Karel Kutlvašr
Karel Kutlvašr (27. ledna 1895 Michalovice – 2. října 1961 Praha) byl československý legionář, důstojník a generál, který velel Pražskému povstání a po únoru 1948 se stal obětí politické perzekuce ze strany komunistického režimu.
.1945.gif)
.svg){kind=small}
Životopis
editovatKarel Kutlvašr se narodil 27. ledna 1895 v Michalovicích u Havlíčkova Brodu jako šesté dítě v rodině sedláka Josefa Kutlvašra. V tehdejším Německém Brodě v roce 1911 absolvoval dvouletou obchodní školu. Nejdříve byl zaměstnán u firmy Jenč v Humpolci. Později pracoval v Kyjevě jako úředník firmy Vielwart a Dědina, která vyvážela zemědělské stroje do carského Ruska.[1]
V srpnu 1914 se mezi prvními přihlásil do České družiny,[p 1] zakládající jednotky budoucích Československých legií na ruské frontě.[2] Jako rozvědčík se zúčastnil řady významných bitev. Za hrdinství v bojích byl mnohokrát vyznamenán. Po bitvě u Zborova, v níž byl raněn, se stal velitelem praporu a pomocníkem velitele 1. čs. střeleckého pluku plukovníka Švece. S ním se také podílel na dobytí Kazaně 6.–7. srpna 1918, kde velel legionářskému jízdnímu oddílu.[3] Po jeho smrti se stal prozatímním velitelem pluku a 25. února 1919 byl ministrem vojenství Milanem Rastislavem Štefánikem povýšen na podplukovníka a následně jmenován i definitivním velitelem 1. pluku. V Rusku se seznámil s Jelizavetou Jakovlevovou, se kterou se později oženil.
Do vlasti se vrátil roku 1920, a zde byl roku 1923 povýšen na plukovníka, tehdy sloužil jako velitel pěšího pluku 1 v Českých Budějovicích. Mezi lety 1923 a 1931 velel 2. pěší brigádě v Chomutově. V roce 1928 byl povýšen na brigádního generála. Stal se tak ve věku 33 let jedním z nejmladších generálů československé armády a zastával postupně řadu velitelských a pedagogických funkcí. V letech 1934 až 1939 velel 4. pěší divizi v Hradci Králové[1] a v době mobilizace v září 1938 převzal velení Hraniční oblasti 35 se stanovištěm velitelství ve Vamberku.
Za okupace byl členem odbojové organizace Obrana národa.[1] Koncem dubna 1945, když se blížilo Pražské povstání byl generálem Slunečkem („Alexem“) jmenován velitelem Vojenského velitelství Velké Prahy Bartoš.[4] Pod jeho velení tak spadaly všechny podchycené bojeschopné jednotky v oblasti Prahy.
5. května 1945 na Slunečkův rozkaz vyhlásil všem podřízeným jednotkám pohotovost. Krátce na to vydal rozkaz obsadit budovu Pražského rozhlasu, kterou hlídali nacisté. Tím propuklo Pražské povstání.[5] Kutlvašr velel bojům v Praze až do vítězství povstalců.[2] Posléze 8. května odpoledne spolu s představiteli České národní rady dojednal podmínky kapitulace německých jednotek v Praze[p 2] výměnou za jejich volný průjezd městem do zajetí ozbrojenými silami západních Spojenců.[2] To se po únoru 1948 zřejmě stalo jednou z příčin jeho pronásledování komunistickým režimem, prováděného na přání SSSR, který již v létě 1945 začal vyvíjet nátlak na jeho penzionování.[2]
Jako vojenský velitel Prahy působil až do 28. května 1945, kdy se stal zatímním velitelem V. sboru v Brně.[zdroj?] 31. května ale zaslal sovětský velvyslanec Valerian Zorin československé vládě nótu, ve které žádal Kutlvašrovo odvolání. Důvodem byl Kutlvašrův podpis pod dohodou, která umožňovala odchod německých sil do amerického zajetí.[7] Kutlvašr byl odeslán na dovolenou, během níž se rozhodovalo o jeho dalším osudu.[zdroj?]
