Berlín, 1985–1988)
Central Plaza 1, Brisbane, Queensland, Austrálie
Osaka Prefectural Government Offices (Osaka, 1988)
Hiroshima City Museum of Contemporary Art (Hirošima, 1988–1989)

Hiroshima City Museum of Contemporary Art, Hirošima

1990 - 2000

Chinese-Japanese Youth Center (Peking, 1987–1990)
Okinawa Prefectural Government Headquarters (Okinawa, 1988–1990)
The Sporting Club at Illinois Center (Chicago, 1987–1990)
Melbourne Central (Melbourne, Austrálie, 1986–1991)
Miki House New Office Building (Osaka, 1985–1991)
Nara City Museum of Photography (Nara, 1989–1991)
Louvain-La-Neuve Museum (Belgie, 1990–1992)
Pacific Tower (Paříž, Francie, 1988–1992)
Lane Crawford Place (Singapur, 1990–1993)
Senkantei (Hyōgo, 1992–1993)
Ehime Museum of Science (Ehime, 1991–1994)
Ishibashi Junior High School (Tochigi, 1992–1994)
The Museum of Modern Art Wakayama/Wakayama Prefectural Museum (Wakayama, 1990–1994)