Do služby se, po zásahu prezidenta Beneše,[8] vrátil až v únoru 1946, kdy začal působit jako velitel III. sboru v Plzni, a po povýšení do hodnosti divizního generála[9] posléze sloužil od roku 1947 jako zástupce velitele Vojenské oblasti 3 opět v Brně.
Krátce po únorovém převratu, již 8. března 1948, byl odeslán na dovolenou a 1. června 1948 přeložen do výslužby. Následně byl 18. prosince 1948 zatčen a coby představitel údajné odbojové skupiny „Pravda vítězí“, jež byla zinscenována provokací 5. oddělení,[p 3] ve vykonstruovaném procesu[8] 16. května 1949 Státním soudem v Praze odsouzen za velezradu k trestu odnětí svobody na doživotí a současně degradaci na vojína v záloze.[2] Vězněn byl na Mírově a v Leopoldově. Zde byl jedním z jeho spoluvězňů Rudolf Toussaint, v roce 1945 německý velící generál v Praze a jeho protivník z bojů během Pražského povstání, a také Josef Smrkovský, další ze signatářů dohody o vojenské kapitulaci.[9] V roce 1960, po amnestii prezidenta republiky Antonína Novotného, vyhlášené u příležitosti přijetí „socialistické ústavy“,[zdroj?!] přesněji „dovršení socialismu“ a změně názvu republiky z ČSR na ČSSR, byl z výkonu trestu propuštěn. Z vězení se vrátil ve velmi špatném zdravotním stavu.
Po propuštění z vězení bydlel se svou ženou až do své smrti v Praze-Vršovicích, Rybalkova 69. Jelikož mu byl vyměřen starobní důchod ve výši pouze 230 Kčs měsíčně, živil se nejprve jako hlídač v Jízdárně Pražského hradu a poté, kdy odtamtud musel odejít, pracoval jako noční vrátný v Nuselském pivovaru.[8] Zemřel náhle při zdravotní prohlídce 2. října 1961 v nemocnici v Motole v ordinaci lékaře MUDr. Endta, jehož otec bojoval po jeho boku v ruských legiích.
V roce 1968 zrušil Městský soud v Praze všechna obvinění z let 1948 a 1949. Plně rehabilitován však byl teprve po listopadu 1989. In memoriam byl povýšen na armádního generála a byl mu udělen Řád Milana Rastislava Štefánika.
Dne 28. října 2017 mu prezident republiky Miloš Zeman in memoriam udělil Řád Bílého lva[10] vojenské skupiny I. třídy za mimořádné zásluhy o obranu a bezpečnost státu.
Pamětní místa
editovat- Pamětní deska na rodném domě v Michalovicích[11]
- Busta a pamětní deska na budově Městského úřadu Praha 4 – Nuselská radnice
- Náměstí Generála Kutlvašra v Praze-Nuslích
- Pamětní deska před domem, ve kterém žil v době svého působení v Chomutově
Fotogalerie
editovat-
![Karel Kutlvašr na ruské frontě jako důstojník I. pluku v hodnosti podporučíka[12]](//upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/c/c4/Karel.Kutlvasr.%281895-1961%29.Ruska.Fronta.gif/84px-Karel.Kutlvasr.%281895-1961%29.Ruska.Fronta.gif)
Karel Kutlvašr na ruské frontě jako důstojník I. pluku v hodnosti podporučíka[12] -
Hrob Karla Kutlvašra na Olšanských hřbitovech v Praze -
Pamětní deska s bustou generála Kutlvašra na Náměstí Generála Kutlvašra v Praze-Nuslích -
Pamětní deska Karla Kutlvašra v Chomutově
![Karel Kutlvašr na ruské frontě jako důstojník I. pluku v hodnosti podporučíka[12]](/wiki/Soubor:Karel.Kutlvasr.(1895-1961).Ruska.Fronta.gif)
Odkazy
editovatPoznámky
editovat- ↑ Společně se svým starším bratrem Františkem, který později padl u Zborova.
- ↑ Bezpodmínečná kapitulace nacistického Německa na všech frontách byla, za účasti sovětského zástupce generála Susloparova, podepsána v Remeši již 7. května v 02:41 (s konečnou účinností k 23:01 8. května 1945), ale Sovětský svaz ji poté ještě do pozdních večerních hodin 8. května, z důvodů formálních nedostatků, odmítal uznat a jednotky Wehrmachtu na východní frontě vedené maršálem Schörnerem se jí také odmítaly podřídit. „Protokol o provedení formy kapitulace německých branných sil“[6] tak dojednal zastavení bojů ze strany německých vojsk proti československým povstaleckým silám a upřesnil podmínky jejich odchodu do zajetí na západ.
- ↑ V některých pramenech lze narazit i na informaci, že šlo o Obranné zpravodajství, ale ke změně jeho názvu na 5. oddělení Hlavního štábu došlo již 1. dubna 1946.
Reference
editovat- ↑ a b c Pacner (2012), s. 278.
- ↑ a b c d e STEHLÍK, Eduard. KUTLVAŠR Karel. In: LÁNÍK, Jaroslav, a kol. Vojenské osobnosti československého odboje 1939-1945. Praha: Ministerstvo obrany České republiky-Agentura vojenských informací a služeb (AVIS), 2005. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-01-01. ISBN 80-7278-233-9. S. 168. Archivováno 1. 1. 2014 na Wayback Machine.
- ↑ PRECLÍK, Vratislav. Masaryk a legie, váz. kniha, 219 str., vydalo nakladatelství Paris Karviná ve spolupráci s Masarykovým demokratickým hnutím, 2019, ISBN 978-80-87173-47-3
- ↑ Pacner (2012), s. 221.
- ↑ Pacner (2012), s. 207.
- ↑ „Glynwed“. Protokol o provedení formy kapitulace německých branných sil [online]. Vojtěch Šír - Fronta.cz, 2013-06-17 [cit. 2016-02-18]. Dostupné online.
- ↑ Pacner (2012), s. 254.
- ↑ a b c MAREK, Jindřich. In memoriam Karel Kutlvašr [online]. Praha: Vojenský historický ústav Praha, 2015-01-26 [cit. 2016-02-18]. Dostupné online.
- ↑ a b Pacner (2012), s. 255.
- ↑ Prezident Zeman udělil státní vyznamenání Schröderovi, Troškovi i Vondráčkové. Novinky.cz [online]. Borgis, 2017-10-28 [cit. 2017-10-29]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2017-10-29.
- ↑ Pamětní místa na komunistický režim [online]. Ústav pro soudobé dějiny AV ČR [cit. 2022-01-10]. Dostupné online.
- ↑ Vaněk, Otakar, ed., Holeček, Vojtěch, ed. a Medek, Rudolf, ed. Za svobodu: obrázková kronika československého revolučního hnutí na Rusi 1914-1920. [Kniha 1]. Praha: nákladem vlastním, 1928. 2 svazky (867 stran, 6 nečíslovaných listů obrazových příloh) - ilustrace, portréty, faksimile ; 29 cm. (Z technických důvodů vydáno ve dvou svazcích: díl I. Česká družina 1914-1916. 224 stran; část II. Československá brigáda 1916-1917. strana 227-867). Foto ze strany 295.
Literatura
editovat- Jindřich Černý: Osudy českého divadla po druhé světové válce – Divadlo a společnost 1945 – 1955, Academia, Praha, 2007, str. 19, 61, 192, ISBN 978-80-200-1502-0
- PACNER, Karel. Osudové okamžiky Československa. Praha: Nakladatelství BRÁNA, 2012. 720 s. ISBN 978-80-7243-597-5.
- Vratislav Preclík: T.G. Masaryk a jeho legionáři, in ČAS, časopis Masarykova demokratického hnutí, číslo 97, s. 4-8, ročník XX., leden-březen 2012, ISSN 1210-1648.
- Pavel Švec (ed.): Generál Karel Kutlvašr. Vzpomínky na Pražské povstání. Nakladatelství Epocha. Praha 2020. ISBN 978-80-7557-981-2
Související články
editovatExterní odkazy
editovat
Obrázky, zvuky či videa k tématu Karel Kutlvašr na Wikimedia Commons - Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Karel Kutlvašr
- Vojenský historický ústav Praha: In memoriam Karel Kutlvašr
- Článek na valka.cz: Říkali mu bráška „Kultivátor“
- Karel Kutlvašr na stránkách Spolku pro vojenská pietní místa
- Karel Kutlvašr na bojovniciprotitotalite.cz
